Dobří hoši umírají mladí

Henry Kissinger je mrtvý, ale jeho krvavý odkaz žije dál.

Připravovaná kniha se zabývá Kissingerovým všudypřítomným vlivem na americkou zahraniční politiku a zkoumá jeho klíčovou roli při formování americké válečné mašinérie a jejich imperialistických ambicí. Díky esejům badatelů, jako jsou Gerald Horne, Carolyn Eisenbergová a Chip Gibbons, a úvodu od nositele Bancroftovy ceny Grega Grandina odhaluje kniha souvislosti mezi kapitalismem, imperialismem a válkou. Nabízí kritický pohled na Kissingerův vliv v Latinské Americe, Africe, na Blízkém východě, v Evropě a Asii a upozorňuje na přetrvávající utrpení způsobené jeho politikou. Pro všechny, kdo si představují svět bez válek, bude tato práce výzvou k uvědomění si vztahů mezi ekonomickým systémem, hledáním ideálních investičních příležitostí a nekonečným konfliktem.

Ukázka z připravované knihy

Kissinger v Chile

René Rojas

Koncem zimy 1971, šest měsíců po zvolení Salvadora Allendeho a koalice Lidové jednoty (Unidad Popular, UP) vedené komunistickou a socialistickou stranou, Nixon vychvaloval americkou obranu demokracie a sebeurčení. Chilskému velvyslanci vážně sdělil, že „cesta, kterou představuje program vaší vlády, není cestou, kterou si zvolil lid této země, ale uznáváme právo každé země uspořádat si své záležitosti“. Aby toho nebylo málo, Kissinger vysvětlil, že americká vláda „si v žádném případě nepřeje zasahovat do vnitřních záležitostí Chile“, a dodal, že bezpříkladný reformní proces v zemi je „hoden velkého obdivu“.

Kissingerův cynismus vyniká i podle měřítek licoměrnosti amerických politiků. Jak je dobře známo a jak se tehdy chápalo, ihned poté, co Allende získal prezidentský úřad a nastoupil chilskou cestu k socialismu, zahájily americké elity tažení zaměřené na to, aby ekonomika zaostalé země trpěla. Kissinger-realista jednoduše odmítl nečinně „přihlížet tomu, jak se země kvůli nezodpovědnosti vlastních lidí stává komunistickou“. Ale ani severský obr nemohl přetvořit chilské dějiny jen tak, jak se mu zlíbilo.

Vměšování USA do chilské politiky nebylo ničím novým. V roce 1948 přispěl vliv Washingtonu k rozhodnutí liberálního prezidenta Gabriela Gonzáleze Videly obrátit se proti svým spojencům z Lidové fronty a pronásledovat komunisty. Prominentnímu radikálovi básníku Pablo Nerudovi, nositeli Nobelovy ceny za literaturu, se tehdy podařilo zachránit nebezpečným útěkem přes Andy.

O čtvrtstoletí později Spojené státy opět napjaly síly, aby region zkrotily. Kissinger vedl kampaň za potlačení Allendeho demokratické strategie radikálních reforem. Úsilí o porážku Lidové jednoty vyvrcholilo převratem 11. září 1973, který vyústil v lidské a společenské tragédie, jež si i mezi osnovateli převratu dokázal jen málokdo představit. Allende a Neruda nepřežili. Nepřežily ani tisíce dělníků a aktivistů, kteří byli zavražděni nebo zmizeli v důsledku teroristického režimu Augusta Pinocheta.

Kissingerova posedlost svržením Allendeho nebyla vedena nepromyšlenou obhajobou korporátních zájmů USA. Koneckonců Washington se naučil uznávat znárodňování v tomto regionu a po převratu, který svrhl vládu Lidové jednoty, zůstaly největší vyvlastněné důlní majetky pod kontrolou chilského státu. Jeho zaujetí nevyplývalo ani z obav ze sovětské nebo kubánské expanze. Po kubánské raketové krizi se Sověti vzdali Latinské Ameriky jako nezpochybnitelné sféry vlivu USA; ostatně po celá Allendeho léta, jak věděl Kissinger i americký zahraničněpolitický establishment, Moskva nehodlala dopustit, aby chilská cesta k socialismu zhatila détente, tedy zmírňování napětí ve vztazích se Spojenými státy.

Kissinger vypracoval strategii svržení Lidové jednoty, protože Allendeho politika a hnutí, která za ní stála, představovaly hrozbu pro nadvládu USA v Latinské Americe. Otřesy v regionu, kdy různá nacionalistická, populistická a radikální uskupení zpochybňovala řád vedený Spojenými státy, vedly k tomu, že americké elity neváhaly použít celou škálu agresivních prostředků, ať už otevřených nebo skrytých, politických nebo ekonomických, civilních nebo vojenských, aby svrhly demokraticky zvolené vůdce, podpořily diktátory a usnadnily masový státní terorismus. A přestože je velmi pravděpodobné, že by k převratu a jatkám, které převrat vyvolal, došlo i bez zásahu USA,
Kissingerovy kroky ke zničení chilské demokratické revoluce nám o něm mnohé odhalují.

Krvavé stopy na cestě chilského socialismu

V době, kdy chilští dělníci a rolníci povstali, aby se postavili místním elitám a hegemonovi ze severu, se Latinská Amerika v očích amerických globálních plánovačů stala rozhodujícím kolbištěm „smrtelného zápasu o podobu budoucího světa“. V globálním měřítku spočívala americká poválečná zahraniční politika v expanzivním úsilí, které se prohlašovalo za zadržování Sovětského svazu. Na západní polokouli mělo ale zadržování jen málo společného se sovětským vměšováním. Místo toho bylo třeba potlačit nové domácí výzvy americké nadvládě.

Po kubánské revoluci, a zejména po neúspěchu Aliance pro pokrok, začaly nezávislé modely rozvoje založené na hlubokých reformách zpochybňovat regionální kapitalistický řád vedený USA. Allende a Lidová jednota představovali nejradikálnější z množících se hrozeb. Washington zasáhl, aby uchránil obchodní systém, který uspořádával trhy, kapitálové toky, zdroje a politické síly tak, aby se zachovala nadvláda USA. Rostoucí průmysl však poskytl dělnickým hnutím rozšiřující se možnosti a schopnosti organizace, a tím i nepředvídatelnou bojovnost a samostatnost.

Allende se v roce 1958, pouhých deset let poté, co Videlova vláda zradila radikály a dělníky, nebezpečně přiblížil k vítězství v prezidentských volbách. S elitami rozdělenými mezi dva kandidáty prohrála jeho nová komunisticko-socialistická fronta o necelé tři procentní body. O šest let později, kdy se dělnické, studentské, chudinské a rolnické hnutí prudce pozvedlo, se podnikatelské strany spojily a podpořily kapitalistický program třetí cesty křesťanských demokratů; s neochotnou podporou ze strany  tradičních pozemkových a konzervativních elit s převahou zvítězila modernizační „revoluce osvobození“ Eduarda
Freie Montalvy, 56 % ku 39 %. I v situaci sjednocené podnikatelské třídy se však projevily nedostatky kapitalistického vývoje, což podnítilo vznik dělnických stran. V klíčových volbách v roce 1970, poté co Freiova politika – která zahrnovala zásadní pozemkovou reformu, ochranu práce a zvýšení národní účasti na těžbě –
zašla příliš daleko pro kapitalisty, ale ani zdaleka ne dost daleko pro chudé pracující, Lidová jednota překvapivě zvítězila nad rozdělenými kandidátkami křesťanských demokratů (CD) a oligarchickou Národní stranou s většinou 36 % hlasů.

Poradce pro národní bezpečnost a jeho šéf nedokázali ovládnout svůj vztek. Chile už nebylo neškodnou „dýkou namířenou do srdce Antarktidy“ v nedůležité „jižní části světa od Pyrenejí dolů“, kterou Kissinger nebral vážně. Chile získalo nesrovnatelné strategické prvenství. Jak se uvádí v memorandu o národní bezpečnosti, které si vyžádal sám Kissinger, nebylo to způsobeno žádnými „životně důležitými národními [ekonomickými] zájmy v Chile“. Jak se uvádí v téže zprávě, důvodem nebyly ani obavy, že by „byla ze strany Allendeho vlády významně narušena světová vojenská rovnováha sil“. Problémem byla jakási neustálá lidová bojovnost v pozadí Lidové jednoty. Obnovení americké nadvlády v Chile by tak znamenalo nejen vypořádat se s Allendem a Lidovou jednotou na diplomatické a institucionální úrovni, ale přivést zemi zpět do svazku meziamerického kapitalismu by také znamenalo postavit se proti obzvláště nezávislé a mobilizované dělnické třídě. Vzhledem k tomu, že Washington čelil souběžným nacionalistickým výzvám v regionu, byl Kissinger odhodlán potlačit chilskou demokratickou revoluci, aby se neústupný radikalismus bezmocných tříd v této zemi nerozšířil za její hranice. Neměl však zcela volnou ruku. Po tři roky byl Kissingerův intervencionismus ovlivňován napětím mezi lidovou agitací, která usilovala o prohloubení Allendeho reforem, a politiky Lidové jednoty, kteří upřednostňovali rozvážný a vyjednávací přístup.

Kissingerův nejlepší plán spočíval v tom, že zabrání Allendeho inauguraci, aby se vyhnul střetu mezi lidovými tužbami Chilanů a představami Washingtonu o tomto regionu.

CIA se souhlasem Národní bezpečnostní rady vložila peníze do kampaně křesťanských demokratů v naději, že se navzdory neshodám mezi podnikateli podaří zastrašit veřejné mínění před hrozící bolševickou totalitou. Dva a půl milionu dolarů napumpovaných do voleb se však ukázalo jako zbytečných, a tak ministerstvo zahraničí a Národní bezpečnostní rada přešly k zlověstnější taktice. Na naléhání největších chilských podnikatelů Nixon a Kissinger odhodili veškeré zábrany, co se týče tajného zapojení USA, a schválili „pevnou a vytrvalou politiku CIA, aby byl Allende svržen státním převratem“. Úsilí o pád Allendeho by v případě potřeby pokračovalo, ale „mnohem lepší by bylo, kdyby se tak stalo před 24. říjnem … s využitím všech vhodných prostředků … tajně a bezpečně, aby ruka americké vlády a Američanů byla dobře skryta“. Kissinger tak spustil dvě strategie, jak Allendemu zabránit v nástupu do úřadu.

Prvním krokem bylo podplacení zákonodárců, aby je přesvědčili hlasovat proti Allendeho potvrzení v chilském kongresu koncem října. Cílem bylo vynutit nové volby, ve kterých by Frei mohl znovu kandidovat. Když se to nepodařilo, zejména kvůli neshodám mezi křesťanskými demokraty a odvážnému oznámení nezvítězivšího prezidentského kandidáta z levého křídla strany, že bude hlasovat pro Allendeho, nastoupila druhá strategie schválená Kissingerem. CIA začala pracovat na sabotování nadcházející inaugurace podněcováním převratu. Cílem bylo zvrátit běžné právní postupy vytvořením atmosféry strachu. Protože stanice CIA v Santiagu nedokázala najít schopné spolupracovníky, svěřila plánování do rukou okrajových úředníků bez pevných vazeb na vyšší podnikatelské nebo vojenské kruhy. Zpackaná akce skončila zavražděním uneseného generála Reného Schneidera Chereaua a zkrvavením santiagských ulic. „Pevné a trvalé“ odhodlání svrhnout Allendeho se na chvíli vzdálilo z dohledu.

Podvratná činnost, sabotáže a pobuřování

Neúspěch při blokování Allendeho inaugurace poskytl Lidové jednotě politický a programový manévrovací prostor. Americká neschopnost dosáhnout svého cíle přiměla Nixona a Kissingera, aby ve vztahu k Chile začali opět veřejně mluvit o spolupráci, přičemž Kissinger ujistil velvyslance Orlanda Leteliera – blízkého Allendeho poradce, který byl o šest let později rozmetán na kusy v autě v ulicích Washingtonu při bombovém útoku ze strany teroristické sítě Kondor – že Spojené státy si přejí vzájemné soužití. Vzhledem k tomu, že Spojené státy byly zaneprázdněny náročným indočínským konfliktem a v Argentině, Uruguayi, Bolívii a Peru se objevily regionální problémy, Allende sebevědomě pokračoval v socialistických reformách a jeho podpora rostla.

Jeho prvním politickým krokem bylo znárodnění dolů. Chile je zcela závislé na mědi. V té době chilská měď dodávala zhruba sedminu světové produkce a v roce 1970 představovala více než tři čtvrtiny příjmů země z vývozu. Většina produkce byla v rukou nadnárodních společností, které se vyhýbaly daním. Protože Freiovy reformy nedokázaly využít suroviny pro národní rozvoj a blahobyt, Lidová jednota měla širokou podporu ve prospěch znárodnění. Zásadní změny v oblasti těžby a zpracování mědi by však mohly otřást strukturou regionálního kapitalismu vedeného USA.

Washington, který nedokázal zabránit znárodnění dolů a který byl později postaven před pro Spojené státy nepříjemné úspěšné obnovení diplomatických vztahů mezi Santiagem a Havanou, byl odhodlán zabránit dalším Allendeho úspěchům. Poté, co Kissinger prodloužil časový rámec pro svržení Allendeho, uvedl do pohybu tři směry destabilizace: tajnou podporu opozice proti Lidové jednotě, ekonomické škrcení a infiltraci ozbrojených sil.

 Zatímco Nixon doutnal hněvem, jak se musí v daném okamžiku přizpůsobovat „nevděčným Latinoameričanům“, Kissinger posílal další peníze opozici do nadcházejících volebních kampaní, aby zvrátil Allendeho počáteční úspěchy. Ministerstvo zahraničí a CIA chápaly, že podnikatelské elity se nadále zdráhají pumpovat peníze do roztříštěné opozice, a Kissinger tím, že pomohl dosáhnout solidního výsledku středových a pravicových stran v místních volbách v roce 1971, usiloval o vytvoření domácí politické síly, která by se ujala vedení při rozvracení demokracie.

Byl zklamán. Allendeho koalice zvýšila svou podporu na téměř 50 % a získala tak ujištění ze strany obyvatelstva pro chilskou cestu k socialismu. Nastal čas, aby Národní bezpečnostní rada sundala rukavičky a nasadila spolehlivější metody. Ministerstvo zahraničí se rozhodlo posílit svou tichou blokádu churavé jižní země a současně prohloubit svůj vliv mezi chilskými ozbrojenými silami. Toho prvního by se dosáhlo omezením přístupu Santiaga k mnohostranným úvěrům, půjčkám a obchodním dohodám. Druhý cíl spočíval v upevnění konspiračních sítí a vytvoření závislosti na amerických zahraničněpolitických plánovačích prostřednictvím štědrých materiálních a finančních balíčků. Rostoucí mobilizace a radikalizace však Allendeho chránila před sílící ofenzivou. Nejenže se Lidové jednotě podařilo snadno dosáhnout vyvlastnění mědi, proti němuž se neodvážila postavit ani krajní pravice, ale také výrazně přerozdělila národní důchod směrem k dělnické třídě, urychlila pozemkovou reformu a podřídila klíčové oblasti výroby a distribuce státní a lidové kontrole. Silný lidový souhlas a organizace daly prezidentovi důvěru, aby v září 1971 přijal vzorec výpočtu odškodnění za vyvlastněné doly. Výpočtem na základě odhadu nadměrného zisku se dospělo k závěru, že měděné giganty Kennecott a Anaconda ve skutečnosti dluží Chilanům!

Chilští lidoví bojovníci a hnutí rozhodně čelili imperialistickému útoku. Na regionální scéně byl Allende na vzestupu a nebyl nijak ostýchavý. Chilský prezident a jeho poradci si všímali Nixonova sbližování s Čínou a sovětské détente, a přestože byli skeptičtí, co se týká amerického postoje, podařilo se jim vylobbovat pořádání Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD^[1]). Allende strávil měsíce mobilizací zemí globálního Jihu, aby se připojily k Chile, odmítly americký „diktát“ a nastoupily nezávislý kurz vlastního rozvoje.

Nakonec Kissingerovy machinace s cílem sabotovat ekonomiku a zasít nestabilitu a zradu začaly nahlodávat příznivou rovnováhu sil Lidové jednoty. Zatímco ministerstvo financí koncem roku 1971 tlumočilo hněv vyvlastněných nadnárodních společností (a těch, které se obávaly podobných ztrát) a tlačilo Nixona k přijetí trestající politiky, Kissinger nadále nabádal k opatrnosti. Jeho obavy však neměly nic společného s nějakým „realistickým“ přizpůsobením. Jednoduše se obával, že otevřená odveta vůči nacionalistům třetího světa by zhoršila rozšířený globální antiamerikanismus.

Aby získal čas, zahájil Kissinger před rozpoutáním rozhodného útoku zákulisní dialog s Marcosem Letelierem. Než začal nemilosrdně utahovat šrouby, čekal na zvrat v životní úrovni podporovatelů Lidové jednoty a na přátelštější regionální uspořádání. Příležitost k porážce Allendeho směřování začala krystalizovat v druhé polovině roku 1972, kdy vrcholily domácí i mezinárodní boje o rychlost a rozsah reforem.

Na pozadí klesajících světových cen mědi, americké finanční blokády a mizivé pomoci ze strany východního bloku začalo domácí zadržování investic mrzačit ekonomiku. Opozice překonala své rozpory právě v době, kdy sílící polarizace v Lidové jednotě začala zasazovat rány sama sobě. Na pozadí klesajících příjmů z vývozu, rostoucího deficitu a inflační spirály dokázala CIA tajně nalít americké dolary spolu s penězi elitních Chilanů do ničivé stávky řidičů kamionů. Vzhledem k tomu, že elitní opozice byla rozdělena, bylo pro Kissingera obtížné koordinovat financování, které by mohlo vyvolat chaos potřebný k rozvrácení zlepšených hmotných podmínek dělníků, městské chudiny a středních vrstev. Pak se ale opozice sjednotila ve společném odhodlání svrhnout Lidovou jednotu jednou provždy a způsobila propad ve výši dvě stě milionů dolarů v již tak křehké ekonomice.

S tím, jak se šířily stávky ohledně toho, kam až půjde politika znárodňování ze strany Lidové jednoty, zesílily otevřené rozpory s Washingtonem na pařížských jednáních ohledně posunutí splátkového kalendáře dluhu. Nixonova administrativa formálně spojila americkou dobrou vůli s tím, že Chile ustoupí, co se týká náhrad za těžbu. Napětí však přesahovalo rovinu obchodních sporů; americká nepoddajnost vycházela ze zacílení na „celkové vztahy s Chile“. To znamená, že hádky o odškodnění amerických podniků byly prostředkem k dosažení většího cíle, kterým bylo zničení chilského socialistického experimentu. Nixon proto prodloužil americkou účast na pařížských jednáních, aby ještě více prohloubil potíže této jihoamerické země. Kissingerova opatrnost se měnila v optimismus, že ekonomické škrcení konečně vytváří podmínky nezbytné k tomu, aby sjednocené elity svrhly Allendeho.

^[1]  /  United Nations Conference on Trade and Development.