Caitlin Doughtyová pracuje v pohřebnictví, je známá díky svému pořadu na YouTube s názvem „Zeptejte se svého pohřebníka“ a díky svému bestselleru Kouř se ti dere do očí, který popisuje její zkušenosti s prací v pohřebnictví. V roce 2011 založila Řád dobré smrti, aby propagovala pozitivní přístup k smrti a zasazovala se o lepší pohřební praxi. Nedávno napsala knihu Odtud až na věčnost, v níž zkoumá málo známé praktiky umírání, od kremační hranice pod širým nebem v Coloradu až po rodiny v odlehlých indonéských komunitách, které žijí se svými mumifikovanými mrtvými příbuznými a dokonce vedle nich spí.
Knihu připravujeme na začátek března, už nyní si ji můžete předobjednat ZDE.
Rozhovor s autorkou
Ve své nové knize cestujete po světě a zkoumáte neobvyklé pohřební praktiky a způsoby interakce s mrtvými. Co vás přimělo k této cestě a rozšíření zkušeností mimo USA?
V pohřebnictví pracuji již téměř 10 let. Když mluvím o jiných rituálech spojených s umíráním z celého světa, často slýchám: „Ach, to je tak nechutné“ nebo: „To je tak morbidní, tak neuctivé“. V první knize jsem psala o kanibalismu a o tom, jak jsem si myslela, že je to pro mě něco zcela nepředstavitelného, když jsem slyšela o kanibalismu v márnici – ale když se dozvíte, jak a proč dotyčný kmen prováděl kanibalismus se svými mrtvými, najednou se to začne jevit jako docela krásný a smysluplný rituál.
Chtěl jsem to zprostředkovat na širší úrovni a sdělit myšlenku, že je třeba uplatnit určitý kulturní relativismus při chápání praktik spojených se smrtí. Měli bychom si uvědomit, že to, co my považujeme za morbidní, může být pro někoho jiného neuvěřitelně intimním rituálem s mrtvými, který je často mnohem bohatší a kreativnější než mnohé z praktik ohledně smrti, které v současnosti v západním světě máme.
S jakou nejpřekvapivější reakcí na smrt jste se na svých cestách setkala?
Myslím, že nejpřekvapivější věci přišly z míst, kde lidé udržují extrémnější a intimnější vztahy s mrtvými těly po dlouhou dobu. Například v Bolívii, kde mají v domě stojan se šedesáti lebkami a používají je ke komunikaci se záhrobím a žádají o pomoc v lásce, rodině a financích, nebo ve vesnici, kde lidé vynášejí své mumifikované blízké sedm let po jejich smrti. Myslím, že nejpřekvapivější bylo, jak moc se to normalizovalo. Pobíhají tam děti a hrají si, chlapi si povídají a kouří cigarety, ženy klevetí; připadá mi to jako v jakémkoli městě kdekoli na světě a nic nenaznačuje, že by to, co dělají, bylo nějak za hranicí morálního chování, jak bychom to chápali na Západě.
Je zajímavé, že tato normálnost jde ruku v ruce se silným smyslem pro rituál, který je často velmi formální. V knize hodně mluvíte o potřebě rituálu a o potřebě smysluplné praktické zkušenosti s mrtvými, aby bylo možné truchlit a vyrovnat se se ztrátou. Proč je podle vás rituál tak důležitý a proč je škoda, že se zdá, že jsme ho v západním světě ztratili?
Myslím, že když slyšíte slovo rituál, vybaví se vám formálnost a něco velmi zakázaného. Ale většina rituálů, které jsem viděla, taková ve skutečnosti nebyla. Měly v sobě určitou ukončenost, působily dojmem „truchlím a truchlím právě teď“. Například v Mexiku je Den mrtvých, což je jediné období v roce, kdy se hranice mezi živými a mrtvými ztenčuje, a lidé chodí na hřbitov, nosí květiny, jídlo a svíčky, sedí na hrobech, hoří ohně a hraje hudba. Není to nutně ritualizované, ale je to rituál, protože je to interaktivní přítomnost s mrtvými a znamená to ukázat se a být tam a nějak fyzicky projevit svůj smutek.
Myslím, že v západním světě chápeme zármutek pouze jako internalizovaný: je to pocit smutku v noci nebo přemýšlení o tom, proč se cítíme nenaplněni, nebo přemýšlení o tom, proč je tu ten smutek, který nemůžeme překonat. Nemáme žádný fyzický či externalizovaný rituál, který by nám pomohl, zatímco na jiných místech světa existují nejrůznější fyzické rituály, které lidem pomáhají vyrovnat se se smrtí milované osoby.
Například v Japonsku se provádí rituál, při kterém se vytahují kosti z kremační komory a rodina pomocí hůlek vybírá všechny kousky kostí a ukládá je do země, přičemž začíná nohama a postupuje k hlavě. Je to jednoduché, není to příliš formální, ale přesto je v tom pocit, že děláme něco pro tělo, že jsme součástí procesu přechodu této osoby ze života do smrti.
Proto si myslím, že na Západě by nám mohlo hodně pomoci, kdybychom si dali prostor k drobným fyzickým úkonům, kterými se vyrovnáváme se smrtí, ať už je to oblékání matky do jejího oblíbeného svetru po smrti, úprava jejích vlasů, házení hlíny do hrobu, nebo dokonce stisknutí tlačítka při spuštění krematoria. Tyto fyzické úkony mohou sloužit jako náš rituál a dávají nám pocit, že jsme do procesu nějakým způsobem zapojeni.
Ve své práci se hodně zaměřujete na pohřební praktiky v USA, protože tam žijete. Tady v Británii jsou pohřby s otevřenou rakví velmi vzácné a je velmi neobvyklé, aby někdo vůbec viděl mrtvé tělo, pokud není fyzicky přítomen, když člověk umírá. Myslíte si, že je lepší mít „americký“ zážitek, kdy vidíte mrtvé tělo, ale je zachovalé a má na sobě make-up a společenské oblečení, nebo „britský“ zážitek, kdy tělo vůbec nevidíte?
Myslím, že je to tak trochu Sophiina volba mezi tím, co je horší. Je lepší vidět tělo, ale je to vosková postava s křiklavým make-upem, nebo je lepší ho úplně vypnout? Tak nějak vidím USA a Velkou Británii jako dvě strany téže mince popírání. Spojené království je diskrétnější, zatímco USA se více zajímají o podívanou.
Ale střední cesta mezi nimi je skutečně to, co by obě země udělaly před 150 lety, tedy vidět skutečné mrtvé tělo. Bylo by v domácnosti den nebo dva a lidé by měli tento ritualizovaný čas, aby byli přítomni tělu. My si ho nevymýšlíme, nepředstíráme, že je živé, ani ho úplně neskrýváme: místo toho jsou lidé konfrontováni s realitou.
Myslím, že USA se začínají mnohem více podobat Velké Británii, protože si lidé neuvědomují, že mají i jiné možnosti. Vědí, že nechtějí vidět tu děsivou mrtvolu, a vědí, že nechtějí platit 10 000 dolarů za pohřební službu, takže si prostě řeknou „prostě je zpopelníme a vůbec je neuvidíme“.
Když čtu o vaší práci a o Řádu dobré smrti, je nápadné, že mnoho lidí, kteří se v této organizaci angažují a kteří pracují v oblasti pohřebnictví, jsou ženy. Proč si myslíte, že koncept „znovuzískání smrti“ oslovuje feministické smýšlení?
Myslím, že je tu několik důvodů. Jedním z nich je, že ženy přivádějí lidi na svět svými fyzickými těly, a myslím, že jim dává smysl sledovat to až do konce. Je to součást toho, že víme, že při porodu vytváříme smrt, a chceme být u toho i v okamžiku smrti, být přítomny a prožívat tuto část života.
Děje se to také s vědomím, že dříve jsme to dělaly my, dříve to byly ženy, kdo se staral o mrtvé tělo, a pak se z toho stalo odvětví, které bylo ženám z velké části odebráno, tento úkol jim byl muži odňat a zpeněžen. Myslím, že se toto poznání probouzí a v podvědomí také zní, že ženy jsou s touto smrtelností bytostně spjaty a chtějí být její součástí a diví se, proč tomu tak nemůže být, a když si uvědomí, o co ve skutečnosti jde, rozhodnou se, že se o mrtvé tělo raději postarají samy.
Když se podíváte na viktoriánské smuteční tradice, například na práci s vlasy, téměř vždy ji prováděly ženy, a to je také něco, co jsme v poslední době ztratili.
Řád dobré smrti spolupracuje s muzey a kurátory a poukázala jste také na umělce a designéry, kteří se zabývají progresivními pohřebními praktikami. Jakou roli podle vás může hrát umění a kultura, které nám pomohou vyrovnat se s myšlenkou a smrtí a změnit naše vnímání toho, jak se smrtí zacházíme?
Myslím, že to mohou dělat různými způsoby, a já jsem od samého začátku chtěla spolupracovat s umělci, protože mít lidi, kteří se zabývají jen praktickým prováděním, je málo. Umělci jsou někdy ochotni zabývat se něčím, o čem je tak těžké mluvit, jako o smrti, a něčím, pro co je tak těžké se nadchnout, jako pro smrt. Jsou umělci, kteří navrhují rubáše, které se rozkládají v zemi, nebo navrhují houbové pohřební obleky, a máme umělce, kteří vytvářejí nové prostory, kde se umírá a kde se o nás pečuje. To, že máme tyto umělce, kteří vytvářejí věci, které lidi vizuálně vzrušují a kterých se lidé chtějí účastnit, je pro nás opravdu cenné, protože najednou máte lidi, kteří sdílejí věci online a začínají tak konverzaci, kterou by bylo velmi těžké začít jen tím, že řeknete: „Jsem pohřebák a měl by sis se svým tátou promluvit o smrti“, nebo: „Co chceš, aby se stalo, až umřeš?“ Ale když vám něco řekne: „Aha, viděli jste ten houbový pohřební oblek? Chtěli byste něco takového? Co byste chtěli, až budete umírat?“, pak je mnohem snazší začít přirozený rozhovor.
(Zdroj: Roman Road Journal)
Caitlin Doughtyová je spisovatelka a zastánkyně smíření se smrtí. Ve 23 letech začala pracovat v krematoriu a svoji činnost popsala ve své první knize Smoke Gets in Your Eyes (Kouř se vám dere do očí). Následně založila neziskovou organizaci The Order of the Good Death (Řád dobré smrti), začala natáčet seriál na YouTube Ask a Mortician (Zeptejte se svého pohřebníka) a představila západní společnosti hnutí za uvědomění si smrti a pozitivní přístup k ní. Doughtyová vlastní pohřební ústav v Jižní Kalifornii zaměřený na rodinu. Její knihy jsou na seznamu bestsellerů New York Times.
