Mýtus divokého divocha

3. kapitola

Mýtus divokého divocha
(Vyhlášení války míru)

„Člověk je to nejkrutější zvíře a život je série bitev končících
buď vítězstvím, nebo porážkou.“

– Donald Trump

Když Barack Obama přijímal Nobelovu cenu za mír, prohlásil: „Války ve všech možných formách se objevily s prvními lidmi. Na úsvitu historie nebyla jejich morálnost nijak zpochybňována; byl to jednoduše fakt, jako sucho nebo nemoc – způsob, jakým kmeny a pak civilizace získávaly moc a řešily svoje rozpory.“ Když jsem slyšel tento zastaralý a zdiskreditovaný názor vyslovený člověkem tak inteligentním a vzdělaným, připomnělo mi to Marka Twaina, který se zamýšlel nad tím, „zda svět vedou chytří lidé, kteří si z nás dělají legraci, nebo blbci, kteří to myslí vážně“. Třetí možností by bylo, že svět vedou chytří lidé, kteří byli dezinformováni generacemi vědců propagujících nesmysly.
Archeolog Raymond Dart, slavný objevem první fosilie lidského předka v Africe v roce 1924, dodal k tezi permanentního pokroku nezapomenutelně pochmurné obrazy, když popsal první lidi jako „krvežíznivé tvory, kteří lovili živou kořist a brutálně ji ubíjeli k smrti, (…) žízeň hasili čerstvou krví svých obětí a hladově se zakusovali do ještě pulzujícího masa.“ A zákusek?
Když zrovna nechlemtali teplou krev a nezakusovali se do ještě pulzujícího masa své kořisti, slintali naši předci zjevně nad sebou navzájem. Článek v New York Times od vědeckého novináře Nicholase Wadea ujišťuje čtenáře, že „války mezi předstátními společnostmi byly nekonečné, nemilosrdné a vedené s cílem, často dosaženým, naprosto zničit svého odpůrce“. V knize Demonic Males (Démoničtí samci) antropologové Richard Wrangham a Dale Peterson charakterizovali moderní lidi jako „ty, co přežili 5 milionů let nepřetržité vražedné agrese“. Není divu, že i Obama uvěřil této demagogii.
Neo-hobbesovská ideologie prezentuje tři základní typy důkazů na podporu svého pohledu na prehistorii jako nikdy nekončící války:

• Primatologická data získaná hlavně od šimpanzů, se kterými máme společného předka z doby asi před pěti miliony lety (odtud pochází těch „5 milionů let nepřetržité agrese“ Wranghama a Petersona);
• Antropologická data, která podle nich dokumentují, že současní lovci a sběrači odrážejí předpokládanou brutalitu našich předků;
• Archeologické nálezy, které, jak věří, demonstrují přetrvávající válečné konflikty v dobách před mnoha tisíci lety.

Je těžké říct, která z těchto opor je více vratká. Vezmu je popořadě:

Důkazy od primátů

Poukazovat na konflikty ve skupinách šimpanzů jako na příklady sloužící k objasnění původu lidského organizovaného násilí je působivý řečnický prostředek. Jestli je válka něco v nás tak hluboce zakořeněného, že to má původ před miliony let, tedy ještě v době, kdy se naši předci neoddělili od linie vedoucí k šimpanzům (kteří se opravdu občas angažují ve vražedných skupinových bojích), pak musí být válka našemu druhu opravdu vrozená.
Jenže to má háček. Za prvé, je trochu, i když hluboce, zavádějící popisovat šimpanze jako „naše nejbližší příbuzné mezi primáty“, aniž bychom se zmínili o šimpanzi bonobo – což jsou další, stejně blízce příbuzní primáti. V těchto jednoznačných prohlášeních o původu organizovaného násilí u primátů se o bonobech moc nemluví – a když, tak velmi opatrně. Existuje totiž spousta důvodů, kvůli kterým se prudérní novináři bonobům raději vyhýbají, například jejich sklony k vzájemné masturbaci, běžné sexuální chování mezi stejnopohlavními jedinci a příležitostný incest, stejně jako jejich běžná bezostyšnost, se kterou užívají volného času a bohémského nicnedělání. Co ale nejvíc nezapadá do všech teorií, je jejich mírumilovnost. Naprostá absence vražedné agrese. Žádné války. Žádné vraždy. Žádné znásilňování, žádné loupení. Žádné zabíjení mláďat. Jinými slovy, vůbec nedokazují teorii, že lidské války mají svůj původ v agresi primátů. Vzhledem k tomu, že se náš společný předek nakonec vyvinul do lidí, šimpanzů učenlivých a šimpanzů bonobo, měly by základní vědecké a novinářské principy vyžadovat, aby se protiválečnému charakteru bonobů dostávalo stejné pozornosti vážených autorů jako svědectvím o šimpanzí brutalitě. To se však neděje.
V článku z New York Times zmíněném výše („Když se šimpanzi vypraví na válečnou stezku“, 21. června 2010) je zmínka o bonobech jen jedna, po dvanácti odstavcích. Wade popisuje bonoby jako „mírumilovné příbuzné šimpanzů“ a jen u šimpanzů zdůrazňuje stejného předka jako u lidí – vytváří tak dojem, že lidský genom má více společného se šimpanzi učenlivými než se šimpanzy bonobo, což jednoduše není pravda. Šimpanzi učenliví i šimpanzi bonobo pocházejí oba ze stejného předka, který se od naší vývojové linie oddělil, takže pokud je jeden z nich náš „příbuzný“, jsou jimi oba. Neexistuje žádný vědecky ospravedlnitelný důvod, proč snižovat nebo ignorovat důležitost a relevanci bonobů v jakémkoli rozboru „dědictví primátů“ u jakékoli lidské charakteristiky nebo chování. Bonobové jsou minimálně stejně důležití pro lidské chování jako šimpanzi, pokud ne více, vzhledem k tomu, kolik shodných rysů máme jen s nimi.
Absence bonobů je nápadná nejen v rozborech války. Chybí vlastně všude tam, kde nějaká vážená autorita prohlašuje, že všechno násilnické chování mužů sahá hluboko do minulosti. Zkuste najít nějakého bonoba v tomto popisu původu znásilňování od biologického antropologa Michaela Ghiglieri v jeho často citované knize The Dark Side of Man (Temná stránka člověka):

„Muži znásilnění nevymysleli. Je velmi pravděpodobné, že zdědili tento sklon násilím si vynucovat sex od svých opičích předků. Znásilňování je standardní mužská reprodukční strategie a pravděpodobně tu existuje již po miliony let. Samci lidí, šimpanzů a orangutanů běžně znásilňují samice. Samci divokých goril surově unášejí samice, aby se s nimi pářili.“

Ghiglieri zmiňuje na podporu své teorie o znásilňování čtyři druhy lidoopů (lidi, šimpanze, gorily a orangutany), ale těchto druhů existuje pět. Opomíjí šimpanze bonobo, přestože u tohoto druhu nebyl po desítky let pozorování zaznamenán jediný případ znásilnění. Nikdy. Ani v zoologických zahradách, ani v divočině.
Šimpanzi bonobo nejsou jediní primáti, kteří narušují deterministické náhledy na pravěkou brutalitu. I makakové a paviáni, známí svými rvačkami, dokážou být mírumilovní, když mají správnou hladinu společenského tlaku. Frans de Waal popsal experiment, ve kterém spolu bydleli makakové rhesus (Macaca mulatta) a makakové medvědí (Macaca arctoides). Makak rhesus je pověstný zuřivými a nesnášenlivými výbuchy, zatímco makak medvědí zase rychlým usmiřováním po konfliktech. Ve smíšené skupině se arogantní a agresivní makakové rhesus rychle naučili zklidnit a zástupci obou těchto druhů brzy spolu spávali ve „velkých, navzájem propletených hromadách“.
Neurolog Robert Sapolsky zaznamenal podobnou změnu v tlupě paviánů, které pozoroval v Keni. Kontaminované maso z nedaleké skládky zlikvidovalo ty nejagresivnější a nejvýše postavené samce – a v tlupě tak zůstali méně agresivní, níže postavení samci, kteří nijak neobtěžovali samice ani mláďata.
Sapolsky se obával, že tito poklidní samci se nebudou schopni bránit mladým samcům, kteří v další sezóně skupinu rozvrátí. Ale po návratu do Keni zjistil, že noví samci v tlupě se přizpůsobili poklidnému způsobu života a nesnažili se jej nijak narušovat. Je jasné, že teorie, která klade původ válčení k primátům, má značné trhliny.

Antropologické a archeologické důkazy

Neo-hobbesovská antropologická a archeologická literatura je stejně omezená jako jejich pokusy v primatologii. V knížce z roku 2011 nazvané The Better Angels of Our Nature: Why Violence Has Declined (Lepší andělé naší přirozenosti: Proč klesá násilí) tvrdí Steven Pinker, že úroveň násilí a válečných konfliktů je nyní mnohem nižší než v prehistorii, kdy „neustávající nájezdy a loupení (…) charakterizovaly život ve stavu přirozenosti“. Aniž by někoho citoval, uvádí Pinker seznam důvodů, proč se podle něj lovci a sběrači museli angažovat v brutálním násilí:

„Národy lovců a sběračů získávají nájezdy území, například loviště, zdroje vody, břehy nebo ústí řek a zdroje cenných nerostů, jako třeba pazourku, obsidiánu, soli nebo okru. Mohou také krást dobytek nebo ukryté zdroje potravin. [Poznámka: Lovci a sběrači neměli dobytek ani ukryté zdroje potravin, protože to by nebyli „lovci a sběrači“.] Velmi často bojují kvůli ženám. Muži napadají sousední vesnice, aby unášeli ženy, které pak hromadně znásilňují a distribuují jako manželky.“

Doug Fry a Patrik Söderberg, dva antropologové, kteří se specializují na studium předzemědělských společností, byli těmito tvrzeními dost překvapení. „Nikde v žádných aktuálních datech [o kočovných lovcích a sběračích] neexistují žádné zmínky o násilných nájezdech s účelem zisku trofejí nebo moci, skrýší potravin, vodních zdrojů, lovišť, přístupu k řece, nalezištím pazourku, obsidiánu, soli nebo okru nebo o skupinovém znásilňování nebo unášení žen.“ Fry a Söderberg uzavírají, že „mezi Pinkerovými tvrzeními o nájezdech a skutečnými daty o lovcích a sběračích existuje velmi malá shoda“ a že „kočovní lovci a sběrači ve skutečnosti téměř vůbec nepřepadávají sousední komunity“.
Tyto zkreslující informace o tom, jak všudypřítomné je násilí v životě lovců a sběračů, tu jsou záměrně. Formují totiž nutný základ pro ústřední myšlenku Pinkerovy knihy, totiž že „násilí v průběhu času pokleslo a dnes nejspíš žijeme v té nejmírumilovnější době během existence našeho druhu“. Archeologické důkazy však toto tvrzení vůbec nepodporují. Jak vysvětluje Fry v knížce War, Peace and Human Nature (Válka, mír a lidská přirozenost), „archeologické nálezy po celém světě svědčí o tom, že po většinu doby existence člověka nedocházelo k válkám“. Archeologické záznamy „jasně a jednoznačně“ ukazují, že teprve až náš druh přešel od lovu a sběru k životu ve velkých zemědělských sídlech, „začaly vznikat války, nastoupili despotičtí vládci, začalo převažovat násilí, rozvíjelo se otrokářství a společenské postavení žen se zhoršilo“. Civilizace nijak nezredukovala lidské násilí; naopak, civilizace je zdrojem nejorganizovanějšího lidského násilí.
Jako kriticky uvažující lidé se můžeme dohadovat, jaký je rozdíl mezi zabitím a „válkou“, kteří lovci a sběrači nejlépe reprezentují to, jak žili naši předci, jaké kosterní pozůstatky jsou relevantní a tak dále, ale interpretace, kterou tady představuji, není vůbec považována těmi, kdo nějakým způsobem do hloubky studovali lovce a sběrače, za kontroverzní. Pinker například často cituje Dr. Roberta Kellyho, který rozhodně mezi archeology není žádný extremista. Napsal více než stovku článků, knížek a recenzí, včetně dvou nejvíce používaných archeologických učebnic na vysokých školách v USA, pracoval jako vedoucí kateder na různých univerzitách a také jako editor odborného časopisu American Antiquity, což je nejdůležitější zdroj novinek o archeologii v USA. Bylo by těžké najít někoho, kdo by méně vybočoval z hlavního proudu. V knížce The Foraging Spectrum (Spektrum lovců a sběračů) – jejíž název zdůrazňuje Kellyho záměr zdůraznit variabilitu společností lovců a sběračů – popisuje Kelly lovce a sběrače jako „malé, mírumilovné, kočovné tlupy mužů a žen s malým majetkem, kteří jsou si rovni co do vlastnictví, příležitostí a postavení“ (důraz přidán). Nevyjadřuje to dost názory hlavního proudu? Když si vezmete encyklopedii lovců a sběračů Cambridge Encyclopedia of Hunters and Gatherers (Cambridgeská encyklopedie lovců a sběračů), dočtete se, že kočovní lovci a sběrači „žili v relativně malých skupinách, bez centralizovaného vedení, stálých armád nebo byrokratických systémů“. Autoři pokračují, že „bylo prokázáno, že žili dohromady překvapivě dobře, problémy mezi sebou většinou řešili, aniž by se obraceli na nějaké autority a bez nějakých zvláštních sklonů k násilí. Nebyla to situace, kterou Thomas Hobbes, velký filozof sedmnáctého století, popisuje frází ‚válka proti všem‘“ (důraz dodán).