Ukázka z knihy Ucivilizovat se k smrti:
Když jsem byl na základce, jednu dobu tam frčely vtipy o mrtvých miminech. Nebyly nijak vtipné, nešlo tam o humor, ale o to, dotknout se něčeho, o čem se normálně nemluví – něco jako když jazykem pořád narážíte na vylomený zub. (Jaký je nejlepší dárek pro mrtvé mimino? Mrtvé štěně. Pro desetileté chlapečky vrchol vtipnosti.)
Někteří vědci přišli s tím, že fenomén vtipů o mrtvých miminech začal v USA v 60. letech jako reakce na legalizaci potratů a otřesné záběry z války ve Vietnamu. Málo obrazů je tak emočně výbušných pro náš druh jako mrtvé dítě. Abych předešel obviněním z romantizace prehistorie, chci tohle říct jasně: Lovci a sběrači platí velmi vysokou cenu za své pozoruhodné zdraví, štěstí a osobní svobodu. A ta cena je dána tím nejdražším, co máme: umíráním dětí.
Například u výše zmíněného kmene Hadzů v Tanzánii, kde badatelé nalezli úžasně zdravé děti, umírá v prvním roce života v průměru jeden z pěti novorozenců a 46 procent se nedožije patnácti let – to jsou čísla udávaná jako střední hodnota u širokého spektra lovců a sběračů. A to není vtipné.
Vysoká dětská úmrtnost je klíčem k objasnění zmatku kolem průměrné délky lidského života. Představte si, že vaše rodina žije na jižním pobřeží malého ostrova spolu s dalšími dvaceti rodinami. Žijete si dobře, ale patříte ke střední třídě s příjmem asi 75 tisíc dolarů na rodinu ročně. Jenže pak se rozhodne Bill Gates koupit si neobydlenou severní část ostrova a postaví si tam svoje sídlo. Gates má roční příjem asi 11,5 miliardy dolarů, což znamená, že tím průměrný roční příjem na rodinu na vašem ostrově vzroste asi na 500 milionů dolarů ročně. Jak se cítíte, když jste najednou tak bohatí? A co jste čekali? Tohle je iluzorní svět průměrů. A jenom doufejte, že z toho průměrného příjmu na ostrově nebudete muset platit daně.
Když Mark Twain pronesl svůj slavný výrok „Jsou tři typy lží: lež, hnusná lež a statistika“, klidně mohl mluvit o statistice běžně citované jako argument na podporu tvrzení, že průměrná délka života se díky civilizaci zdvojnásobila nebo ztrojnásobila. „Naděje dožití“ se zvýšila hlavně proto, že teď se mnohem více novorozenců a dětí dožívá dospělosti. Když se sníží novorozenecká mortalita, zvýší se průměrná délka života. Když zahrnete do výpočtů i úmrtí novorozeňat, vyjde vám „střední délka života“ na něco mezi třiceti a čtyřiceti lety. Jenže třicátníci nebo čtyřicátníci nejsou staří a nikdy nebyli. Odborníci na poli antropologie, medicíny, evoluční biologie a primatologie souhlasí s tím, že přirozená délka života našeho druhu je dvojnásobek tohoto čísla a bylo tomu tak vždycky.
V komplexně zaměřené studii nazvané „Dlouhověkost u lovců a sběračů: Přehled různých kultur“ odhodili antropologové Michael Gurven a Hillard Kaplan zavádějící průměry ve prospěch modálního věku při úmrtí, který označuje „věk, kdy nejvíce lidí umírá, (…) kdy většina lidí dosáhne takového opotřebení,
že zanedlouho z různých příčin umírá“. Modální věk při úmrtí je, jinými slovy, věk, kdy jedinci daného druhu přirozeně směřují ke konci života. A modální věk při úmrtí pro náš druh? Guven a Kaplan to říkají naprosto jasně: „Modální věk dospělého člověka je asi sedm desetiletí. Do této doby mají lidé dost energie a jsou výkonní, po dosažení tohoto věku však dochází k rychlému stárnutí a smrti. Naše hypotéza tedy zní, že lidské tělo je uzpůsobeno tak, aby v prostředí, ve kterém se vyvíjelo, mohlo asi po sedm desetiletí dobře fungovat.“
Američané jednadvacátého století mají očekávaný věk úmrtí – s pomocí titanových kloubních náhrad, dialýz a nepřetržité domácí hospicové péče – asi osmdesát pět let, což je zhruba jen o patnáct let déle než věk, kdy umírali lovci a sběrači. Obsáhlá a detailní analýza fyziologických údajů o primátech jde ještě dál až ke zjištění, že pokud k vytvoření prognózy založené na anatomických podobnostech použijeme kontrolní skupinu opic a lidoopů, je předpokládaná délka života u druhu Homo sapiens devadesát jedna let. „Pokud vezmeme v úvahu tuto ‚rozvinutou‘ délku života, pak lze považovat za správný argument, že délka lidského života se za posledních 100 000 let v podstatě nezměnila,“ píší autoři.
Zavádějící interpretace a nepochopení údajů o průměrné délce života lidí způsobily, že generace lékařů a badatelů ignorovaly důkazy, že moderní nedostatek aktivity, úroveň stresu, strava a další jsou patogenní (způsobují nemoci). Spousta dobrých lékařů se například domnívá, že chronické bolesti zad jsou nevyhnutelným důsledkem toho, že se moderní lidé dožívají dvakrát tak dlouho jako jejich předci. Studentům medicíny se předkládá, že moderní tělo přestává fungovat proto, že je nuceno sloužit po mnohem delší dobu, než na jakou je stavěno, jako třeba Chevrolet z roku 1958, který stále brázdí ulice Havany. Vlivem tohoto všudypřítomného špatného pochopení lidské evoluce se chronické bolesti, bolavé klouby, kognitivní poruchy a dlouhá řada dalších nemocí u lidí po čtyřicítce berou jako známka pokroku – a ne jako to, čím ve skutečnosti jsou: důkazem toho, jak nás moderní život ničí.
V rozhovoru zpravodajství NBC Nightly News například jeden biolog z Univerzity v San Francisku vysvětloval: „Teprve asi před dvěma nebo třemi sty lety jsme se začali dožívat více než pětačtyřiceti let, takže naše páteř se vlastně nevyvinula do situace, kdy by mohla udržet vzpřímené postavení se značným gravitačním zatížením po celou délku našeho života.“ Nebo se podívejte na tento guláš informací z časopisu Discover: „Za posledních sto padesát let průměrná délka života v bohatých zemích neustále roste, od 45 let se dostala až k 80 letům. Nemáme žádný důvod domnívat se, že tento růst náhle skončí.“ Počkat. Podle všeho je jasné, že se to musí srovnat. Když už nebudou žádná miminka, která bychom mohli zachraňovat před smrtí, přestane novorozenecká úmrtnost klesat, a tento statistický trik bude konečně odhalen. Dezinformace ohledně toho, co se skutečně děje s průměrnou délkou lidského života, vyplodily sérii falešných klinických závěrů o tom, jak a kdy léčit pacienty, jaká preventivní opatření by mohla a měla být uplatňována a kde hledat pravdivé příčiny špatného zdraví.
Zmatek ohledně délky lidského života může také mít katastrofální vliv na vytváření státní politiky. Když druhý prezident Bush argumentoval, že sociální pojištění by mělo být zprivatizováno, část jeho argumentace se opírala o to, že tento systém diskriminuje Afroameričany, protože ti umírají většinou dříve, než mohli začít brát nějaké dávky. Na setkání se zástupci Afroameričanů řekl Bush, že „afroameričtí muži umírají dříve než ostatní muži, což znamená, že systém je ve své podstatě neférový vůči jisté skupině lidí“. Ale jak vysvětluje ekonom Paul Krugman: „Bushovy poznámky o Afroameričanech jen odrážejí hrubé nepochopení toho, co znamená naděje dožití. Je pravda, že momentální naděje dožití pro muže černé pleti je při narození 68,8 roku – ale to neznamená, že černý muž, který pracoval celý život, může očekávat, že zemře po několika málo letech pobírání dávek sociálního zabezpečení. Nižší naděje dožití Afroameričanů je hlavně způsobena vysokou úmrtností v dětství a rané dospělosti.“
I když v prehistorii umíralo značně vyšší procento novorozenců než dnes, není ani tohle tak jednoznačné, jak to vypadá. Za prvé, spousta těchto úmrtí byla způsobena něčím, čemu se dá říkat „postnatální potrat“ dětí narozených v období nedostatku (při velkém suchu, například) nebo s vrozenými vadami nebo jinými problémy, které by dnes byly detekovány při prenatálních vyšetřeních, a často by takové těhotenství bylo ukončeno. Takové děti by dlouho ve světě, kde bylo zásadní být pohyblivý, soběstačný a pozorný, nepřežily.
Infanticida neexistuje jenom u lovců a sběračů, byla rozšířena i v Evropě, kde se kvůli tomu zřizovaly nalezince, aby se nějak vyřešil problém novorozenců, kteří by jinak skončili odhození v příkopech kolem cest. Začátkem 19. století byla asi třetina novorozenců narozených v Paříži odložena do nalezinců. Pro většinu z nich však tyto instituce nepředstavovaly velkou naději na přežití. Například ze 4 779 dětí, které byly odloženy do nemocnice v Paříži v roce 1818, jich 2 370 zemřelo do tří měsíců. Další takové instituce měly podobně smutné výsledky. Polovina novorozenců přijatých do nemocnice v Petrohradě zemřela v prvních šesti týdnech a šesti let se dožila méně než jedna třetina.
Podle záznamů čínské vlády se každý den v zemi provede asi třicet pět tisíc potratů. Hlavně v Číně a Indii, ale nejen tam, se rodiče zbavují zejména holčiček, protože preferují chlapce. Nehodlám zde řešit etiku potratů, chci jen upozornit na matematickou absurditu toho, když se novorozenecká úmrtnost zahrnuje do výpočtů prehistorické naděje dožití a z odhadů současné naděje dožití se vyjímají miliony každoročně potracených plodů.
Mrtvé děti jsou vážná věc, ale explodující globální populace vyplývající ze zvýšené porodnosti, snížení novorozenecké úmrtnosti a zakazování antikoncepce z náboženských důvodů taky není legrace. Když srovnáme vysokou novorozeneckou úmrtnost (ale nízký nárůst populace a vysokou kvalitu života) u lovců a sběračů s nízkou novorozeneckou úmrtností moderních lidí (ale exponenciálním růstem světové populace a utrpením miliard chudých lidí) můžeme dojít k neradostným závěrům. Sarah Hrdyová, jedna z nejlepších světových autorit na rodičovství u lovců a sběračů, věří, že přežívání novorozenců je pravděpodobně mnohem košatější problém, než by se zdálo, a že i když spousta novorozeňat lovců a sběračů nepřežije, ti, kteří přežijí, mají všechny předpoklady, že se budou mít dobře, na rozdíl od mnoha dětí narozených v civilizaci:
„Děti, které tehdy přežily, na tom byly ve skutečnosti mnohem lépe, co se týče péče a prostředí, ve kterém vyrůstaly. Dětská úmrtnost byla vysoká, ale neexistovalo zneužívání dětí nebo emoční zanedbávání. Dítě, které by zažilo emoční zanedbávání, z kterého se vyvíjí psychopatologické syndromy nejistoty, (…) by tehdy prostě nepřežilo. Rodiče a ostatní členové skupiny jsou velmi citliví na cokoli, co by mohlo ohrozit přežití dítěte. (…) Zneužívání dětí nebylo tolerováno.“
Ničí předci – v prehistorii ani teď – nezemřeli v dětství, což znamená, že všichni naši předci očekávali, že se dožijí sedmdesátky nebo osmdesátky. Rozšiřování názoru, že délka lidského života se zdvojnásobila, vychází z ignorování faktů o vrozené dlouhověkosti našeho druhu, která byla dost přesvědčivě a opakovaně demonstrována. To není věda. To je prostě reklama na současnost.
