Právě nyní, v onom úchvatném okamžiku, který pro nás znamená přítomnost, se rozhodujeme, aniž bychom to tak zcela zamýšleli, která evoluční cesta nám zůstane otevřena a která bude už navždy uzavřena. To žádný jiný tvor ještě nikdy nedokázal a bude to náš nejtrvalejší odkaz.
To odpoledne jsme vyšli na blátivou silnici. Silman sbíral různé rostliny, které ho zajímaly, aby je vzal zpět do své laboratoře, a ty byly nyní připevněny k jeho obrovskému batohu, takže připomínal jakéhosi Johna Chapmana (řečeného Johnny Appleseed) z mlžného pralesa. Vykouklo slunce, ale nedávno pršelo a nad kalužemi se vznášely shluky černých, červených a modrých motýlů. Příležitostně kolem s burácením projelo nákladní auto naložené kládami. Motýli se nestačili dost rychle rozptýlit, takže cesta byla poseta utrženými křídly.
Pokračovali jsme dále, dokud jsme nepřišli ke skupině turistických chatek. Oblast, do níž jsme vstoupili, byla, jak mi řekl Silman, proslavená mezi milovníky ptáků, a už když jsme se ploužili po cestě, viděli jsme pestrou směs druhů: tangary zlaté barvy pryskyřníku, tangary modré zbarvené jako chrpy a tangary modrooké s modrým nákrčníkem, který se oslnivě blýská jako tyrkys. Zahlédli jsme také tangary sametové se stříbřitým zobákem a světle červeným bříškem a hejno skalňáků andských (Rupicola peruvianus), známých svým křiklavě oranžovým peřím. Samečci skalňáků mají na hlavě kotoučovitý hřebínek a vydávají skřípavé zvuky, které zní šíleně.
V různých obdobích historie země byly různé organismy, jež jsou nyní omezeny na tropy, rozšířeny v mnohem větších oblastech. Například během střední křídy, která trvala asi od 120 do 90 miliónů let před naší érou, kvetly chlebovníky až vysoko na severu v Aljašském zálivu. V raném eocénu, asi před 50 milióny lety, rostly palmy v Antarktidě a krokodýli se brouzdali v mělkých mořích kolem Anglie. Abstraktně vzato není důvod předpokládat, že teplejší svět bude méně rozmanitý než svět chladnější; naopak, několik možných vysvětlení LDG naznačuje, že v dlouhodobém horizontu bude teplejší svět biologicky rozmanitější. V krátkodobé perspektivě, to znamená v jakémkoli časovém rozpětí, které je relevantní pro lidi, se vše jeví velmi odlišně.
Prakticky o každém druhu, který se dnes vyskytuje, lze říci, že se adaptoval na chlad. Zlaté tangary a skalňáci, nemluvě o sojkách a kardinálech a vlaštovkách, ti všichni prodělali poslední dobu ledovou. Buď oni nebo jejich blízcí příbuzní rovněž prošli předcházející dobou ledovou, i tou před ní a tak dále až do minulosti dvou a půl miliónu let. Po větší část pleistocénu byly teploty výrazně nižší, než jsou nyní – rytmus oběžného cyklu je takový, že ledová období trvají mnohem déle než doby meziledové, a tak evoluční prémie připadla těm, kdo se byli schopni vyrovnat se zimními podmínkami. Mezitím, po dva a půlmiliónu let, nebyla žádnou výhodou schopnost snášet mimořádné teplo, protože teploty se nikdy nevyšplhaly výše, než jsou právě nyní. V teplotních vzestupech a poklesech pleistocénu jsme na vrcholu.
Abychom našli vyšší úrovně oxidu uhličitého (a tedy globální teploty), než jsou ty dnešní, museli bychom se vrátit hluboko do minulosti, snad až do středního miocénu, před patnácti milióny lety.17 A je zcela možné, že ke konci tohoto století dosáhnou úrovně CO2 takové výše, která tu nebyla od doby eocénu, kdy rostly palmy v Antarktidě, před nějakými padesáti milióny lety. Zda si druhy stále zachovaly vlastnosti, které umožňovaly jejich předkům prospívat v tomto dávnověkém teplejším světě, je v tomto bodě nemožné rozhodnout.
„Aby rostliny mohly tolerovat vyšší teploty, mohou udělat řadu různých věcí,“ řekl mi Silman. „Mohou produkovat zvláštní proteiny. Mohou měnit svůj metabolismus a tak podobně. Ale tepelná tolerance může být nákladná. A my jsme neměli takové teploty, které se vyskytovaly, jak předpokládáme, před milióny let. Otázka tedy zní: Zachovaly si rostlinné a živočišné druhy během tohoto ohromného časového rozpětí – v němž došlo k opakovanému rozšíření a ústupu savců – tyto potenciálně nákladné charakteristiky? Jestliže ano, pak nás může čekat příjemné překvapení.“ Ale co když ne? Co když o tyto nákladné charakteristiky přišly, protože už tolik miliónů let jim neposkytovaly žádnou výhodu?
„Jestliže evoluce postupuje jako obvykle,“ řekl Silman, „pak scénář vymírání – dobrá, nenazývejme to vymíráním, mluvme raději eufemisticky o ,biotické vyčerpanosti‘ – začíná vypadat jako apokalypsa.“
– ukázka z knihy Šesté vymírání, kapitola Les a stromy
Třináct kapitol, třináct příběhů a všechny se špatným koncem.
Přesto je tato kniha dobrá, dokonce výborná, a pro české čtenáře unikátní. Především proto, že je v nejlepším slova smyslu globální. Oněch třináct kapitol nás vede na různé kontinenty a do různých ekosystémů, které autorka všechny navštívila a kde vedla rozhovory a bádání mnohem hlubší, než bychom čekali. Na každém řádku je vidět, že připravovala text důkladně a dlouho, že má promyšleno, co chce říct, a že všechny informace má takříkajíc z první ruky. Navíc umí psát, barevně, plasticky, přesvědčivě, ne jako učebnici, spíš jako napínavou detektivku.
Přestože tématem je současné vymírání organismů, bitva o biodiverzitu, kterou někde prohráváme pomalu, jinde rychleji a mnohdy na celé čáře, tedy téma ze své podstaty depresivní, jsou, zdá se, v řádcích této knihy i mezi nimi, opatrné důvody k optimismu…
– z předmluvy Marka Orko Váchy
