Jeden z nejvýznamnějších teologů 20. století, švýcarský polyhistor a katolický kněz Hans Küng napsal v devadesátých letech 20. století a na počátku století jednadvacátého trilogii zevrubně charakterizující tři monoteistická abrahamovská náboženství: Židovství – Křesťanství – Islám. Autor detailně zná všechna tato tři náboženství a vydání každého ze svazků této trilogie byla ve své době událost. O autorově odborné religionistické kompetenci, zvláště ve sféře křesťanství, nelze pochybovat. Jeho Křesťanství je monumentální, nesmírně rozsáhlá práce o podstatě a dějinách křesťanství, nazíraného autorem z dnešního hlediska. Jeho práce je významná i proto, že křesťanství mající okolo dvou miliard vyznavačů na celém světě je největším světovým náboženstvím, takže téma knihy opravdu není marginální. Küngova práce je bilanční, jeho pohled na dvoutisícileté dějiny křesťanství kritický, přičemž kritika se týká hlavně institucionálního zakotvení křesťanství v jednotlivých křesťanských církvích.
Hlavní Küngovou motivací pro sepsání velké práce o křesťanství je snaha reagovat na velkou krizi, v níž se křesťanství v dnešní době ocitlo; kniha je osobitou odpovědí autora na tuto krizi. A je to odpověď radikální. Neušetří kritiky žádnou z křesťanských tradic a žádnou z církví, protože radikálně důvěřuje evangeliu, z něhož vychází. Nekompromisně konfrontuje katolicismus, pravoslaví, protestanství a anglikánství s původní Ježíšovou zvěstí beze snahy hledat laciné kompromisy a soulad za každou cenu. Chce také svou kritikou napomoci ekumenickému dialogu v rámci konceptu, s nímž sám přišel: konceptu tzv. Světového étosu, hledajícího mj. společného jmenovatele všech náboženství světa. Kniha je k církvím kritická, protože ji autor napsal na základě své neotřesitelné víry v osobu a učení Ježíše Krista a protože si velmi přeje, aby církev Ježíše Krista existovala i ve třetím tisíciletí našeho letopočtu. Autor si klade řadu otázek: lze vlastně křesťanské věci po dvou tisících letech ustavičných krizí ještě důvěřovat? Není na místě spíše zoufalství z toho, jak se křesťané vzdálili původnímu záměru Ježíšovu? Neztratilo křesťanství například na Západě svou srozumitelnost a hodnověrnost? Je vůbec možné hledat při tak velké různorodosti církví a projevů křesťanství nějaké jednotící pouto? Jak se dostat z krize autority, z krize např. katolické církve bažící po moci, z krize úřední církve řízené výhradně shora? Jak se vyrovnat s diktaturou jediného učení v katolické církvi, se sexuálními komplexy a skandály, s poslušností a strachem, odmítáním dialogu s ostatními církvemi a pohrdavým zacházením s těmi, kdo uvažují jinak? Nezapomnělo se v průběhu dějin na to podstatné, co Ježíš přinesl a co sám je: na lásku? To jsou jen některé z klíčových problémů, před nimiž křesťanství stojí na počátku 21. století a které trápí švýcarského teologa.
Autor, jak je pro něho příznačné, spíše klade otázky, než by na ně dával jednoznačné odpovědi, neboť si je vědom jejich komplexnosti. Z každé stránky je však patrné, že je křesťanem každým coulem a že ho mnoho kritických a negativních momentů v křesťanství osobně trápí a velice by chtěl přispět k řešení mnoha problémů v dnešním křesťanství tolik zatíženém minulostí.
Kniha má tři nestejně velké části: V první autor zkoumá, co je vlastně podstatou křesťanství, jaký je jeho ideál a naopak jaká je jeho reflexe z pozic křesťanství nepřátelských. Zabývá se ovšem i osobou a učením zakladatele Ježíše Krista, možná méně, než by si zakladatel zasloužil. V druhé části Küng tematizuje základní podobu křesťanství, jeho původní motivaci a vyzdvihuje hlavní momenty křesťanství: víra v jednoho Boha v Trojici (Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý), dále je to následování Ježíše Krista, působení Ducha svatého, kterého Ježíš seslal, a za jakých podmínek je člověk křesťanem, co jej jako křesťana identifikuje. Zdaleka největší část je však věnována dějinám křesťanství z pohledu kuhnovské teorie paradigmat (poprvé formulované v práci Thomase Kuhna Struktura vědeckých revolucí), přičemž rozlišuje následující paradigmata (podle paradigmat člení i dějiny židovství v prvním svazku trilogie):
- Židovsko-apokalyptické paradigma raného křesťanství
- Ekumenicky-helénistické paradigma křesťanského starověku
- Římskokatolické paradigma středověku
- Protestantsko-evangelické paradigma reformace
- Racionální a pokrokové paradigma moderny
Z hlediska těchto paradigmat nepodává autor pouze dějiny křesťanství, jak šly za sebou jednotlivé události, ale dějinné události jsou pro něho spíše příležitostí k historické analýze křesťanství, přičemž tato analýza je dějinně konfrontována a jinými náboženstvími a myšlenkovými proudy dané doby a také s křesťanstvím současným.
Čtenáře by snad mohl zpočátku odradit obrovský rozsah knihy, brzy však sezná, že knihu čte jedním dechem jako vzrušující dobrodružství ducha, v němž nás autor neprovází pouze křesťanstvím jako takovým, ale konfrontuje je i s dalšími jinými myšlenkovými sférami, hlavně se starším židovstvím a mladším islámem; tato konfrontace patří k významným součástem Küngovy práce. Kniha je to vskutku nesmírně poutavá, neboť málokdy se na zhuštěném prostoru v jediném svazku setkáváme s vpravdě polyhistorickou barvitou analýzou křesťanství nazíraného z hlediska řady věd, jmenujme tu jen filosofii, teologii, sociologii, historiografii…
Kniha svým záběrem, kritičností a pronikavostí osloví inteligentního čtenáře, který se v jedné knize (ač velké rozsahem) komplexně seznámí s křesťanstvím: to, co by porůznu sháněl ve stovkách publikací, má zde v jedné publikaci, obsahující opravdu ty nejrelevantnější aspekty křesťanství, zejména v porovnání s ostatními abrahamovskými náboženstvími. Ten, kdo se chce zevrubně a hluboce seznámit s křesťanstvím, neměl by právě tuto knihu opominout.
