Svazek představí poprvé uceleně povídkové dílo Jiřího Gruši, včetně jeho rozsáhlejší antiutopické prózy Mimner (1973) a novely Dámský gambit (1973), žánrově vzdálených oběma jeho románům. Nepříliš objemné povídkové dílo Jiřího Gruši (čítá desítku dokončených prací), které pochází z různých období spisovatelova života, představuje pestrou směs textů. Na jedné straně tyto texty vyjadřují Grušovo úsilí o moderní experimentální prózu, zkoumají možnosti individuálního uchopení klasických prozaických útvarů (zvláště povídky ze šedesátých let jako Elsa či úryvek Dotazník). Na druhé straně přecházejí, s experimentálními prvky, k povídkám pojatým jako záznamy individuálních životních situací.
Prózy I. Povídky a novely
Svazek představí poprvé uceleně povídkové dílo Jiřího Gruši, včetně jeho rozsáhlejší antiutopické prózy Mimner (1973) a novely Dámský gambit (1973), žánrově vzdálených oběma jeho románům.
335 Kč
Jiří Gruša
Jiří Gruša (1938–2011) se narodil v Pardubicích, od roku 1957 žil v Praze, kde na Filozofické fakultě UK studoval filozofii a historii (absolvoval v roce 1962 diplomovou prací Filozofické názory v pracích Václava Černého, 1925–1948). Po dvouleté vojenské službě (1962–64) působil v redakci časopisu Tvář (jehož byl spoluzakladatelem), později byl spoluzakladatelem časopisu Sešity pro literaturu a diskusi (Praha, 1966–1969), s nímž spolupracoval až do jeho zákazu.
Od prosince 1966 byl redaktorem týdeníku Nové knihy a čtvrtletníku Výběr z nejzajímavějších knih. V lednu 1969 přešel do redakce Zítřka, v dubnu však byl tento týdeník zastaven. V letech 1969–70 byl Gruša soudně stíhán za uveřejnění osmi kapitol z románu Mimner (pod pseud. Samuel Lewis v Sešitech pro literaturu a diskusi 1968–69). V letech 1970–71 pracoval jako propagační referent v Inženýrských službách Liberec a 1971–72 v Institutu marketingových služeb v Praze, zároveň byl externím spolupracovníkem v Divadle Za branou (až do jeho uzavření). Po roce 1972 byl postupně zaměstnán jako administrativní úředník, podnikový psycholog, knihovník, stavební polír a referent v různých stavebních družstvech v Praze. S Ludvíkem Vaculíkem spolupracoval na Edici Petlice. Byl signatářem Charty 77; v roce 1978 strávil dva měsíce ve vyšetřovací vazbě pro údajné pobuřování. Koncem roku 1980 odcestoval na literární stipendium do Spojených států, ale před návratem mu bylo odňato čs. občanství. V letech 1981–90 žil v SRN poblíž Bonnu jako spisovatel a překladatel z povolání. V roce 1990 znovu získal československé občanství, v říjnu 1990 se stal zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí, od ledna 1991 byl mimořádným a zplnomocněným velvyslancem ČSFR a od 1. ledna 1993 ČR v SRN. Jiří Gruša sehrál významnou roli při vyjednání Česko-německé deklarace (1997), v jejímž důsledku vznikl mj. Česko-německý fond budoucnosti. Zasloužil se mj. o německé vydání 33 svazků Tschechische Bibliothek, průřezového výběru z české literatury pro dnešního německého čtenáře. Zastával funkci ministra školství, mládeže a tělovýchovy ČR (1997), v letech 1998–2004 působil jako velvyslanec ČR v Rakousku. Rakouský prezident Heinz Fischer označil Jiřího Grušu za stavitele mostů mezi Prahou a Vídní a velmi oceňoval, že Jiří Gruša jako velvyslanec dokázal mnohokrát vysvětlit rozdílné pozice obou zemí tak, že to bylo pro obě země akceptovatelné. V letech 2005–2009 byl Gruša ředitelem prestižní Diplomatické akademie ve Vídni. Roku 2003 byl zvolen jako první Čech v historii prezidentem PEN International a setrval v této funkci dvě volební období – do roku 2009.
