Jak křesťané vytvořili problém textu vytrženého z kontextu?

Richard Rohr je celosvětově uznávaný ekumenický učitel svědčící o univerzálním probuzení v rámci křesťanského mysticismu a starobylého podání. V knize Číst Bibli jako Ježíš předkládá výzvu, abychom s Biblí zacházeli tak, jak s ní zacházel Ježíš. Dává k tomu řadu příkladů a ukázek, z nichž vysvítá, že Ježíš ke své hebrejské Bibli přistupoval zcela jinak, než jak to dělá běžný dnešní vykladač – mnohem volněji, otevřeněji a angažovaněji. A vede čtenáře, aby se nebál postupovat stejně.

Zdá se mi, že problém poprvé nastal, když jsme se snažili pochopit Ježíše, aniž bychom chápali nebo docenili, že byl Žid a zároveň člověk. Vytrhli jsme ho z jeho vlastní reality a udělali z něj jedinečnou, jednorázovou anomálii, kterou je třeba uctívat a chválit. Kontext přestal být zajímavý a jako by odváděl pozornost. Ježíš byl prezentován jako Archetypální Kristus, stojící nad historií, oproštěný od vtěleného Nazaretského v dějinách. Ale hebrejská kultura Ježíšova specifického času a místa tvořila arénu, ve které se Ježíš pohyboval, budoval, reagoval a korigoval. Nežidovský Ježíš prostě není Ježíš. Nečlověčí Ježíš prostě není Ježíš. Dopustíme-li, aby jeho božství zcela přebilo jeho plné lidství, už nemáme autentické Vtělení ani autentickou zvěst; máme text bez kontextu, duši bez těla, a proto naše evangelium postrádá hloubku.
Po roce 313 se jak na Východě, tak na Západě Ježíšovo poselství stále více propojovalo s říší. Ježíš byl i se svou zvěstí mnoha různými způsoby důkladně asimilován, aby se nastolilo dohodnuté státní náboženství a prosadila loajalita. Nebyl prostor pro kritické myšlení, pro jeho očividně pacifistické ideje, často dokonce ani pro duchovní smýšlení. Namísto boho-lidského učitele, kterého bychom následovali a napodobovali, jsme potřebovali sjednocující božskou postavu, kterou budeme uctívat, a tu jsme vytvořili. Pořádně ostré učení, ve kterém se text a kontext jasně propojují, jako to máme v Kázání na hoře, se v církevních dokumentech citovalo stále méně a méně. Takové evangelijní poselství je příliš jasné a příliš kritické vůči našim kulturním modlám války, „shromažďování pokladů“, nevyhnutelným nepřátelům i věcem tak specifickým, jako je skládání přísah (viz Matouš 5,34), na něž spoléhají všechny systémy založené na falešné loajalitě. Osmero blahoslavenství (Matouš 5,3—10), které je kritické vůči jakékoli falešné moci, bylo z velké části ignorováno ve prospěch mnohem spolehlivějšího Desatera přikázání, jež nám nabídlo požadovaný společenský řád. Blahoslavenství řád bezmála podrývají svým pláčem, touhou, chudobou a stálostí v pronásledování. Kultury šplhavců mají pro takové věci pramálo použití, uznání nebo i pochopení.
Taktéž jsme Krista vytrhli z věčného toku lásky ve Trojici a udělali z něj osamělého mužského panovníka. Takový se ukazuje téměř ve všech jazykových a uměleckých projevech až do naší doby. Proto jsme chápali vztah s Bohem spíše jako pyramidu feudální autority než v podobě kruhu a jako proudění sdíleného
života. Nejvyššími ctnostmi byly poslušnost a věrnost, ne láska a soucit – viz křížové výpravy, inkvizici, upalování na hranici nebo kletby a výhrůžky, které zakončovaly většinu církevních koncilů před druhým vatikánským. Normou se stalo řízení shora dolů a uniformita, a to i v mnoha pozdějších protestantských skupinách, protože to byl jediný způsob, jakým jsme v té době dokázali přemýšlet. Až do období posledních sta let jsme si v podstatě pletli jednotu s uniformitou, a i teď se pochopení jejich rozdílu šíří velmi pomalu.
A konečně během prvních patnácti staletí, až do vynálezu knihtisku, byl písemný záznam zvěsti nedostupný pro více než devadesát pět procent křesťanské populace, z níž většina neuměla číst ani psát. Ale jakmile bylo psané slovo snadno dostupné, zamilovali jsme se do textů, aniž bychom si uvědomili, že obvykle nemáme žádný kontext, kterým bychom je mohli interpretovat, kromě toho vlastního. I výtvarní umělci Svatou rodinu znázorňovali jako Nizozemce nebo Italy svého historického období. Ježíše jsme vtáhli do svého kontextu jako nesmírné vtělené dobro, ale vůbec ne jako podnět pro kritické zamyšlení nad Amsterodamem nebo Benátkami. Neměli jsme tedy ani kontext, ani autentické texty, ale pouze přizpůsobení a kulturní narcismus.

Kdo Bibli vykládal?

Během té doby, a upřímně řečeno to skončilo až před pár desetiletími, byli typickými vykladači Bible převážně vzdělaní muži, často formálně dodržující celibát, vrostlí do vyšší společenské třídy a vyškolení k tomu, aby zprostředkovávali a udržovali organizovanou formu křesťanství, na níž závisela jejich pracovní místa. Často žili životem lepších vrstev, někde mezi šlechtou a rolníky, a pravděpodobně byli první skutečnou „vyšší střední třídou“ Západu. (Tato kultura, které říkáme klerikalismus, je to, co se svatý František a nyní papež František snaží přetvořit.) Tím, že – s výjimkou jejich „předpovědí“ Ježíše – nečteme židovské proroky, jsme si nevšimli, že stálým terčem jejich hněvu a odsudků jsou dvě konkrétní skupiny: vládci a kněží. Elitářství, patriarchát, klerikalismus a jakýkoliv pokus o vytvoření privilegované skupiny učedníků se v Bibli obvykle považuje za velice nebezpečný. Zdá se, že většina proroků byla „laiky“, jak tomu říkáme my, a ne školenými experty.
Pohled očima rolníků a utlačovaných, tak ladící s Ježíšovým životním stylem a podobenstvími (z nichž mnohá staví do kontrastu majitele půdy a dělníky), se do značné míry vytratil. Sociálně-politický kontext zotročených a pak kolonizovaných Izraelců, kritický hlas židovských proroků, outsiderský světonázor Ježíše, řemeslná činnost dvanácti učedníků i Pavlovo zaměstnání výrobce stanů byly téměř ve všech kulturách nahrazeny dalekosáhlým souzněním s dominantní nadvládou peněz, války a moci ve vědomí lidí. Ježíšovo poselství radikálního životního stylu na této úrovni už nedává smysl – vlastně začíná znít docela podvratně.
Takže jsme křesťanství ochočili a přebudovali na jakési rychlé občerstvení, které v podstatě už nevyžaduje skutečnou změnu srdce, smýšlení ani společenského postavení. Věty jako „pokud se nezměníte a nebudete jako děti, vůbec nevstoupíte do nebeského království“ (viz Matouš 18,3) už přestaly úplně dávat smysl. „Ucho jehly“, zmiňované ve všech třech synoptických evangeliích (viz Marek 10,25, Matouš 19,24 a Lukáš 18,25), jsme vždy umísťovali někam jinam a směrovali jsme do něj někoho jiného. Rozhodli jsme se, že skutečně můžeme sloužit zároveň Bohu i mamonu, ať už o tom Ježíš řekl cokoli.

Kniha vyjde koncem listopadu, už teď si jí můžete předobjednat: