Jak pracovat s emocemi s využitím poznatků buddhismu a západní psychologie

Pocity a svět citového prožívání jako takový mohou být bohatým zdrojem vhledu a moudrosti. Můžeme je vnímat jako referenční bod, jehož prostřednictvím hodnotíme svět a který nás také může varovat před nebezpečím. Umožňuje nám to navázat vztah s našimi zkušenostmi a rozvinout důležité pocity jako například soucit, lásku, starost, péči a další. Jestliže se naučíme pohybovat ve světě svých pocitů, otevřeme se nakonec nejhlubší úrovni prožívané zkušenosti, která je nerozlučně spjata s vlastní podstatou mysli.

Životní míza

Dalo by se říci, že schopnost cítit je jedním z nejdůležitějších aspektů našeho stavu bytí. O bohatství a nepřetržitém plynutí našeho citového života se můžeme snadno přesvědčit, ať už prostřednictvím jemných vln klidu pociťovaného během sezení na tichém místě v přírodě, třas­kavého výbuchu vzteku, když nás někdo citově raní, nebo pocitu nad­šení z toho, co děláme. Dokud jsme v bdělém stavu, jsme během dne unášeni vlnami pocitů. Některé z nich mohou být příjemné, přinášejí nám uspokojení a nijak zvlášť nás nerozrušují, zatímco jiné jsou ne­příjemné a vyvádějí nás z rovnováhy. Způsob, jakým se v životě s tím­to neustálým přílivem vypořádáváme, se odvíjí od našich schopností a také od míry intenzity pocitů, které zažíváme. Citové prožívání je bohatstvím, které nám do života přináší větší živost, může však být také trápením, které nám působí nikdy nekončící bolest.

Bez schopnosti cítění bychom nedokázali rozpoznat jemné nuance života, jeho jednotlivé tóny a odstíny, krásu ani bolest. Protože je naše schopnost cítění zakotvena v našem těle, je pevně spjata se schopností smyslového vnímání. Tyto oblasti spolu velmi úzce souvisejí. Cítění je naší životní mízou, a dokud jsme naživu, vše, co děláme, a všechny vztahy, které si vytváříme, jsou jí živeny a prosyceny.

Představte si, jaké by to bylo, kdybyste se ráno probudili, pustili byste teplou vodu a po chvilce pozorování proudu vody byste do něj strčili ruku a nic byste necítili. Představte si, že si do úst vkládáte sous­to a nedostaví se žádný chuťový vjem, stejně jako se to stává lidem po těžké mozkové mrtvici. Neměli byste na základě čeho rozlišit příjemné a nepříjemné pocity. Pokud by nám zemřel náš milovaný psí společ­ník a my bychom vůbec nic necítili, mohli bychom se pozastavit nad tím, jestli jsme emocionálně v pořádku. Nebo kdyby se některé z mých dětí zranilo a já bych u sebe nezaznamenal žádnou odezvu, bylo by to opravdu na pováženou. Pokud by byl náš život ochuzen o rozměr cítění a vnímání, vypadala by naše existence zcela jinak.

Cítění je tak podstatnou složkou naší existence, že chceme-li se vypořádat s nároky života, nezbývá nám, než si k němu vybudovat smysluplný a zdravý vztah. Podle Buddhova učení o závislém vzniká­ní, jak je znázorněno prostřednictvím kola života, představuje cítění sedmý článek.¹ Ve chvíli, kdy prostřednictvím smyslů navážeme kon­takt s jevy reality, začínáme cítit. Na základě pocitů pak v životě jedná­me. Reagujeme na pocit, čímž se zase buď přibližujeme k tomu, s čím se setkáváme, nebo se od toho vzdalujeme. Když se podíváme na to, jak se postupně odvíjejí jednotlivá stadia kola života, mohlo by nás na­padnout, že pokud bychom tento řetězec přetrhli, vymanili bychom se z cyklu utrpení. Znamená to ale, že bychom se měli vyhýbat pocitům?

Vybavuji si období, kdy jsem žil v buddhistické komunitě s dalšími praktikujícími. Panovalo mezi námi přesvědčení, že jedním ze způso­bů, jak se vyhnout utrpení a rozptylování jak příjemnými, tak nepří­jemnými pocity, je „vyhnout se kontaktu s objektem“. Na základě toho­to nezvyklého kréda jsem dospěl k závěru, že je nutné, abych zanechal všech věcí a činností, které by vedly ke vzniku pocitů na základě kon­taktu s příjemnými objekty. Rozdal jsem proto kytaru a všechny další hudební nástroje, které jsem měl, protože šlo o předměty, které by mi mohly přinést potěšení. Mnozí z nás byli přesvědčeni, že je potřeba vyhnout se zejména vztahům, protože ty by mohly vést k nejrůznějším pocitům, které by nás rušily a odváděly by naši pozornost od prakti­kování dharmy. Bylo velmi úsměvné, že zatímco jsme žili v relativním celibátu, v budově, kde jsme bydleli, byla jedna místnost s manželskou postelí, která byla k dispozici pro páry jako místo, kde se mohli oddá­vat „kontaktu s objektem“. Těžko si představit, co jsme si tehdy mysleli.

Když se podívám zpátky, opravdu mě zaráží naše naivita. To jsem si opravdu myslel, že bych se mohl vyhnout kontaktu s věcmi, který by vedl ke vzniku pocitů? Jak už tomu tak bývá, problém nebyl v samot­ných předmětech nebo v kontaktu s nimi, ani v pocitech. Šlo o násle­dující složku procesu, tedy o osmý z dvanácti spojů řetězce závislého vznikání, a sice o žádostivost a ulpívání. Je pravda, že ve vyobrazeních dvanácti spojů je cítění znázorněno jako muž se šípem v oku. To ale neznamená, že veškeré pocity lze ztotožnit s utrpením. S citovým pro­žíváním je však spojen sklon k ulpívání na některých pocitech, které jsou příjemné, a odmítání pocitů, které jsou bolestné.

Když začneme nakládat s pocity jako s něčím pevně daným a vy­mezujeme se na jejich základě, proměníme své potěšení v „cchaccha“ (tib. ccha ccha), jak se jednou vyjádřil lama Ješe. Stejně tak když se zatvrdíme na základě nepohodlí a bolesti, které pociťujeme, přemě­níme je v utrpení. Přestože jádro problému nespočívá v pocitech jako takových, můžeme strávit spoustu času snahou se jim vyhnout. Poci­ty způsobují, že jsme otevřenější a zranitelnější, což je nám ne vždy vhod. Dokonce i příjemné pocity, které prožíváme, můžeme vnímat jako ohrožení, protože se pod jejich vlivem otevíráme, což může vést k prožitku odloučení nebo ztráty, které nedokážeme unést.

Jak kontakt, tak také odloučení v nás vyvolávají pocity. V okamžiku, kdy navážeme vztah s nějakou osobou nebo objektem, zakoušíme něja­ký pocit. Pro některé z nás je tato zkušenost děsivá, protože v nás vyvo­lává strach z bolesti způsobené odloučením. Tento strach je pro nás pak dostatečným důvodem, proč se vztahům raději vyhýbat. Může se to tý­kat vztahu k jinému člověku nebo k našemu pojetí sebe sama. Navázání vztahu s vlastním „já“ může být zdrojem skutečného potěšení a lásky, ale může být také zdrojem velké bolesti, kterou pociťujeme tváří v tvář svým zraněním. Pokud jsme ale do vztahu sami se sebou nevstoupili, bude nám to přinášet bolest na každém kroku. Na tomto místě by zřejmě bylo dobré uvést, že tím nemyslím nic, co by šlo proti buddhistickému chápání prázdnoty „já“. Mám zde na mysli spíše to, co bychom mohli označit jako nezbytné, relativní „já“. Z psychologického hlediska se jedná o „já“, které je klíčové pro utváření zdravého vztahu ke světu.

Na hlubší úrovni pak může být chybějící vztah k naší vlastní pod­statě také zdrojem deprese, odcizení a ztráty smyslu, které můžeme pociťovat jako nesnesitelné. Návratem ke vztahu s naší přirozenou podstatou znovu nabudeme hluboký pocit míru, celistvosti a radosti, který se stane základem našeho bytí.

Je možné, že na své duchovní cestě budeme usilovat o probuzení naší přirozené podstaty jakožto kvality moudrosti, díky níž budeme schopni jiného pohledu na realitu. Neměli bychom však zapomínat, že takovéto probuzení není čistě mentálním stavem. Je to také pociťovaná zkušenost. Máme-li představu, že dosažení osvícení je prosté jakýchko­li pocitů, mýlíme se. Z buddhistického pohledu jsou pocity mentálním činitelem, který je přítomen neustále a doprovází veškeré stavy mysli. Naše pociťovaná zkušenost začíná naším aktuálním stavem bytí a bude přítomná, byť v trochu jiné podobě, i poté, co dosáhneme stavu pro­buzení. Jestliže se během meditace pokoušíme oddělit od prožívané zkušenosti, uvízneme v procesu, který John Welwood nazval „spiritu­al bypassing“ (česky někdy překládáno jako „duchovní obcházení“),² kdy je nám praxe prostředkem, jak se vyhnout svým pocitům.

Jsem vždy překvapený až šokovaný, když z úst některého ze svých nebuddhistických známých zaslechnu na svoji adresu poznámku jako „Ty samozřejmě jako buddhista takové pocity nemíváš“ nebo „Ty ne­máš žádné emoční problémy“. Z těchto poznámek vyplývá, že je mezi lidmi rozšířená představa, že jako buddhisté nemáme pocity ani emo­ce, protože jsme dosáhli jakéhosi stavu odpoutání (angl. detachment). Znamená odpoutání, že bychom přestali cítit? Pokud tomu tak je, pak mě dosažení nepřipoutanosti nijak neláká. Držím-li se představy, že mě buddhistická praxe postupně zbaví přítomnosti pocitů, jsem na omylu. Praktikování buddhismu může můj vztah k citové stránce živo­ta kultivovat, což může být velmi osvobozující zkušenost. Vlastně by se to dalo přirovnat k situaci, kdy Angličané neustále mluví o počasí, nebo abychom byli přesnější, stěžují si na počasí. Možná bychom si přáli počasí zcela vymazat ze světa, naším problémem ale není počasí. Je to náš vztah k němu, s čím máme potíž.

– úryvek z knihy Moudrost cítění

Kniha osvětluje způsoby, jak žít ve sféře citového prožívání, tak abychom začali vynášet na světlo moudrost, která je v ní ukryta, a to za pomoci buddhistických i západních přístupů. Pro mnohé z nás jsou pocity a emoce kořenem velkého utrpení, zároveň však mohou být také východiskem našeho probuzení. Někdy se říká, že jsme schopni zažít opravdové štěstí, teprve když se vrhneme do náruče bolesti. Ztratit vztah se světem pocitů by znamenalo přijít o životadárnou mízu a vyprahnout.

Rob Preece vychází z toho, že právě kombinace východního buddhismu a západních psychologických poznatků nabízí účinný prostředek pro pochopení složitosti naší psychologické podstaty a pro transformaci emocí. Svou cestu označuje jako kontemplativní styl psychoterapie, kombinující prvky meditace a reflexe.

„Náš emoční život pro nás může být vězením utrpení nebo branou k moudrosti srdce. Tato kniha je brilantní syntézou učení tibetského buddhismu a západní psychologie, jejímž prostřednictvím Rob Preece otevírá široké pole pro léčení a duchovní probuzení.“

– TARA BRACHOVÁ, Ph.D., autorka knih Radikální přijetí a Pravé útočiště

ROB PREECE je psychoterapeut kontemplativního směru, který po dvacet let vede vlastní psychoterapeutickou praxi a zároveň již přibližně třicet let praktikuje buddhismus. Ve své práci se zaměřuje na oblasti, kde se buddhismus potkává s transpersonální psychologií. Léta 1980 až 1985 strávil v ústraní v Himálaji, je také vynikajícím malířem thangk. Vede meditační ústraní a workshopy zaměřené na srovnání jungiánského a buddhistického přístupu v psychologii.