Znenadání vysvitlo slunce.
Na větvi pavučina s kapkami deště.
Zářivé propletení neskutečna
s obyčejností.
Žít je těžké, ano,
ale vždycky přece někde se najde
větev s pavučinou.
Vlasta Dvořáčková se narodila 27. 2. 1924 ve Žďáře nad Sázavou. Absolvovala reálné gymnázium v Havlíčkově Brodě a v letech 1945–1949 studovala češtinu a polštinu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Od roku 1950 byla jazykovou redaktorkou v nakladatelství Práce, 1952–1954 redaktorkou Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, pozdějšího Odeonu, kam se po letech strávených ve svobodném povolání vrátila roku 1965. Redigovala překlady z němčiny, angličtiny a především z polštiny. V té době spolupracovala s časopisy Květen, Světová literatura a Literární noviny i s Československým rozhlasem, hlavně s redakcí stanice Vltava. Svou první sbírku Větrný den vydala v roce 1957, po ní následovaly Jen galerie (1959), Čistá řeka (1962), Mezi chodci (1962), Hvízdání na prst (1964), Nechat odjet prám (1968) a verše pro děti Uletělo čapí pero (1969). Napsala několik rozhlasových her (Špička jehly, Zelený svět, Ctnost české šlechtičny, Kyselé jablko, Zvláštní nota) i několik dramatizací. Překládala a překládá z angličtiny (například povídky F. S. Fitzgeralda, detektivky A. Christie, R. Chandlera, E. S. Gardnera), ale především z polštiny. Z poezie jsou to zejména soudobí polští básníci Zbigniew Herbert, Czesław Miłosz, Tadeusz Różewicz a Wisława Szymborska, ale i velcí básníci minulosti J. A. Morsztyn, Adam Mickiewicz, Maria Konopnicka, Bolesław Leśmian, Józef Czechowicz a Maria Pawlikowska-Jasnorzewska.
