Připojte se k Thomasu Mertonovi na cestě za poznáním kontemplativního života skrze jeho knihu Nová semena kontemplace. Autor v ní prozkoumává kontemplaci jako zásadní prvek duchovní existence, odkrývající hlubší vrstvy víry a pátrání po smyslu. Merton představuje kontemplaci ne jako konečný cíl, ale jako proces nekonečné osobní proměny, který nás vede k pravému duchovnímu probuzení. V prosinci se můžeme těšit na třetí vydání této inspirující knihy.
Co je kontemplace
Kontemplace je nejvyšším výrazem rozumového a duchovního života člověka. Je to ten život sám, plně probuzený, plně činný, plně si vědomý toho, že žije. Je to duchovní zázrak i spontánní bázeň před posvátností života, bytí. Je to vděčnost za život, za vědomí a za bytí. Je to živoucí uvědomění si skutečnosti, že život a bytí v nás vycházejí z neviditelného, transcendentního a nekonečně překypujícího Zdroje. Kontemplace je především uvědomění si skutečnosti tohoto Zdroje. Zná ten zdroj, tajemně, nevysvětlitelně, ale s jistotou, která jde jak za rozum, tak za prostou víru. Neboť kontemplace je určitý druh duchovního vidění, o nějž na základě samotné své přirozenosti usiluje jak rozum, tak víra, protože bez něj musejí zůstat vždy neúplné. Avšak kontemplace není vidění, protože vidí „bez toho, že by viděla“ a ví „bez toho, že by věděla“. Je to větší hloubka víry, poznání příliš hluboké, než aby ho bylo možné uchopit v obrazech, slovech či dokonce v jasných pojmech. Lze ho přiblížit slovy, znaky, ale právě v tom okamžiku, kdy se kontemplativní mysl pokouší naznačit, co ví, bere zpět, co řekla, a popírá, co tvrdila. Neboť v kontemplaci víme „tím, že nevíme“. Nebo lépe – víme za vším věděním či „nevěděním“.
Poesie, hudba a výtvarné umění mají s kontemplativní zkušeností něco společného. Ale kontemplace je za estetickou intuicí, za uměním, za poesií. A je i za filosofií, za spekulativní teologií. Všechny je shrnuje, překračuje a naplňuje, a přece se zdá, že je všechny zároveň určitým způsobem nahrazuje a popírá. Kontemplace je vždy za naším vlastním věděním, za naším vlastním světlem, za systémy, za vysvětleními, za rozpravou, za rozhovorem, za naším vlastním já. K tomu, aby člověk vstoupil do říše kontemplace, musí v určitém smyslu zemřít – ale tato smrt je ve skutečnosti branou do vyššího života. Je to smrt kvůli životu a nechává za sebou vše, co jsme mohli znát jako život a čeho jsme si mohli jako života cenit – jako je myšlenka, jako je zkušenost, jako je radost, jako je bytí.
A tak se zdá, že kontemplace nahrazuje a ruší každou jinou podobu intuice a zkušenosti – ať už v umění, ve filosofii, v teologii, v liturgii či na běžných rovinách lásky a víry. Toto odmítnutí je samozřejmě pouze zdánlivé. Kontemplace je a musí být se všemi těmito věcmi slučitelná, poněvadž je jejich nejvyšším naplněním. Avšak v aktuálním zakoušení kontemplace jsou všechny ostatní zkušenosti pro tu chvíli ztraceny. „Umírají“, aby se znovu zrodily na vyšší rovině života.
Tedy jinými slovy kontemplace sahá k poznání, a dokonce ke zkušenosti přesažného a nevyjádřitelného Boha. Zná Boha tím, že se Ho zdánlivě dotýká. Či spíše zná Ho, jako by Jím byla neviditelně dotknuta… Dotknuta Tím, Kdo nemá ruce, ale Kdo je ryzí Skutečnost a zdroj všeho, co je skutečné! Tak je kontemplace náhlým darem vědomí, probuzením ke Skutečnosti ve všem, co je skutečné. Živoucím vědomím nekonečného Bytí u kořene našeho vlastního omezeného bytí. Vědomím, že naše závislá skutečnost je přijatá jako dar od Boha, jako svobodný dar lásky. Toto je ten existenciální dotek, o němž mluvíme, když používáme metaforu, že se nás „Bůh dotkl“.
Kontemplace je taktéž odpověď na volání: volání Toho, Kdo nemá hlas a Kdo přesto mluví ve všem, co je, a Kdo, ze všeho nejvíc, mluví v hlubinách našeho vlastního bytí – protože my sami jsme Jeho slova. Jsme ale slova míněná tak, aby Mu odpovídala, aby Ho odrážela, a dokonce aby Ho jistým způsobem obsahovala a vyjadřovala. Kontemplace je tímto odrazem. Je to hluboká ozvěna v nejhlubším středu našeho ducha, v níž náš život ztrácí svůj oddělený hlas a souzní se vznešeností a milosrdenstvím Skrytého a Živoucího Jednoho. On si v nás sám odpovídá a tato odpověď je božský život, božská tvůrčí činnost, jež činí všechny věcí nové. My sami se stáváme Jeho ozvěnou a Jeho odpovědí. Je to, jako kdyby Bůh, když nás stvořil, položil otázku, a když nás probudil v kontemplaci, tak tu otázku zodpověděl, takže kontemplativec je zároveň otázkou i odpovědí.
Život kontemplace zahrnuje dvě roviny vědomí: za prvé vědomí otázky a za druhé vědomí odpovědi. I když jsou to dvě různé a nesmírně odlišné roviny, jedná se přesto ve skutečnosti o vědomí téže věci. Sama otázka je odpovědí. A my sami jsme obojí. Nemůžeme to však vědět, dokud se neposuneme do jiného druhu vědomí. Neprobouzíme se, abychom nalezli odpověď naprosto odlišnou od otázky, ale abychom si uvědomili, že otázka je svou vlastní odpovědí. A vše je shrnuto v jednom vědomí – není to tvrzení, ale zkušenost: „JÁ JSEM.“
Kontemplace, o níž zde mluvím, není filosofická. Není to statické vědomí metafyzických podstat vnímaných jako duchovní předměty, neměnné a věčné. Není to kontemplace abstraktních idejí. Je to náboženské vnímání Boha, skrze můj život v Bohu nebo skrze „synovství“, jak říká Nový zákon. „Neboť ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží… Boží duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží synové.“ „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími syny.“ Takže kontemplace, o níž mluvím, je náboženský a přesažný dar. Není to něco, čeho můžeme sami dosáhnout na základě svého rozumového úsilí, zdokonalováním svých přirozených schopností. Není to nějaký druh sebehypnózy vycházející ze soustředění na naše vlastní vnitřní duchovní bytí. Není to výsledek našich vlastních snah. Je to dar Boha, který v nás ve svém milosrdenství dokončuje skryté a tajemné dílo stvoření tím, že osvěcuje naši mysl a naše srdce, tím, že v nás probouzí vědomí, že jsme slova vyslovená v Jeho Jednom Slově a že v nás přebývá Duch Stvořitel (Creator Spiritus) a my v Něm. Že jsme „v Kristu“ a že Kristus žije v nás. Že přirozený život v nás byl doplněn, pozvednut, přeměněn a naplněn v Kristu Duchem Svatým. Kontemplace je vědomí a uskutečnění, dokonce v určitém smyslu zkušenost toho, v co každý křesťan skrytě věří: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“
Proto je kontemplace víc než zvažování abstraktních pravd o Bohu, ba i víc než citové rozjímání o věcech, v něž věříme. Je to probuzení, osvícení a úžasné intuitivní uchopení, jímž láska získává jistotu o Božím tvůrčím a dynamickém zásahu do našeho každodenního života. Kontemplace tak jednoduše „nenachází“ jasnou ideu o Bohu, neuzavírá Ho v hranicích této ideje a nedrží Ho tam jako vězně, k němuž se může kdykoli vrátit. Naopak, kontemplace je Jím nesena do Jeho vlastní říše, Jeho vlastního tajemství a Jeho vlastní svobody. Je to čisté a panenské vědění, pojmově chudé a ještě chudší na úvahy, ale schopné, na základě své vlastní chudoby a čistoty, následovat Slovo „kamkoli půjde“.
– ukázka z knihy Nová semena kontemplace
Odkazy ke knize
→ Na cestě s Thomasem Mertonem / video v Aj →
-
Nová semena kontemplace250 Kč -
Mystici a zenoví mistři255 Kč
