Tato kniha se nebude líbit těm, kteří věří, že naše racionální mysl je zdrojem celého našeho smyslu a pravdy. Podle starověké tradice Moudrosti totiž plný rozsah lidské mysli zahrnuje výšiny a hloubky, které racionalita nikdy nemůže obsáhnout. Zanedbávání těchto dalších oblastí naší bytosti vede k omezenému stavu mysli, který tradice Moudrosti nazývá „spánek“. Čím více tedy investujeme do svého intelektu, svého ega a svých pokusů o logické ovládání světa kolem nás, tím více ve skutečnosti „spíme“. Tato kniha je o probuzení z tohoto „spánku“. A Bourgeaultová, vysvěcená episkopální kněžka, ji napsala velmi věcně a racionálně. Což je příhodné, protože k nalezení celistvosti potřebujeme rozšířit svou mysl nad rámec racionality, nikoli ji odstranit. Autorka přitom podává tradici Moudrosti z mezináboženské perspektivy, aniž by předkládala příliš mnoho informací o příliš mnoha různých náboženských cestách. K Moudrosti se totiž nemůže hlásit výhradně žádná cesta, naopak, je základem všech velkých cest k vnitřnímu poznání. Bourgeaultová se ovšem zaměřuje na jádro pravd, které sdílí křesťanská, židovská a súfijská tradice.
Na začátku knihy definuje Moudrost jako „přesnou a komplexní vědu o duchovní transformaci, která existuje od počátků velkých světových náboženství a je jejich společným základem“. A přestože se tato „věda“ objevuje po celém světě, v mnoha kulturách se v průběhu tisíciletí z různých důvodů ztratila nebo rozmělnila. Ve druhé kapitole s názvem Jak křesťanský Západ ztratil svou moudrost autorka zkoumá, jak křesťanská církev na počátku čtvrtého století změnila svůj přístup ke spiritualitě a nahradila přímá, na srdce zaměřená setkání s Ježíšem „doktrinálními mantrami“. Poté popisuje, jak ve středověké Evropě tradice Moudrosti nezanikla, ale ventilovala se prostřednictvím umění či učení ezoterických skupin. Po této historické kapitole se zbytek knihy zaměřuje na proces duchovní transformace. V kapitole nazvané Třikrát zaměřené poznání autorka podrobně rozebírá praktiky pro dosažení rovnováhy mezi myslí, srdcem a tělem. Má několik dobrých postřehů jako například: „Snažit se najít víru prostřednictvím intelektuálního centra je něco podobného, jako snažit se hrát na housle pilou – je to prostě špatný nástroj pro tuto práci.“ Předkládá také jinou definici toho, co myslí pod pojmem „srdce“, než jakou možná mnozí z nás znají.
V učení Moudrosti je srdce spíše než sídlem citů, vášní a emocí „orgánem pro vnímání božského záměru a krásy. Je to naše anténa… neslouží k osobnímu vyjádření, ale k božskému vnímání“. To neznamená, že musíme emoce potlačovat. Učíme se však, že je výhodné nenechat se jimi ovládnout. Nejradikálnější ze všech kapitol této knihy bude nejspíš kapitola o odevzdání se – přičemž výrazem „radikální“ se má na mysli to, co má potenciál přetvořit nás v nejhlubších vrstvách naší bytosti. Autorka píše: „…v jakékoli životní situaci, kdy jste konfrontováni s vnější hrozbou nebo příležitostí, si můžete všimnout, že vnitřně reagujete jedním ze dvou způsobů. Buď se připravíte, zatvrdíte a budete se bránit, nebo změknete, otevřete se a podvolíte. Pokud se rozhodnete pro první gesto, budete okamžitě katapultováni do svého menšího já s jeho zvířecími instinkty a reakcemi zaměřenými na přežití. Zůstanete-li u toho druhého bez ohledu na vnější podmínky, zůstanete v souladu se svým nejvnitřnějším bytím a skrze něj vás může oslovit božské bytí. Duchovní praxe ve své nejjednodušší podobě spočívá v tom, že se v každém okamžiku učíme nedělat nic ve stavu takovéhoto vnitřního sevření.“ Takovým věcem se člověk těžko učí. A proto autorka rozebírá další praktiky, které nám pomáhají se učit. Některé z nich, jako je soustředěná modlitba a lectio divina, jsou určeny pro hledající křesťany, jiné, jako je zpěv a meditace, mají místo v mnoha tradicích.
Odkazy
→ Kořeny naděje sahají hluboko: Cynthia Bourgeaultová / video v Aj →
