V knize Mystici a zenoví mistři, v níž se Thomas Merton zabývá různými západními i východními kontemplativními tradicemi, píše autor o filozofickém a náboženském myšlení Číny:
Před sto lety začala Amerika objevovat Orient a jeho filozofickou tradici. Tyto objevy byly závažné a dosahovaly až k vnitřní pravdě orientálního myšlení. Intuitivní představy Emersona a Thoreaua byly bohaté přísliby, které však jejich následovníci nenaplnili. Amerika neměla trpělivost pokračovat v tom, co tak šťastně začalo. Dveře, které se na chvíli otevřely, se na sto let zase zavřely. Nyní, kdy se zdá, že se opět otevírají (a člověk se někdy ptá, zda jsou to dveře do stejného domu), máme další šanci. Je nutné, abychom zjistili, co se nachází uvnitř této báječné budovy. Z místa, kde jsme, můžeme rozeznat její obyvatele, kteří se oblékají do podobných šatů jako my a vyznačují se podobnou horečnatou aktivitou. Bourají svůj domov a přestavují ho tak, aby se podobal našim utilitářským příbytkům s obchodními domy a továrnami. Na průmyslové produkci s její vysokou životní úrovní není vše jen špatné. Nicméně víme, nebo bychom měli vědět, že naše materiální bohatství s sebou naneštěstí nese duchovní, kulturní a morální chudobu, která je možná mnohem větší, než jak ji vidíme…
„Musíme dělat taková rozhodnutí, která nám umožní rozvinout nejhlouběji skryté možnosti našeho skutečného já.“
–THOMAS MERTON
Každý má nějaké matné povědomí o tom, že Tao te ťing je básnické dílo, a vlastně velká poezie. Většina lidí ví, že na příslušníky západní civilizace působí obvykle poněkud kvietisticky. Proto se k němu staví přezíravě jako k bizarnímu nepraktickému dokumentu starých časů, kdy se nikdo příliš nezajímal o nějaký pokrok. Možná si neuvědomují, že něco z moudrosti Tao te ťing, která tak často připomíná moudrost Kázání na hoře, je pro nás absolutně nezbytné nejen pro pokrok, ale pro naše přežití.
Pokud jde o Siao ťing: ta je na Západě méně známá než klasické Tao. Ale pro Čínu je neméně příznačná. Zde, v tomto „Klasickém pojednání o synovské lásce“ nacházíme ani ne tak konfucianismus, který se neoprávněně klade do protikladu k taoismu, jako něco, co bych se nebál nazvat konfuciánským typem taoismu. Nesmíme si představovat, že klasický konfucianismus z třetího století př. Kr. byl čistě formalistický a vnější, bez ohledu na niternost, na skryté tajemství, v němž má veškerý život své neviditelné kořeny. Naopak, ještě uvidíme, že synovská láska byla pro tyto konfuciány hlavním kořenem, který byl nejhlouběji ponořen do tajemství etického Tao a který, pokud nebyl přeťat sobectvím, udržoval jednotlivce i společnost v živoucím kontaktu se záhadnou vůlí nebes.
Klasikové a mistři
Slovo „ťing“, které se nachází v názvech těchto a jiných slavných čínských textů, se dá zhruba přeložit jako „klasika“. To znamená něco, co je více než „kniha“, a přesto to nemá konotace, které začala mít „klasika“ pro nás. Na Západě je klasické dílo dílem „nejvyšší hodnoty“, protože je ztělesněním zvláštní literární a stylistické vytříbenosti, kterou nacházíme u velkých spisovatelů Řecka a Říma. Klasičtí řečtí a římští autoři jsou ti, jejichž styl je nejčistší a nejobdivuhodnější. Ale „ťing“ není klasikou v tomto smyslu. Možná by pomohlo uvažovat o „ťing“ jako o něčem, co odpovídá slovu „Bible“. Připomeňme si, že naše slovo „Bible“ pochází z řeckého ta biblia, tedy „knihy“. Ale nejsou to prostě jen „knihy“, ale právě ty knihy, které jsou v protikladu s nějakým jiným prostředkem přenosu tradice; to znamená s ústním předáváním tradice. Slova jako „ťing“ a „Bible“ tedy zdaleka neodkazují k tomu, co bychom nyní označili jako „velké knihy“ na rozdíl od knih menší literární hodnoty, ale prostě jen označují starověké tradice, jak jsou obsaženy v knihách, nikoli přenášeny orálně. Takové knihy pak nejsou ani tak ornamenty a šperky nějaké kultury, jako spíše její myslí a její pamětí, i když to není zcela přesné, jestliže si uvědomíme, že ústní předávání moudrosti je mnohem důležitější než předávání písemné.
„Ťing“ je proto autoritativní kniha. Nikoli proto, že by byla napsána autoritativním člověkem („klasickým učencem“, nebo dokonce „filozofem“), ale že se opírá o autoritu vyšší, než je člověk. Můžeme váhat, zda použít slovo nadpřirozená ve spojení s čínským myšlením, nicméně fakt, že Tao te ťing rozlišuje Tao, které lze poznat a mluvit o něm, od Tao, které je neznámé a nepojmenovatelné, nás opravňuje k tomu, abychom zde hledali něco, co odpovídá naší představě Boha nad a za kosmem. A koneckonců copak Dr. Wu, když před třiceti lety překládal Evangelium podle sv. Jana do čínštiny, nezačínal slovy: „Na počátku bylo Tao, Tao bylo u Boha, Tao bylo Bůh“?
Jestliže chceme porozumět postavení autorů, jako byli tito starověcí čínští filozofové, musíme je srovnávat nejen s Platónem a Parmenidem, ale také s hebrejskými zákoníky, kteří zapisovali tradiční moudrost v takzvaných Poučných knihách Starého zákona. Ideogram, který reprezentuje c’ v Lao‑c’ (Mistr Lao), znamená jak „mistra“, tak „dítě“. Tento ideogram pak nacházíme v kombinaci s jiným ve slově siao, znamenajícím synovskou lásku. Zde vidíme „syna“, který je nesen na ramenou „otce“. Mistr je proto dítě starověkých otců, kteří s ním nesou tradici a předávají ji budoucím generacím. Nebo spíše, abychom byli mnohem přesnější, mistr je dítě, které – jako Lao-c’ – ví, jak tiše čerpat tajnou výživu ze své „matky“ Tao.
Vidíme tedy, že mistr není pouze někdo, kdo učí a opakuje autoritativní formulace slov předané mu od starobylých předků; je to někdo, kdo byl zrozen ke své moudrosti díky všezahrnující a milosrdné lásce, která je matkou veškerého bytí. Zná neznámé nikoli díky své intelektuální pronikavosti nebo vědě, která pro sebe vyrvala tajemství nebesům, ale díky moudrosti „malosti“ a mlčení, která ví, jak tajně obdržet slovo, které nemůže být vysloveno, vyjma v nějaké záhadě. Tato záhada není slovní hádanka, ale existenciální mystérium života samého.
– ukázka z knihy Mystici a zenoví mistři
