Od doby, kdy René Descartes přesměroval filozofii k racionalistickému a individualistickému pohledu na život (čímž v podstatě odstartoval osvícenství), víra lidí ve vyšší bytost neustále slábne. V následujících staletích se rozvíjela věda a určování světa kolem nás pomocí vědeckých metod a my jsme začali považovat sami sebe za vrchol potravního řetězce, za všemocné bytosti v našem vesmíru. Jsou však věci, které nelze změřit a kvantifikovat, a Schumacherův konečný závěr zní, že musí existovat něco duchovně vyššího než lidstvo. Neboť jak jinak lze skutečně odpovědět na existenciální otázky?
Co to znamená být člověkem? Jaký je smysl života? Odkud se vzala prvotní jiskra života? Existuje zřetelný důvod, proč na tyto otázky existuje tolik různých odpovědí: na světě je mnoho lidí a každý člověk má své vlastní subjektivní životní zkušenosti, které určují jeho odpovědi. Můžeme se pouze snažit sdílet své myšlenky s ostatními prostřednictvím komunikace, a i když je komunikace dobrá pro porozumění, nikdy nemůže nahradit skutečné poznání. „Nevidíme pouze očima, ale také velkou částí své mentální výbavy,“ píše Schumacher, „a protože se tato mentální výbava u jednotlivých lidí značně liší, nevyhnutelně existuje mnoho věcí, které někteří lidé ‚vidí‘, ale jiní ne.“ Žádní dva lidé nevědí o ničem přesně totéž.
Schumacher popisuje čtyři oblasti poznání volně členěné na vnitřní-osobní, vnitřní-jiné, vnější-osobní a vnější-jiné: 1) Co se skutečně děje v mém vlastním vnitřním světě? To můžeme vědět vždy. 2) Co se skutečně odehrává ve vnitřním světě jiných bytostí? To nemůžeme vědět nikdy, ale můžeme se o tom pouze kvalifikovaně dohadovat na základě získaných indicií. 3) Jak vypadám v očích jiných bytostí? To opět můžeme pouze kvalifikovaně odhadovat. 4) Co pozoruji ve světě kolem sebe? To můžeme vědět do té míry, do jaké o tom máme znalosti, ale naše znalosti nejsou stejné jako znalosti kohokoli jiného.
– ukázka z knihy Průvodce pro zmatené:
Když se Dante (v Božské komedii) „probudil“ a zjistil, že se ocitl v hrozivém temném lese, kam vůbec nechtěl jít, jeho dobrý záměr vystoupit na horu už nebyl uskutečnitelný. Musel nejprve sestoupit do Pekla, aby plně pochopil realitu hříšnosti. V moderním světě jsou lidé, kteří poznali Peklo věcí, jaké skutečně jsou, obvykle odsuzováni jako „škarohlídi“, pesimisté a podobně. Dorothy Sayersová, jedna z nejlepších komentátorů Danta, stejně jako moderní společnosti, napsala:
Každý hned uzná, že Peklo je obrazem lidské společnosti ve stavu hříchu a zkaženosti. A protože jsme dnes už docela přesvědčeni o tom, že společnost je na špatné cestě a nutně se nevyvíjí směrem k dokonalosti, snadno rozeznáváme různá stadia hluboké zkaženosti, jichž dosáhla. Nesmyslnost, absence živoucí víry, posun k uvolněné morálce, nenasytná spotřeba, finanční nezodpovědnost a nekontrolovaná špatná nálada, samolibý a zarputilý individualismus, násilí, sterilita, neúcta k životu a majetku včetně svého vlastního, vykořisťování sexu, zvulgarizování jazyka reklamou a propagandou, komercializace náboženství, podlézání pověrám a formování lidského myšlení pomocí masové hysterie a „okouzlení“ všeho druhu, úplatkářství a protekce ve veřejných záležitostech, pokrytectví, nepoctivost v materiálních věcech, intelektuální nepoctivost, podněcování konfliktů (třídy proti třídě, národa proti národu), protože někdo z nich může těžit, falšování a destrukce všech významů komunikace, využívání nejnižších a nejhloupějších masových emocí, proradnost i vůči nejbližším příbuzným, zemi, vybraným přátelům, věrnost vynucená přísahou: to jsou dobře rozeznatelné stavy, které vedou k pozvolné smrti společnosti a ke ztrátě všech civilizovaných vztahů.1
Jaká řada divergentních problémů! Přesto se lidé pořád dožadují „řešení“ a zlobí se, když slyší, že obnova společnosti musí vycházet zevnitř a nemůže nastat zvenčí. Výše citovaná pasáž byla napsána před čtvrt stoletím. Od té doby došlo k dalšímu posunu dolů a popis Pekla vypadá ještě více jako něco, co důvěrně známe.
Ale došlo také k pozitivním změnám: některé lidi už nepopuzuje, když slyší, že obnova musí vycházet zevnitř; víra, že všechno je „politika“ a že k záchraně civilizace bude stačit radikální změna „systému“, už není zastávána s takovým fanatismem jako před pětadvaceti lety. V moderním světě se všude experimentuje s novými životními styly a dobrovolnou prostotou, arogance materialistického scientismu slábne, a dokonce i ve zdvořilé společnosti se někdy toleruje zmínka o Bohu.
Je pravda, že některé z těchto změn v mysli mají původ nikoli v duchovním vhledu, ale v materialistickém strachu, který vzbuzuje environmentální krize, palivová krize, hrozba potravinové krize a náznaky nastávající zdravotní krize. Tváří v tvář těmto – a mnoha jiným – hrozbám se většina lidí stále snaží věřit „technologickému řešení“. Jestliže bychom zvládli jadernou fúzi, říkají, vyřešili bychom tím energetické problémy. Kdybychom zdokonalili procesy přeměny ropy na jedlé proteiny, vyřešili bychom celosvětově potravinový problém. A vynález nových léků nepochybně odvrátí hrozbu zdravotní krize. A tak podobně.
Víra ve všemocnost moderního člověka je zároveň už hodně opotřebovaná. I kdybychom technologií vyřešili všechny „nové“ problémy, stále by přetrvával stav marnosti, chaosu a zkaženosti. Byl tu, ještě než se současné krize vyostřily, a sám od sebe nepomine. Stále více lidí si začíná uvědomovat, že „moderní experiment“ selhal. Svůj prvotní impuls získal z karteziánské revoluce, která s neúprosnou logikou oddělila člověka od Vyšších Úrovní, jež mohou jako jediné zachovat jeho lidskost. Člověk si přibouchl brány Nebes a snaží se s nesmírnou energií a vynalézavostí omezit se na Zemi. Nyní zjišťuje, že Země je jen Přechodný stav, takže odmítnutí dosáhnout Nebes znamená nedobrovolný sestup do Pekla.
Možná si umíme představit život bez církví. Ale život bez náboženství, tj. bez systematického úsilí vstoupit do kontaktu s Vyššími Úrovněmi a rozvíjet se směrem k nim, je nemyslitelný. Tyto Úrovně jsou vyšší než „obyčejný život“ se všemi jeho radostmi a strastmi, vjemy, uspokojeními, uhlazeností nebo hrubostí – a čímkoli jiným. Moderní experiment se životem bez náboženství selhal, a jakmile to pochopíme, budeme také vědět, jaké jsou ve skutečnosti naše „postmoderní“ úkoly. Důležité je to, že velký počet mladých lidí (různého věku!) se dívá správným směrem. Cítí v kostech, že ani stále úspěšnější řešení konvergentních problémů jim není k ničemu a vůbec jim nepomůže – a dokonce může být překážkou –, aby se naučili vyrovnávat se a potýkat se s divergentními problémy, které jsou náplní skutečného života.
V umění žít jde vždy o to, tvořit dobré věci ze špatných. Víme-li, že ve skutečnosti sestupujeme do pekelných oblastí, kde nás nečeká nic jiného než „chladná smrt společnosti a ztráta všech civilizovaných vztahů“, můžeme sebrat odvahu a představivost, které jsou potřebné k tomu, abychom se obrátili k metanoii. To pak povede k vidění světa v novém světle, totiž jako místa, kde věci, o nichž člověk neustále hovoří, nikdy nebude schopen ve skutečnosti udělat. Šlechetnost Země nám umožňuje nasytit celé lidstvo. Víme toho dost o ekologii, abychom zachovali Zemi jako zdravé místo. Na zemi je dost prostoru a dost materiálu, aby měl každý odpovídající přístřeší. Jsme naprosto schopni produkovat dostatečné dodávky k uspokojení nezbytných potřeb, takže nikdo nemusí žít v bídě. A především pak uvidíme, že ekonomický problém je konvergentní problém, který už byl vyřešen: víme, jak poskytovat dostatek, a nepotřebujeme k tomu žádné násilné, nehumánní, agresivní technologie. V tomto smyslu žádný ekonomický problém neexistuje a nikdy neexistoval. Ale je tu morální problém a morální problémy nejsou problémy konvergentní, které by se daly vyřešit tak, aby budoucí generace mohly žít bez nějakého úsilí. Ne, jsou to divergentní problémy, jimž je třeba porozumět a transcendovat je.
Můžeme se spoléhat na to, že „obrat“ uskuteční dost lidí a dost rychle, aby zachránili moderní svět? To je často pokládaná otázka, ale bez ohledu na to, jaká je odpověď, je to otázka zavádějící. Odpověď „Ano“ by vedla k sebeuspokojení, odpověď „Ne“ k zoufalství. Je zapotřebí nechat tyto matoucí záležitosti stranou a pustit se do práce.
Ernst Friedrich Schumacher (1911–1977) byl britský ekonom německého původu. Studoval ekonomii, nejprve v Bonnu a Berlíně a poté v Británii na London School of Economics and Political Science. Před nacistickým režimem utekl zpět do Anglie. Po válce se jako poradce podílel na restrukturalizaci německého hospodářství. V roce 1955 odjel jako ekonomický poradce do Barmy. Tam rozvinul základní principy tzv. buddhistické ekonomie, založené na přesvědčení, že dobrá práce je nezbytná pro správný lidský rozvoj a že “výroba vycházející z místních zdrojů pro místní potřeby je nejracionálnějším způsobem hospodaření”. V roce 1973 vydal knihu Malé je milé (Small is Beautiful) – o tom, jak by vypadala ekonomie, kdyby skutečně záleželo na lidech a přírodě; podle The Times jedna z nejvlivnějších knih vydaných od druhé světové války.
