Znovuobjevení cesty moudrosti v moderním světě

Ztratili jsme ve světě překypujícím technologickým pokrokem a materiálním úspěchem kontakt s prastarými tradicemi moudrosti, které kdysi řídily běh lidstva? Pronikavá kniha Cynthie Bourgeaultové se noří do říše starobylých nauk a snaží se probudit srdce a oživit duchovní praktiky, které moderní doba zastřela.

Thomas Moore v předmluvě připravuje půdu pro hluboké zkoumání moudrosti a vyzývá čtenáře, aby se zamyslel nad fyzickým a materiálním pokrokem naší doby. Klade si otázku: Stali jsme se navzdory pokroku lepšími lidmi? Moore naznačuje, že moudrost nespočívá jen v hromadění vědomostí, ale v rozvíjení hluboké a trvalé vize, která obohacuje duši.

Cynthia Bourgeaultová nás pak bere na cestu za znovuobjevením ztracené linie moudrosti – na cestu, která slibuje přinést rovnováhu a osvícení do rozvráceného světa. Tvrdí, že naše současná společnost i přes veškerý pokrok stále trpí krizí smyslu. Její kniha není o esoterických nebo náboženských dogmatech, ale praktickým průvodcem životem duchovní inteligence.

Každému, kdo se v rozbouřených mořích 21. století cítí odvázaný od břehů, nabízí Bourgeaultová maják naděje – způsob, jak najít soulad s hlubokými tradicemi moudrosti, které mohou i dnes informovat a proměňovat naše životy.

PŮVOD A ORIGINALITA

Obvykle se stává, že ztotožňujeme naši „originalitu“ s naší jedinečností. Když chceme být originální, snažíme se nějak odlišit od ostatních. Před mnoha lety moje dcera Lucy vyhrála na střední škole cenu za „nejoriginálnější“ studentku, z čehož měla velkou radost. Toto ocenění získala díky svému černému trenčkotu, zeleným vlasům a několika piercingům v uších. Spousta prvků, které dnes v umění a kultuře považujeme za „originální“, je jen snahou odlišit se: zviditelnit se, jen aby se člověk odlišil.
Být originální však v pravém slova smyslu neznamená snažit se být jiný. Jde o to být napojen na původ. Nemůžete být originální tím, že se snažíte být originální. Pokud chceme být originální, musíme zůstat věrni tomu, co vidí naše srdce.
Zmiňuji se o tom proto, že základním praktickým učením Moudrosti je tvrzení, že to, co narušuje naši „originalitu“, je náš záměr být jiní. Může za to malé já uvnitř, které je příliš zaujaté svým subjektivním prožíváním, tedy svými osobními a emocionálními reakcemi na všechno. Výsledkem je, že nedokáže zrcadlit vzorce božského hologramu. Jasný obraz narušují jeho vlastní vlny a neklid, jako když se jezero zmítá v bouři. Praktické cvičení Moudrosti tedy spočívá v očišťování srdce (někdy se tomu také říká „leštění zrcadla vědomí“). To probíhá postupným osvobozováním od nadvlády malého, reaktivního ega-já.
A tím se dostáváme k dalšímu významnému rozcestí mezi Moudrostí a našimi běžnými kulturními domněnkami. Pro mnohé z nás na Západě by to, co jsme si řekli, znělo jako smrt umění, smrt jakéhokoli vidění. Od velkolepé éry romantismu v devatenáctém století se domníváme, že umění je tvořeno výhradně vášněmi a že potřebujeme své egoistické já, abychom udrželi hrnec vášní ve varu (což se jistě děje). Vzpomeňte si však na překvapivé učení, kterému jsme se věnovali ve třetí kapitole: problém vášní spočívá v tom, že rozdělují srdce. Proti vizi romantického individualismu, kterou cloumá bouře, vznáší Moudrost ohromující argument: tato „vášeň“, která nás na Západě tolik fascinuje, nemůže být originální, jelikož nás drží na povrchu nás samých, kde se zmítáme v kotrmelcích. Pod vášněmi proudí hlubší vody božských kvalit, které jsou natolik silné, že je naše křehká a rozlámaná psychika téměř nesnese (vzpomeňte na Rilkeho působivá slova z Elegií z Duina, že „krása je jen začátek hrůzy, kterou jen stěží dokážeme unést“). Jakmile se srdce stane nedělitelným, tedy klidným zrcadlem, které dokáže věrně zrcadlit, začíná být schopné vidět a plavat v hlubokých vodách božskosti, která získává tvar. A tam, kde se nachází naše pravé srdce, najdeme skutečnou vervu, sílu a smysl svého života.
V tradici Moudrosti se vidění očištěné od úzkostného, rozrušeného ega nazývá objektivním viděním. To je vidění očima srdce. V naší kultuře bychom si pojem „objektivní vidění“ vyložili zcela jinak. Měli bychom tím na mysli vědeckou metodu: nezaujatého pozorovatele, který není v interakci s tím, co pozoruje. V jazyce Moudrosti však objektivní vidění znamená téměř přesný opak. Jsme do něj zapojeni tak hluboce, tak důvěrně, že nakonec „my“ ve vidění zmizíme a zůstane jen vidění samo. Za „fantaziemi naší vlastní mysli a brutalitou naší vlastní vůle“, jak to kdysi vyjádřil Thomas Merton, začíná pravda.