Příběhy Hlas Země vznikly díky louce, po které běhala malá modrooká kudrnatá holka, často špinavá, ale šťastná ve chvílích, kdy si povídala s mravenci nebo honila barevné motýly. Bylo jich tolik! Často zpívala s větrem a hladila stromy, pečovala o zahradu se svým dědou a milovala déšť. Z malé holky se stala dívka a z dívky žena, která na dlouhý čas zapomněla hladit stromy a zpívat větru. Její život posmutněl.
Až jednou jí do pokoje vletěl motýl a ona se usmála jako tenkrát a napsala mu báseň. Znovu vyšla na pole a zpívala větru a hladila stromy. Začala znovu cítit přírodu tak jako tenkrát. Všimla si, že na loukách již nejsou pestrobarevní motýli a stromy uvadají z horka a nedostatku vody, a její svět opět posmutněl.
Posmutněl, ale nezůstal stejný. Viděla a cítila to, co rozumu zůstalo utajeno. Chtěla ukázat dětem, že svět dneška nemusí být světem zítřka, když začnou brát přírodu jako zdroj života, nikoli jen jako samozřejmost. Psala tedy o zemi, vodě, větru i ohni, o vílách a vyjadřovala jimi prastaré zákonitosti přírody, které mají sloužit k zamyšlení a hlubší ekologické rozpravě o problému, který skrytý za verši z pohádky vystrkuje růžky.
„Kéž by se alespoň jedno dětské srdce rozhořelo láskou k přírodě a krásné literatuře!“
Země i voda již byla hotova… Když nastal čas oběda, mraky nevidět. Jen smutné, schoulené kuličky páry nad vodní hladinou můžeme uvidět. Jak ale páru na nebe dát, aby mohla ve věčném cyklu po Zemi obíhat? Matka Země přemýšlí, jak taková chyba mohla se stát? Hloubavě hledí do kraje, pohledem pozoruje svět. V řece naději vidí hned! Když je proud na zemi, vytvořím ho i na nebi! Jak foukla jednou,
teplý větřík začal vát, zvládl však jen polovinu vodní páry odebrat. Foukla podruhé, hned obklopil ji chlad, to když ledový vichr začal čarovat, z vodní páry kroupy, sníh a z vody led… Oba dva bratři vyhoupli se na nebe hned. Jeden výš a druhý níže obíhají svět. Hrají hoňky, které můžeme uvidět v bouřce, vichřici i prudkém dešti, ale i krásném počasí a zimě chceš-li.. Každý polovinu roku vládne, jeden výš a druhý níž přiletí ve věčných cyklech k mámě, schoulí se jí na klíně a usne, když druhý vládne. Jen občas vyletí, když čas je oběda, spojí se a ovlaží svět. Po obědě zas jeden výš a druhý níže před vodní párou se ukloní, sílí, sílí, aby úroda mohla být na polích. Když, jeden z bratrů usne hluboce a nechce se mu z mámina klína vstát, nezaprší dnes, zítra, ani za měsíc častokrát. Možná lesy divoké a louky, jezera probudí bratra větru docela, pak znova zaprší, zazelená se Země docela, jednou snad, jednou, ale teď zatím s nadějí můžeme pečovat s láskou o náš suchý svět.
Na zelené peřině, ve vonných lukách.
Mezi hvězdami v malých i velkých lunách.
Uprostřed nočního květu noční žínka vstává.
Zrůžovělá spánkem, pokrytá pylem celá zlatá.
Na měsíc usměje se, v rytmu noční hudby
Tancem rozhoupe noční květ, druhý…
Tancem probudí celý noční svět.
Směje se, když ji vánek vlasy pročeše.
Vítr neposedí, zlato po kraji roznese.
„Větříku, větře zastav se, zůstaň stát!“
Chytit jej chtěla, utíkala, smůlu měla.
Vítr byl rychlejší, na louce v mžiku u lesa vál.
Spokojen na žínku z dálky se smál.
Noc za nocí plynul čas, vítr lochtal žínku.
Žínka honila vítr, chtěla se s ním znova smát.
Jižní větřík jedné noci začal víc hřát.
V letním rozmaru, opojení láskou
Trávili spolu všechen čas.
Léto se začalo chýlit ke studenému podzimu.
Odkvétalo kvítí a jarní vánek stal se podzimním.
Každý večer nacházel žínku smutnou, ležící
V okvětních lístcích mokrých deštěm.
Probouzel ji zkřehlou, volal: „Ještě!“
Foukl jednou, usušil šat, foukl podruhé,
Žínka se začala smát: „Díky ti, můj milý!
Za život, co ke konci se chýlí!“
Podzimní větřík zůstal při ní stát, odmítal dál vát.
Zanedlouho přišel listopad…
Otec větru syna marně hledal.
Vichřici s ledovým tělem poslal tím směrem.
Kde foukla, tam po ní zbyl ledový stín.
Po žínkách a rostlinách, co nespaly, jen prach zbyl.
K louce blížila se, kde podzimní větřík zastavil čas.
S vichřicí se jal bojovat! Síle vichřice ale nestačil.
Vichřice do sebe vtáhla větřík, pohlcen cítil beznaděj.
V tu chvíli žínku probudil chlad, oči oslepil ji náhlý jas,
Který se od zmrzlé krajiny odrazil. „Žínku nezabij!“
Jižní větřík vichřici prosil. Ta usmála se, v srdci led
„Má malá milá, co jsi rozum pozbyla?
Za to, že jsi podzimní větřík od otce odloudila, stihne tě trest.
Meluzínou zimy staneš se hned!“ Žínku obklopila mlha.
S mlhou odvála i luční květena.
Pozůstatkem léta se žínčin zlatý oděv stal.
Občas vzlétl, aby světu znovu barvu dal.
Žínka? Dnes kvílící meluzína bez těla.
S vichřicí po boku, chvíli tady, chvíli tam.
Jižní větřík? Žalem v tornádo změnil se nám.
Z lásky zbyl smutek, co v cyklech naši Zemi obývá.
S meluzínou za okny vzpomeňme na žínku, co o lásce zpívá.
Pohlaďme ji pohledem, zase dobře bude v srdci tvém.
– ukázka z knihy Hlas země
Jana Margaret Šaňáková je kroměřížská rodačka. Od útlého věku byla ovlivněna svým městem, přírodou, uměním a literaturou. Celé dětství rozvíjela svůj výtvarný potenciál, který posléze zavrhla a snažila se roky věnovat běžným koníčkům, rodině a různým zaměstnáním. Její velká kreativita a zájmy o přírodní vědy, historii, architekturu, filozofii a náboženství ji ale přivedly zpátky k výtvarné i literární tvorbě, která je určena nejenom ke čtení na dobrou noc, ale především k zamyšlení.
