Kdo jsou Židé?

Kniha Paula Spiegela je o důvěrné kráse židovství. Opravdu to není další kniha o holokaustu ani o bratrovražedných bojích Izrael­ců s Palestinci o jejich společnou vlast, kterou dodnes nedoká­zali ani vstřícně sdílet, ani poctivě rozdělit. Je to intimní kniha o vší kráse, bohatství i bolesti tisíciletí židovské kulturní tradi­ce. Tím je to i kniha o nás, o důležité a opomínané složce naší vlastní kulturní totožnosti. Je to kniha o židovství, se kterým žijeme a jež nosíme i v sobě, leč pramálo je známe.

Kdo je Žid?

Židovství je staré přes tři tisíce let, ale přesto, ač je to s po­divem, si Židé nepřetržitě kladou otázku, kdo je Žid? Kdo patří do jejich společenství? Vyprávějí se o tom docela napínavé pří­běhy, zejména v izraelském tisku nebo židovských časopisech v diaspoře. Ovšem tato otázka je skutečně důležitá pro to, aby byli Židé schopni jako národ přežít.

Kdo je tedy Žid? Tradiční odpověď je, že Žid je ten, kdo se narodil židovské matce nebo konvertoval podle halachy, židov­ského náboženského zákona. V podstatě je tedy odpověď velmi jednoduchá, ale jádro pudla vězí v podrobnostech.

Na první pohled se nám může zdát zvláštní, že se genealo­gie řídí podle matky. Pokud nejdeme do hloubky, jeví se židov­ství jako hluboce patriarchální náboženství. Proč tedy, jestliže se jedná o něco tak významného, jako je pokračování židovství, je zodpovědnost za ně výhradně v rukou žen? Na tuto otázku je třeba dát jednoznačnou odpověď.

Zapomeňme na chvilku na naši moderní medicínu. Není tomu ještě tak dávno, kdy si muži nemohli být jisti, že jejich ratolest je skutečně plodem jejich vlastního těla. Určení otcov­ství je poměrně nedávný výdobytek vědy. Dříve se dala s urči­tostí zjistit jenom matka. Z toho ovšem neusuzujme, že v dáv­ných dobách židovské ženy toužily nějak zvlášť nasazovat svým mužům parohy. Většinou byl opak pravdou. Avšak už v antice a v biblických časech bývalo běžné, že ve válkách vítězové zná­silňovali ženy nepřátel. Tato praktika se bohužel dochovala do­dnes. Cožpak víme, kolik modrookých evropských Židů vděčí za barvu svých očí křižáckým bojovníkům, kteří vypalovali a ni­čili židovské obce v německých městech a přitom znásilňovali ženy? Podobně tomu bylo i v jiných zemích. Třebas v 17. století v Polsku a na Ukrajině, když Bohdan Chmelnický se svými hor­dami učinil Židům ze života peklo.

Kolik jen žen muselo po takových vskutku nechtěných spo­jeních přivést na svět děti? Zákony halachy však i přesto zaru­čují ubohým, nevinným dětem, že budou přijaty do židovské­ho společenství. Ovšemže se mohlo přihodit, že židovská žena otěhotněla i mimo své manželství a otec dítěte nemusel být vždycky Žid. Ostatně, židovské právo nezná pojem „nemanžel­ské dítě“.

Jestliže uvážíme, že ve zbožných židovských rodinách je žena zodpovědná za „židovského ducha“ domácnosti, že se stará o to, aby strava byla košer, a také o židovskou výchovu nejmenších dětí, dojdeme k přesvědčení, že už jen tohle je důvod, proč náboženský zákon vložil budoucnost židovství do jedině správných rukou – do rukou žen.

Konverze

S druhým dílem definice vyvstává obtíž. Zde se již mínění, zejména v poválečné době, různí. Žid je ten, kdo konvertoval podle náboženského zákona halachy. Taková konverze je často zdlouhavá a nesnadná. Může být přijat pouze kandidát, který chce přestoupit z nejhlubšího přesvědčení. Tento kandidát či kandidátka vyhledá rabína a přednese mu svou žádost. Rabín musí adepta odmítnout. Po určité době musí kandidát znovu navštívit rabína a znovu musí usilovat o konverzi. Opět bude od­mítnut. A tak se to opakuje. Rabín, podle své povahy, může od­mítat vlídně, nebo stroze. Tento postup je však už součástí cesty ke konverzi. Jestliže po několika odmítnutích rabín nazná, že da­nému uchazeči vážně záleží na tom, aby byl přijat, může pak být akceptován. Potom je zahájena druhá fáze procesu konverze.

Dříve bylo běžné, že člověk nežidovského vyznání, který se chtěl stát Židem, byl nejméně třikrát odmítnut, a to třebas v časovém rozmezí jednoho roku. Uchazeč tedy musel pro­kázat velkou vytrvalost. Někteří rabíni odmítají ještě častěji. V každém případě s kandidátkou či kandidátem rozmlouvají, aby poznali duchovní důvody, pro které se chce stát Židem či Židovkou. Chtějí zjistit, jestli uchazeč vůbec chápe, jaké „jho“ chce na sebe vzít.

Spoustu kandidátů žádný rabín nikdy nepřijme. Židovští učenci totiž brzy rozpoznají, že motivy uchazeče jsou banální, pošetilé nebo prostě nesprávné. Zejména v Německu se vysky­tují lidé, kteří by se rádi stali Židy. Z příslušníků národa viníků by se stali příslušníky národa obětí. Domnívají se, že se tímto způsobem částečně zbaví odpovědnosti, kterou Německo nese za holokaust. Ale taková motivace není rozhodně důvodem ke konverzi. V tomto případě by spíše pomohl psycholog. Dobrý, chytrý rabín rychle pozná, kdo to myslí se svým přestupem váž­ně, a kdo ne.

Když adepti konečně překonají první překážku, začne vlast­ní práce – učení. Člověk, který není Žid, musí do židovství pro­niknout, musí se naučit Písmo a zákony, samozřejmě se musí také, alespoň částečně, naučit hebrejsky, aby se mohl modlit. Musí znát tradice, melodie modliteb a také početná pravidla, podle kterých se řídí život muže či ženy. Muž musí především ovládat pravidla při modlení v synagoze a při vyvolání ke čtení Tóry apod. Žena musí pochopit především nidu, což je rituální čistota v manželství. V této oblasti by se žena měla vyznat lépe než muž. Žena musí vědět, jak si počínat při menstruaci a kdy podle stanovených pravidel navštěvovat rituální lázeň mikve. Musí však také poznat, kdy má plodné dny, ve kterých může otěhotnět, a rovněž ve kterých dnech s ní nesmí její muž mít pohlavní styk. Tyto poznatky se odvíjejí od ženského cyklu.

Období učení může podle okolností trvat několik let, to závisí na nárocích toho kterého rabína. V současnosti se velké rabináty řídí určitými pravidly, takže lze předpokládat, že pře­stup trvá jeden až tři roky, avšak v některých případech déle.

Přestoupení k židovství je pro ženu relativně krátká, ne­komplikovaná, nicméně svatá a vzrušující záležitost. Jde popr­vé do rituální koupele a vykoná tam očistné úkony. Ty se poz­ději stanou její bytostnou součástí. Při první návštěvě rituální koupele též obdrží své židovské jméno.

U mužů je postup podobný, také oni navštěvují pravidelně mikve. A k přestupu k židovství u mužů patří ještě jedna, a to dost nepříjemná záležitost: musejí se nechat obřezat. Obřízka je totiž znamení svazku mezi Bohem a Abrahamem a jeho po­tomky a nejsou jí ušetřeni ani dospělí. Z toho lze usuzovat, že muž, který chce konvertovat, velmi dobře ví, proč to dělá.

Je přestup dovolen kvůli sňatku s židovským partnerem? Odpověď by měla být záporná. Vzato z lidského hlediska je manželské spojení tím nejkrásnějším důvodem. Praxe však ukazuje, že v takových případech rabíni přivírají oko a někdy zavřou i obě. Vědí, že láska k partnerovi je často rozhodující, a rovněž si uvědomují, že odmítnutí takového kandidáta by pří­padně vedlo k tomu, že by židovská část takového manželství od židovství odpadla a děti, které by z něho vzešly, by byly pro židovské společenství ztraceny.

Realita je proto někdy jiná, než co vyžadují předpisy. Na­štěstí je židovství velmi pragmatická víra, která zná pozemskou realitu a nečeká na „nebeské ideály“. To však neznamená, že ten z dvojice, kdo není Žid, se nepodrobí důkladnému prově­řování. Musí mu být naprosto jasné, že jde o víc než o potvrze­ní, na kterém je napsáno, že od určitého dne je Židem. I v ta­kovém případě jde o otázky víry, sounáležitosti, o zodpověd­nost a povinnost převzít Boží zákon. Musejí přijmout za vlastní určitou historii a převzít na sebe nejistou budoucnost.

Konvertita neboli ger má před sebou dlouhou a obtížnou cestu, která svědčí o tom, že judaismus na rozdíl od křesťanství zavrhuje šíření svého náboženství misiemi. Nechceme nikoho obracet na víru, nikoho nutit žít jako my. Přejeme si však, tak jak se to stále v našich modlitbách opakuje, aby všichni lidé vyznávali jediného Boha. Nemusejí však být bezpodmínečně Židy. Nechceme získávat jinověrce na naši víru misiemi, nýbrž příkladem správného, čestného, mravného a zbožného způso­bu života. Plníme však my Židé ustavičně tento náročný úkol? Jistěže ne. Také my jsme jen slabí, chybující lidé, někdy dokon­ce zlí a špatní. Mohou si potom jiní z nás brát příklad?

Nicméně něco jsme určitě v několika minulých tisíciletích prováděli dobře. Jsou to zákony naší víry, náš „vynález“ mono- teismu a radikální etiky, která je vyjádřena v deseti přikázáních, jež položily základ k rozlišování mezi dobrem a zlem. Vznikla solidarita s ostatními a vzájemná pomoc, solidarita společenství vůči jednotlivcům, úcta k životu a mnohá další lidská pravidla soužití. To vše se více či méně výrazně prosadilo v mnoha kon­činách Země. Ať má člověk jako Žid jakýkoliv postoj ke křesťan­ství a islámu, obě náboženství vzešla jako dceřiná z judaismu a převzala z něho nejdůležitější základy svého učení.

Odhlédneme-li od sféry náboženské, zjistíme, že základní rysy Deklarace lidských práv, humanismu, jsou založeny na etice Tóry a moudrosti Proroků. Tedy také ve světské oblasti se doká­zalo judaistické učení uplatnit. A tak je učení ze Sinaje vlastně úspěšnou historií. Jak vyplývá z vizí o konci světa, které jsou za­psány v našich svatých textech, bude po příchodu Mesiáše spa­sen nejen židovský národ, ale celý svět. To znamená, že potom už všichni lidé poznají, že je jen jediný Bůh. Takže pokud se jed­ná o spasení, vůbec nejsme na špatné cestě – alespoň teoreticky.

Pozorný čtenář teď ovšem může položit otázku, v čem spo­čívá skutečně odpověď na to, kdo je Žid? A tak se znovu vzdalu­jeme od utopicko-spasitelských časů a pronikáme hluboko do pochmurných dějin lidské nesvornosti.

Židovství se v průběhu svých dějin různými způsoby promě­ňovalo. Všeobecně lze říci, že až do Velké francouzské revoluce se vyvíjelo v rámci náboženských zákonů, tedy v mezích, které vytyčili velcí staří rabíni v Talmudu. Náboženské zákony byly božské, proto neměnné, ponechávaly však prostor pro inter­pretaci a přizpůsobení podmínkám. Napovědět nám může jed­noduchý příklad: stravovací zákony vyžadují striktní oddělování mléčných a masných pokrmů. Jak se však musí dlouho čekat, než můžeme jíst jedno nebo druhé, to se ve zbožných kruzích vysvětluje a praktikuje různě. Někteří čekají hodinu, eventuál­ně šest hodin, jiní hodinu, eventuálně tři hodiny. Jednoznač­né však je, že se takové oddělování dodržovat musí. Podrobně o těchto otázkách pojednám v kapitole „Co znamená košer?“.

– ukázka z knihy Paula Spiegela: Kdo jsou Židé?

Paul Spiegel se narodil v roce 1937 jako syn dobytkáře v obci Warendorf ležící v dnešním Severním Porýní-Vestfálsku. Jeho rodina se po útocích jednotek SA během Křišťálové noci roku 1938 přestěhovala do Belgie v naději, že se zachrání. Tam ale byli její členové zatčeni a skončili v koncentračních táborech v Osvětimi a Dachau. Po osvobození se Spiegel vrátil s matkou do rodného města. Nikdy neuvažoval o odchodu do Izraele, jak to bylo obvyklé u Židů, kteří přežili peklo holokaustu. V roce 2000 se stal předsedou Ústřední rady Židů v Německu. Zemřel v dubnu 2006 v nedožitých osmašedesáti letech.