„Jedenáct mi bylo v Praze, dvanáct v Terezíně, třináct v Osvětimi, čtrnáct na pochodu smrti,“ napsala o svém dětství Evelina Merová, autorka autobiografických Opožděných vzpomínek.
Terezínem, Osvětimí a pochodem smrti však pohnuté osudy malé Eveliny nekončí, ale spíše začínají… Osvobození ji zastihuje ve Východním Prusku, odkud je evakuována vojenským vlakem Rudé armády do SSSR. Děvčátka se ujme vojenský lékař, který ji adoptuje. Následují čtyři desetiletí života v Sovětském svazu, ve válkou zničeném a posléze znovu budovaném Leningradě, s novou identitou a starými vzpomínkami, které nikdo nechce slyšet. Se svým traumatem zůstává sama, musí se s ním vyrovnat, protože nic jiného nezbývá a budoucnost mnoho neslibuje…
