Norský profesor Glenn Diesen předkládá svojí knihou Válka na Ukrajině a eurasijský světový řád fakticky podložený pohled na válku na Ukrajině, který je v příkrém rozporu se vším, co dnes o této válce tvrdí většina západních politiků, úředníků, vojáků, aktivistů a jim poplatných médií. Válka podle něj nevypukla nevyprovokovanou ruskou agresí vycházející z Putinovy touhy obnovit Sovětský svaz a vládu nad střední Evropou. Diesen přesvědčivě dokládá, že válku vyprovokovala agresivní politika USA. Washington se dlouhodobě snaží oslabit jakoukoliv mocnost, kterou považuje za hrozbu své globální nadvládě.
Z úvodu knihy:
KAŽDÝ SVĚTOVÝ ŘÁD usiluje o to, aby byl trvalý, a taky se jako trvalý zdá. Zachování statu quo se spojuje se stabilitou, přestože se svět neustále mění, pokud jde o mezinárodní rozložení moci, technologie, hospodářský rozvoj, společenské výzvy, hodnoty a ideály. Právě schopnost zvládat změny a reformy určuje jeho stabilitu, protože neschopnost přizpůsobit se vede ke stagnaci, rozkladu a kolapsu.
Války, revoluce a zhroucení států mohou způsobit obrovské poruchy, které mohou přerůst schopnost světového řádu přizpůsobit se. Rozpad Svaté říše římské dal vzniknout modernímu světovému řádu, jehož výrazem se stal Vestfálský mír z roku 1648 a jenž byl založen na mocenské rovnováze mezi svrchovanými státy. Tento řád vydržel 150 let, aby byl reformován poté, co po rozvratu způsobeném francouzskou revolucí a napoleonskými válkami nedokázal zajistit řád. Následným světovým řádem se stal Vídeňský kongres z roku 1815, který trval 100 let, do doby, kdy se mu už nepodařilo vyřešit soupeření mezi rostoucími průmyslovými impérii, která zpochybňovala britské vedení. Po dvou světových válkách vytvořila studená válka nový světový řád založený na bipolaritě a ideologickém soupeření, který po 45 letech skončil zhroucením komunismu. Následný unipolární světový řád liberální hegemonie trval ještě kratší dobu, přibližně 30 let, než se ukázalo, že hegemonický systém se nedokáže přizpůsobit novým skutečnostem a výstřelky liberalismu nedokážou zajistit řád. Vznikla nová mocenská centra, která usilují o obnovení multipolarity a odmítají liberální univerzalismus.
V čele přechodu od unipolárního k multipolárnímu uspořádání světa stojí eurasijské velmoci Rusko a Čína a tento přechod, jak se zdá, má podporu ze strany států představujících většinu světového obyvatelstva. Cílem je návrat k mocenské rovnováze, v jejímž rámci se řeší soupeřící národní zájmy velmocí a nelze jednostranně vnucovat společná pravidla na základě nároků na univerzalismus. Spojené státy to chápou tak, že světový řád založený na hegemonii a liberalismu je nezbytný pro jejich národní bezpečnost, a proto se brání multipolaritě, která se projevuje ekonomicky, politicky i vojensky.
Světový řád určuje systém a pravidla, jak žít v míru na jedné planetě, a spor o vymezení tohoto světového řádu ukazuje, že stávající řád nefunguje a vládne chaos. Pokud se nepodaří reformovat světový řád prostřednictvím diplomacie a mírových mechanismů, nový svět se zrodí prostřednictvím války. Na konci dvacátých let 20. století psal Antonio Gramsci o neklidné době jako o období mezivládí – interregna. Pojem interregnum měl původně označovat přechodné období mezi smrtí jednoho panovníka a uvedením do úřadu jeho nástupce. Toto období se vyznačovalo nepřítomností autority, což vytvářelo politické a právní vakuum. Při vysvětlování tehdejších konfliktů Gramsci napsal: „Krize tkví v tom, že staré umírá a nové se nemůže zrodit; v tomto interregnu se objevují nejrůznější chorobné příznaky.“
Vymezení světového řádu
Světovým řádem se rozumí mezinárodní rozdělení moci a legitimity vytvářející systém, který určuje, jak se mají chovat státy a nestátní aktéři, aby řád převládl nad chaosem. Proto se téma světového řádu musí zabývat sociologickými teoriemi lidské povahy, hospodářských a politických systémů.
Po rozpadu hegemonické Římské říše a následném rozptýlení moci v Evropě byla Vestfálským mírem z roku 1648 ustanovena státní svrchovanost a mocenská rovnováha jako hlavní pilíře řádu. Řád je založen na vzájemném závazku společně vyvažovat případné expanzivní a hegemonické sklony s ohledem na zachování rovnováhy. Univerzalistické ideály je třeba odmítnout do té míry, do jaké se stávají nástrojem prosazování svrchované nerovnosti a ospravedlňují expanzionismus.
Pro vestfálský mezinárodní systém je určující mezinárodní anarchie, neboť stát je nejvyšším suverénem. Každý stát se následně nachází v neustálém soupeření o moc a přežití, neboť posílení bezpečnosti jednoho státu může způsobit u ostatních států nejistotu. V průběhu staletí se objevovala idealistická pokušení překonat mezinárodní anarchii univerzálními hodnotami a hegemonickým rozdělením moci, jejímž cílem je zrušit celý vestfálský řád. V takových případech šlo o obnovení obdoby Pax Romana – dvě stě let trvajícího období římské hegemonie a univerzalismu, které přineslo relativní mír, prosperitu a pokrok.
Po skončení studené války se USA staly globálním hegemonem, pokud jde o vojenskou, ekonomickou, kulturní a politickou moc. Novodobý vestfálský světový řád založený na mocenské rovnováze mezi rovnocennými svrchovanými státy tak byl zpochybněn nárokem Spojených států na hegemonii a na prosazování univerzálních liberálně demokratických hodnot. Liberální hegemonie tak vyžadovala svrchovanou nerovnost a snažila se ji legitimizovat a přetvářela dřívější mezinárodní řád svrchovanosti pro civilizované státy a omezené svrchovanosti pro státy „necivilizované“ směrem k plné svrchovanosti pro liberální Západ a omezené svrchovanosti pro ostatní.
Zpočátku byl velký důvod k optimismu, že víra v univerzální hodnoty volného trhu, demokracie a globální občanské společnosti vytvoří zcela nový a blahodárný světový řád. Berlínská zeď se zhroutila, komunismus ve východní Evropě byl opuštěn, bývalí soupeři Rusko a Čína dali ve své zahraniční politice přednost přátelství s USA a s širším Západem, EU převzala socializační roli tím, že podmínila členství liberálně demokratickými reformami, zdálo se, že arabské jaro zreformuje autoritářskou vládu na Blízkém východě, rozšíření NATO přineslo pocit bezpečí státům, které žily po desetiletí pod nadvládou Moskvy, hospodářský vzestup Číny vytrhl stovky milionů lidí z chudoby a posunul světovou ekonomiku kupředu a globalizační procesy zdánlivě sblížily svět.
Od globalizace v rámci Pax Americana se proto všeobecně očekávalo, že nastolí novou éru stability a prosperity. V této době se dalo velmi silně argumentovat pro světový řád založený na liberální hegemonii, kdy by docházelo k šíření liberálně demokratických hodnot pod blahovolným vedením ze strany Spojených států amerických.
Co bylo příčinou míru v období po konci studené války a proč se liberální hegemonie nakonec začala hroutit?
Tento předpoklad o blahovolné globální hegemonii, o tom, že ekonomický a politický liberalismus je jednoduchým řešením složitých problémů, které překoná mocenskou politiku, se ukázal být liberálním klamem živeným pýchou. Neschopnost reformovat bezpečnostní architekturu jako hru s nulovým součtem oživila studenoválečné soupeření s Ruskem a Čínou. Rozšiřování NATO předvídatelně rozdmýchalo napětí s Ruskem, neboť Moskva je důvodně vnímala jako existenční hrozbu, zatímco hospodářský vzestup Číny se stal výzvou pro globální prvenství USA. Globalizace jako neoliberální a na Západ zaměřený proces se stala neudržitelnou, protože globální finanční krize v roce 2008 odhalila, že stávající model rozvoje nemá budoucnost. Výstřelky liberalismu jsou nyní odmítány jak v prostředí samotného Západu, tak i mimo něj, což způsobuje polarizaci ve společnosti i v mezinárodním systému. I když impérium si může dovolit dělat chyby, protože vzniklé náklady dokáže vstřebat, narůstající náklady impéria měřené jak z hlediska bohatství, tak z hlediska legitimity se nakonec staly neudržitelnými, protože vojenské dobrodružství Západu v Jugoslávii, Afghánistánu, Libyi a Sýrii selhalo. Světový řád založený na unipolárním rozdělení moci a legitimizovaný univerzálními liberálně demokratickými hodnotami se zhroutil. V širším časovém pohledu skončilo pět set let světového řádu vedeného Západem. Francouzský prezident Emmanuel Macron prohlásil, že „západní hegemonie se blíží ke svému konci“. Vznikla nová mocenská centra, která kladou základy multipolárního systému podle zásad vestfálského systému. Vytvářející se světový řád odmítá západocentrickou globalizaci ve smyslu dominance námořních mocností, hospodářského a politického liberalismu a liberální globální občanské společnosti. Západ si také již nemůže vynucovat podmínky pro přijetí států za plnoprávné členy společenství svrchovaných států. V souladu s tím se mění mezinárodní rozdělení moci, přehodnocují se ideály, pravidla a povaha diplomacie.
Zástupná válka na Ukrajině
Zástupná válka na Ukrajině odhalila fatální dysfunkci hegemonického světového řádu, jež urychlila přechod k multipolárnímu světovému řádu. Zatímco vestfálský světový řád usiluje o mocenskou rovnováhu, aby se vyhnul konfliktům, unipolární řád vyžaduje neustálé konflikty, aby zajistil závislost spojenců a oslabení soupeřů.
Válce na Ukrajině se dalo snadno zabránit, kdyby se dodržovaly vestfálské zásady. Západ však odmítl nevměšování a princip mocenské rovnováhy tím, že v roce 2014 podpořil státní převrat s cílem rozšířit NATO. Ústavní převrat podpořila menšina Ukrajinců a jen malá menšina si přála rozšíření NATO. Jak se ukazuje na základě četných důkazů, Západ věděl, že přeměna Ukrajiny z mostu mezi Ruskem a Západem na baštu proti Rusku pravděpodobně vyvolá občanskou válku a ruský vpád. Diplomacie zásadním způsobem selhala, neboť západní státy přiznaly, že mírovou dohodu z Minsku z roku 2015 jako „jedinou cestu k mírovému řešení“ využily pouze k získání času na vybudování silné ukrajinské armády. Mírová platforma, která Zelenského v roce 2019 vynesla do prezidentského úřadu, byla zvrácena západní podporou krajně pravicových skupin na Ukrajině, o nichž i sám Západ uznává, že jsou ovlivněny fašistickými prvky.
Po ruském vpádu především Spojené státy a Velká Británie sabotovaly probíhající rusko-ukrajinská jednání vedoucí k urovnání konfliktu. Diplomacie byla opět odmítnuta, neboť Západ považoval porážku Ruska na bitevním poli a zničení jeho ekonomiky za nezbytné k obnovení své hegemonie jako základu míru a tzv. mezinárodního řádu založeného na pravidlech. Generální tajemník NATO tvrdil, že zbraně jsou cestou k míru, parafrázuje tak George Orwella – válka je mír, nevědomost je síla. Západní cenzura ruských sdělovacích prostředků a vlastního disentu vedla k tomu, že veřejnost má jen velmi málo pochopení pro ruský postoj. Ani jeden významný západní představitel se nepřimlouval za diplomacii, protože vyjednávání se stalo neslušným slovem používaným pátou kolonou. Místo toho byly uspořádány „mírové summity“ v Kodani a Džiddě; Rusko nebylo pozváno a ruské bezpečnostní obavy z expanzionismu NATO se neřešily. Ukrajinská vláda otevřeně přiznala, že účelem těchto mírových vrcholných jednání bylo oslabit Rusko tím, že se svět zorganizuje kolem Ukrajiny.
Západ měl v úmyslu porazit Rusko na bojišti, zničit jeho ekonomiku a izolovat ho na mezinárodní scéně. Namísto toho ale Západ ukázal slabost liberální hegemonie, když vyprovokoval vojenský konflikt a odmítl veškeré snahy o mírové řešení. Celý svět viděl, že mezinárodní ekonomickou architekturu lze použít jako zbraň proti komukoli, ať už prostřednictvím primárních, nebo sekundárních sankcí. Zbytek světa se však odmítl spojit se Západem a izolovat Rusko, ale naopak urychlil přechod k multipolárním ekonomickým a politickým strukturám. Liberální hegemonický světový řád měl za cíl povýšit liberální hodnoty založené na určitých zásadách na nadřazenou mocenskou politiku. Válka zvedla liberální závoj a odhalila, že demokracie a lidská práva se zvrhly v hrubé nástroje mocenské politiky.
Liberální hegemonie oslavuje nadvládu jednoho centra moci, ale tento narativ se zhroutil. Tvrdilo se, že NATO je pouze třetí stranou, která se snaží bránit vestfálský princip národní svrchovanosti proti nevyprovokované ruské agresi, avšak válka na Ukrajině je ve skutečnosti přímým důsledkem snahy Západu podkopat vestfálský světový řád a prosadit hegemonický světový řád. Válka na Ukrajině začala v roce 2014, kdy Spojené státy a jejich evropští spojenci podpořili převrat na Ukrajině, aby prosadili celoevropskou bezpečnostní architekturu založenou na kolektivní hegemonii. Během následujících osmi let země NATO přeměnily Ukrajinu z neutrálního státu na frontovou linii proti Rusku tím, že marginalizovaly domácí opozici na Ukrajině, démonizovaly Rusko, podílely se na omezování demokratických práv ukrajinských ruskojazyčných obyvatel, pomohly vybudovat silnou armádu a bránily jakémukoli mírovému urovnání a uspořádání vztahů s Ruskem.
Zástupná válka na Ukrajině představuje konflikt mezi dvěma soupeřícími světovými řády – liberální hegemonií Západu a tím, co lze chápat jako multipolární eurasijsko-vestfálský světový řád. Vysoké sázky ve hře, která se nyní hraje vlastně o všechno, odhalují důvod, proč jsou NATO i Rusko připraveny podstoupit tak obrovská rizika, včetně možnosti jaderné války.
