Vila Tugendhat, kterou navrhl a postavil v Brně světově proslulý architekt Ludwig Mies van der Rohe v letech 1928 až 1930, patří k nejdůležitějším stavbám evropské moderny. Zvláštní kouzlo této monografie spočívá v prvním zveřejnění mnoha fotografií z archivu rodiny Tugendhatovy. Tyto snímky ukazují obydlený dům a spojení architektury s přírodou, jak je geniální architekt zamýšlel, z nezvyklého pohledu.
– ukázka z knihy Vila Tugendhat
Ludwiga Miese van der Rohe
Proč tato kniha?
Daniela Hammer-Tugendhatová
Brněnská vila Tugendhat je nejvýznamnějším soukromým obytným domem, který Mies van der Rohe za svého evropského působení postavil. Kromě toho nadále existuje a je díky písemným a vizuálním pramenům dobře zdokumentována – jako málokterá jiná stavba z tohoto období. V naší publikaci ji představíme z různých, částečně i neobvyklých úhlů pohledu.
Jsem nejmladší dcera stavebníků Grety a Fritze Tugendhatových. S vydáním knihy o domě rodičů jsem dlouho váhala. Zdálo se mi, že odborná a soukromá stránka jsou příliš úzce provázány. Ve vile jsem nikdy nežila, protože jsem se narodila teprve poté, co moji rodiče emigrovali. Jsem historička umění, nikoliv architektury. Touto knihou však mohu široké veřejnosti zpřístupnit dosud nezveřejněné materiály.
Pro projekt knihy se podařilo získat Wolfa Tegethoffa, jednoho z nejlepších znalců architektury Miese van der Rohe. Tegethoff, jenž se vilou Tugendhat intenzivně zabýval již ve své disertační práci o Miesových vilových a krajinných projektech, dokončil v roce 1997 výzkumný projekt organizace World Monuments Fund v rámci přípravného výzkumu pro obnovu vily a jejího zařízení. V průběhu zmíněného projektu poprvé kompletně zpracoval přibližně 700 dochovaných plánů a původních nákresů z ateliéru Miese van der Rohe, které se v současnosti z převážné části nalézají v Miesově archivu v Museum of Modern Art (MoMA) v New Yorku a z menší části pak v archivu Muzea města Brna. Jeho příspěvek poskytuje po úvodu do architektova díla fundovaný vhled do historie plánování a stavby vily. Vycházeje z tehdejší diskuse o obyvatelnosti vily Tugendhat, Tegethoff příkladným způsobem analyzuje obytné koncepty moderny.
Můj manžel Ivo Hammer, který pracuje jako konzervátor / restaurátor a kunsthistorik, se zabývá materiální substancí vily a jejím zachováním. Výzkum materiálů, jejich povrchů a jejich proměn v průběhu času je předpokladem jak pro uměleckohistorickou interpretaci, kritickou k pramenům, tak i pro zachování stávající stavební substance i dochovaného zařízení. Rovněž rekonstrukce chybějících částí stavební substance a nábytku se musí zakládat na přesné znalosti původní substance. Ve dvou příspěvcích informuje Ivo Hammer o historii domu po roce 1945, o kritériích jeho údržby, o vědeckých konzervátorských výzkumech, které uskutečnil v rámci mezinárodní spolupráce po roce 2003, a o aspektech obnovy vily. Při zahájení restaurátorských prací na vile Tugendhat v roce 2010 byl Ivo Hammer městem Brnem jmenován předsedou mezinárodního expertního sboru THICOM (Thugendhat House International Commission).
Z pramenného materiálu, který se v knize představuje veřejnosti částečně poprvé, jde především o originální fotografie pořízené mým otcem. Tyto snímky umožňují jiný pohled na dům, a to ve dvou aspektech: Zaprvé jejich prostřednictvím dochází ke zřetelné korektuře vztahu mezi architekturou a přírodou. Opakovaně uveřejňované záběry vily se opírají
o de Sandalovy originály, jež představují dům těsně po dokončení v zimě 1930 / 31. Tento aspekt se dotýká všeobecného problému architektonické fotografie. Praxe je většinou taková, že se fotografické snímky pořizují ihned po dokončení stavby; ukazují tudíž architekturu v purifikované podobě. V případě vily Tugendhat tato okolnost působí mimořádně příkře. Mies plánoval ve spolupráci se zahradní architektkou Gretou Roderovou úzké propojení architektury s přírodou, jež se následně uskutečnilo formou intenzivního osazení fasády, zahrady a terasy rostlinami. Zmíněné vzájemné působení mezi vnitřním a vnějším prostředím bylo jedním ze zásadních záměrů při koncepci domu. Plně se však projevilo teprve poté, co výsadba zeleně svým vzrůstem dosáhla plánovaného stavu. Teprve z otcových fotografií, které pořizoval až do roku 1938, je možné si plně představit zamýšlené estetické působení domu.
A zadruhé: Fotografie odrážejí soukromý pohled. Jsou to snímky, jež názorně ukazují, jak naše rodina ve vile žila. Architektura se tvoří pro lidi, lidé ji obývají a užívají. Architektonické fotografie, na nichž se obyvatelé domu nevyskytují, zprostředkují formalistický, estetizující dojem. Fotografie zachycující architekturu není jednoduše jejím „objektivním“ znázorněním, je vždy zároveň i její interpretací. I dokonalé, částečně retušované a ručně kolorované de Sandalovy fotografie zprostředkují určitý obraz této architektury: Dům se stává uměleckým dílem. K této purifikující a formalistické recepci přispěl zásadní měrou Philip Johnson svou výstavou o díle Miese van der Rohe, která se uskutečnila v MoMA v roce 1947. Již ve stejném roce se proti takovému vnímání postavil architekt a kulturní teoretik Bernard Rudofsky, který se zasazoval o to, aby se součástí hodnocení moderní architektury stal soukromý každodenní život. Ve svém článku Problems of Design: Packaging the Human Body poznamenává, že tento způsob fotografování architektury staví do pozadí „the unpleasant suggestion that people live in houses“. Rudofsky dále píše, že se tímto způsobem vytváří transcendentní obraz architektonicky ztvárněných interiérových prostor, beze stop po lidech, ba že se tu myšlenka na lidskou existenci snad dokonce ani nevyskytuje. Zdůrazňuje, že se mu nejedná o kritiku Miese van der Rohe, nýbrž pouze o formu recepce této architektury, podporovanou lidmi, jako je Philip Johnson s jeho paradigmatem zvaným „International Style“. Otázka, jež nás zajímá, zní podle Rudofského následovně: „[…] how did [the Tugendhats] fit into [the house’s] immaculate beauty? Had they been reduced to ,perambulant exhibits of industrial merchandise?’ or were thay a sad profanation of their impeccable surroundings.“ Fotografie mého otce jsou zároveň odpovědí na Rudofského otázku: Ukazují, jak lidé v tomto domě žili.
Za mimořádně šťastnou okolnost lze označit to, že v případě tak pozoruhodného díla moderny existují ze strany zadavatelů a obyvatel domu jejich komentáře. Umožňuje to pohled na jednu z ústředních otázek moderní architektury – na otázku její funkčnosti. Krátce po dokončení domu vedl časopis Werkbundu (Svaz německého díla) Die Form ve svém vydání z listopadu 1931 diskusi o obyvatelnosti domu, v níž kromě kritiků zabývajících se architekturou, jako byli Justus Bier, Walter Riezler, Roger Ginsburger a architekt Ludwig Hilberseimer, vyslovili své stanovisko rovněž moji rodiče. Diskuse se věnovala základním otázkám moderní architektury. Moje matka se kromě toho k tématu vztahu architekta a stavebníka vyjádřila také v německo-českém časopise zaměřeném na architekturu Was gibt Ihnen der Architekt?Co poskytuje architekt?. Texty mých rodičů jsou v této knize rovněž otištěny. Jedním z nejdůležitějších pramenů, na který se výzkum často odvolává, je přednáška mé matky, přednesená v češtině v Brně 17. ledna 1969 při příležitosti mezinárodního sympozia věnovaného obnově vily. Uveřejněna byla pouze ve zkrácené verzi německy v časopise Bauwelt 36 v září 1969. Přednášku zde uvádíme v původní verzi a v plném znění.
Poprvé je zde v písemné formě uveřejněn výňatek z rozhovoru, který vedla chicagská filmařka June Finferová s Irenou Kalkofenovou v roce 2004. Kratší úryvky z tohoto čtyřhodinového rozhovoru přinesla autorka ve svém filmu „The Tugendhat House: Mies van der Rohe’s Czech Masterpiece“. Irene Kalkofenová žila ve vile v letech 1931–1938 a pracovala zde jako vychovatelka; následně pro své politické přesvědčení emigrovala do Londýna, kde v roce 2007 zemřela. Byla jedinou z dosud žijících osob, jež v domě bydlely v dospělém věku, a mohly poskytnout něco, co by se dalo nazvat „autentickou vzpomínkou“ na zdejší život.
K tomu přistupují ústní prameny, výpovědi a vzpomínky lidí, kteří ve vile bydleli. To se týká zejména mé matky, ale též vzpomínek sestry Hanny a bratra Ernsta, jimž v době emigrace bylo třináct a osm let. Dále jsou tu i vzpomínky Ireny Kalkofenové. V roce 1996 jsem s ní domov mých rodičů navštívila a její vzpomínky si zapsala. Můj příspěvek je tedy také částečně oral history z druhé ruky. (O vzpomínkách svého otce nemohu podat sdělení, protože jsem byla v době, kdy zemřel, ještě dítě.)
V dopise z 15. května 1970 nabídla matka architektu Františku Kalivodovi, který byl Svazem československých architektů pověřen, aby se ujal snah o rekonstrukci vily, a s nímž byla matka v živém korespondenčním styku již od roku 1967, spolupráci na plánované knize o vile Tugendhat. Kalivoda byl nabídkou nadšen. V prosinci téhož roku matka tragicky zahynula. Kalivoda zemřel krátce poté. K napsání knihy nedošlo.
O knize
Vila Tugendhat, kterou navrhl a postavil v Brně světově proslulý architekt Ludwig Mies van der Rohe v letech 1928 až 1930, patří k nejdůležitějším stavbám evropské moderny. V roce 2001 ji UNESCO vyhlásilo součástí světového kulturního dědictví.
Zvláštní kouzlo této monografie spočívá v prvním zveřejnění mnoha fotografií z archivu rodiny Tugendhatovy. Tyto snímky ukazují obydlený dům a spojení architektury s přírodou, jak je geniální architekt zamýšlel, z nezvyklého pohledu.
Tím dalším, co činí tuto publikaci vpravdě unikátní, jsou experimentální umělecké barevné fotografie domu i rodiny, pocházející z 30. let, jejichž zachování lze považovat za senzaci. Jejich autorem je stavitel vily a průkopník této techniky Fritz Tugendhat.
Daniela Hammer-Tugendhatová, profesorka dějin umění a nejmladší dcera stavebníků vily, klade tehdy bouřlivě diskutovanou otázku „Lze ve vile Tugendhat bydlet?“ do kontextu s fotografiemi, všemi dostupnými vyjádřeními svých rodičů k této diskusi i vzpomínkami vychovatelky Tugendhatových dětí, Ireny Kalkofenové, a tím vzniká nový kulturněhistorický pohled.
Wolf Tegethoff představuje na příkladu domu Tugendhatových bytový koncept moderny a kriticky nahlíží napínavý diskurs o vztahu zadavatele a architekta. Na základě průzkumu zachovaných plánů autor přesně zrekonstruoval stavební dějiny vily Tugendhat.
Ivo Hammer dokumentuje pohnuté dějiny domu od emigrace jeho obyvatel až po ukončení památkové obnovy v roce 2012. Díky použití podrobné a novátorské metody – vědeckého konzervátorského průzkumu – dochází autor k fascinujícím výsledkům ozřejmujícím význam materiality stavby a její estetiky.
Kniha obsahuje CD se snímky z rodinného archivu, které nebyly nikdy zveřejněny, další doplňující fotografie a dokumentaci vědeckého konzervátorského průzkumu.
„…rád přiznávám materiálům, z nichž jsou onyxová stěna nebo stěna z ušlechtilého dřeva zhotoveny, mimořádnou krásu. Jsou ze stejného důvodu a stejně krásné, jako je krásná skalní stěna v Alpách, z jejíhož vrstvení a průrev vyčteme působení přírodních živlů, nebo jako mikroskopický snímek jednobuněčného organismu. Ale takové věci si neumístíme do pokoje, abychom se jimi opakovaně kochali, už z toho důvodu ne, protože podobný požitek se velmi rychle omrzí, ale především proto, že člověk má na práci jiné věci, než pozorovat onyxové stěny nebo dýhování ušlechtilého dřeva…“
– Roger Ginsburger, 1931
„…A když pozoruji listy a květy, které vynikají jako zářivé solitéry na uměřeném pozadí, když na sebe nechávám působit jako celek tyto prostory a všechno, co v nich je, potom zřetelně cítím: To je krása – to je pravda. Pravda – lze mít různé názory, ale každý, kdo vidí tyto prostory, dojde dříve nebo později k poznání, že zde je pravé umění…“
– Fritz Tugendhat, 1931
O autorech
Ivo Hammer (1944) se narodil v Ulmu. Kvalifikovaný konzervátor / restaurátor. Studium dějin umění a archeologie ve Freiburgu im Breisgau a ve Vídni. Disertace o raně buržoazním realismu. V letech 1976 až 1997 vedoucí restaurátor rakouského Spolkového památkového úřadu; hlavní témata s četnými publikacemi: Beethovenův vlys Gustava Klimta (1902), románské nástěnné malby v Lambachu (kolem r. 1080) a v salcburském klášteře Nonnberg (polovina 12. stol.), historické omítky, např. fasády hradu Hohensalzburg (15. / 16. stol.); vypracování metod konzervace in situ ošetřením příčin poškození (např. minerální konsolidace, redukce obsahu solí, přeměna sádry, nanovápno). V letech 1997 až 2008 profesor na HAWK Hildesheim; založení prvního vysokoškolského kurzu konzervování / restaurování povrchů architektury v mezinárodním měřítku. V letech 2010 až 2012 předseda mezinárodní komise expertů pro památkovou obnovu vily Tugendhat THICOM.
Daniela Hammer-Tugendhatová (1946) se narodila v Caracasu ve Venezuele. Studium dějin umění a archeologie v Bernu a ve Vídni. Disertace o Hieronymu Boschovi a obrazové tradici, habilitační práce o studiích k dějinám vztahu mezi pohlavími v umění. Emeritní profesorka dějin umění Univerzity užitého umění ve Vídni a docentka ústavu dějin umění Vídeňské univerzity. Hlavní směry bádání: malířství raného novověku a dějiny umění jako kulturní věda; četné publikace, mj. Das Sichtbare und das Unsichtbare. Zur holländischen Malerei des 17. Jahrhunderts [Viditelno a neviditelno. K holandskému malířství 17. století], Köln–Weimar–Wien 2009. V letech 2009 až 2013 členka European Research Council ERC. Členka vedení Mezinárodního ústavu kulturních věd IFK ve Vídni. Rakouská státní Cena Gabriele Possannerové za r. 2009.
Wolf Tegethoff (1953) studoval dějiny umění, urbanismu a právních, sociálních a hospodářských dějin v Bonnu a na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. 1981 disertace o projektech vil a venkovských domů Miese van der Rohe. Vysokoškolský asistent v Kielu, od r. 1991 ředitel Ústředního ústavu dějin umění v Mnichově, výuka na univerzitách v Bonnu, Haifě, Innsbrucku, Mnichově, Řezně a Benátkách. Od r. 2002 profesor dějin umění h. c. na Univerzitě Ludwiga Maximiliana v Mnichově. Člen četných vědeckých komisí, např. Švýcarského institutu pro vědy o umění (od r. 1998), Institut National dʼHistoire de lʼArt (od r. 2007), Poradní komise pro vracení kulturních statků zabavených v souvislosti s nacismem (od r. 2008) a vědecké rady Nadace Bauhaus Dessau (od r. 2009). Četné publikace o díle Ludwiga Miese van der Rohe a o moderní architektuře.
