Naše stínové já je jakákoli část nás samých nebo našich institucí, kterou se snažíme skrýt nebo popřít, protože se nám zdá společensky nepřijatelná. Církev a populární média se jako na náš „hříšný“ stín zaměřují především na otázky sexuality a těla, ale to je příliš úzká definice. Větším a hlubším stínem pro západní jednotlivce a kulturu je ve skutečnosti selhání jako takové. Genialita evangelia tedy spočívá v tom, že zahrnuje selhání do nové definice duchovního úspěchu. Proto Ježíš říká, že prostitutky a celníci se dostanou do Božího království dříve než velekněží a náboženští starší (viz Mt 21,31).
Naše kultura zaměřená na úspěch opovrhuje neúspěchem, bezmocí a jakoukoli formou chudoby. Ježíš však začíná své horské kázání chválou „chudých v duchu“ (Mt 5,3)! Už jen to by nám mělo napovědět, jak hluboce jsme nepochopili smysl evangelia. Nenásilí, slabost a prostota jsou také součástí našeho stínového já. Vyhýbáme se právě těm věcem, které Ježíš chválí, a snažíme se před sebou i před světem vytvářet silný, bezpečný a úspěšný obraz. Odmítáme zranitelnost a místo toho usilujeme o dominanci a volíme vůdce, kteří nám falešně slibují totéž.
Chápu, proč můj duchovní otec, svatý František z Assisi (1181-1226), udělal revoluční a preventivní krok do stínového já, před kterým všichni ostatní utíkali. František svým životním stylem v podstatě řekl: „Budu si libovat v bezmoci, pokoře, chudobě, prostotě a selhání“. Žil tak blízko dna, že už nebylo kam klesnout. Dokonce i když byl urážen, neurážel se. Tak to je svoboda, neboli to, čemu říkal „dokonalá radost“! [1]
Náš stín je často podvědomý, skrytý i před naším vlastním vědomím. Vyžaduje to úsilí a celoživotní praxi, abychom hledali, nacházeli a přijímali to, co odmítáme, popíráme a čím pohrdáme. Poté, co jsme vynaložili tolik energie na to, abychom se vyhnuli samotnému zdání selhání, bude v západních vzestupných kulturách zapotřebí zásadní změna paradigmatu vědomí, abychom integrovali svůj stín. Jen vězte, že je to falešné já, které je smutné a pokořené prací se stínem, protože jeho hra skončila. Pravé Já, „skryté s Kristem v Bohu“ (Koloským 3,3), není schopno ponížení. Z takového údajně ponižujícího vhledu pouze roste.
Jedním z největších překvapení na lidské cestě je, že k plnému vědomí dospíváme právě tím, že provádíme „stínový box? – čelíme vlastním rozporům a přátelíme se s vlastními chybami a selháními. Lidé, kteří neprošli žádným vnitřním bojem, jsou vždy povrchní a nezajímaví. Máme tendenci je spíše snášet, než oceňovat, protože nám nemají co sdělit a projevují jen malou zvídavost. Práci se stínem říkám „pád vzhůru“. Paní Juliána z Norwiche (1342-1416) to vystihla nejlépe ze všech: „Nejprve je tu pád a pak se z pádu vzpamatováváme. A obojí je Boží milost!“ [2] Bůh svatost docela dobře skryl: pyšní ji nikdy nepoznají a pokorní do ní budou upadat každý den, kdy se to stane – a ani si neuvědomí, že je to svatost.
