Člověk se rodí s prvním nadechnutím a umírá s posledním výdechem. Život je v dechu, je to dech života. Ale jak je zde náš jazyk intelektuální! Pod hojností slov se skrývá hřích rozdělení a převládání mysli v naší kultuře: duše, dech, dýchání, dech, vítr, Duch… tolik výrazů, které jsou v hebrejštině zahrnuty a obsaženy v jediném slově ruach. Bible tedy, když mluví o dechu nebo dýchání, hned otevírá dveře do propasti tajemství… A naopak, když mluví o Duchu, nebojí se jím označit i toho, kdo oživuje i ten nejmenší dech, který vchází do nosních dírek člověka!
Ukázka z knihy
K těmto základním a plným skutečnostem máme daleko. Protože nyní vidíme věci jen v útržcích, mimo jejich celek, snižujeme vše na funkci, učinili jsme z toho i z toho nejživotnějšího úkonu, dýchání, jen funkci, v jejímž rámci získáváme vzduch! Ve skutečnosti je to velký pohyb života, který se dává a znovu nachází, neustálý pohyb proměny, který jedním úderem dává vzniknout nové formě bytí a druhým nechává jednotlivé formy našeho malého pyšného já zemřít, vyhasnout.
Je třeba poměrně dlouhého cvičení, abychom skutečně pochopili, že to nejsme my, kdo dýchá, ale že to dýchá v nás, aniž bychom pro to cokoli udělali. Když to zažijete poprvé, je to jeden z nejpůsobivějších zážitků velké Síly, která v nás přebývá a udržuje nás při životě bez našeho přičinění. Všichni jsme živí jen proto, že nás neustále prostupuje Boží dech, stejně jako prostupuje vše, co existuje, až po nejmenší zrnko prachu; v našem těle není jediná buňka, která by nebyla neustále oživována touto tvořivou a životodárnou Přítomností. A dech se může stát místem této nevýslovné a láskyplné výměny. V meditaci jde o to, abychom si to uvědomili, ne fixací nebo analyzováním, které by vytvořilo odstup vnějškovosti, ale tím, že tento pohyb života vnitřně přijmeme a necháme se jím uchvátit. Skutečně naslouchat v tichu tomu, jak nás každý náš výdech, pokud se mu odevzdáme, vede ke skrytým zdrojům našeho nejhlubšího bytí a tam nás přetváří v nový nádech. Smrt–zrození, neustálý pohyb, který nás postupně přivede k nepopsatelné plnosti, a pokud mu budeme věrní, bytostné bytí nás zaplaví svou přítomností.
Krajnímu pólu výdechu bude odpovídat druhý, který vychází z nádechu. Ani to není pouhý fyzický proces, načerpání vzduchu, ale sloup světla, jakási svoboda v plnosti, která se vrací zpět, jakmile dosáhne svého vrcholu. Dýchání probíhá od jednoho pólu k druhému, a tak do sebe zapojuje celého člověka.
Celá zkušenost vychází z této obrovské perspektivy, kde dýchání přestává být pouhým fyzikálně-chemickým mechanismem, ale v každém svém stále novém pohybu a v záchvatu rostoucího štěstí postupně odhaluje naši příslušnost k Velkému životu, který nás uvádí do existence, udržuje nás v ní a může nás hluboce proměnit. V této možnosti se uplatňuje celá naše svoboda! Člověk, odříznutý od svých kořenů a žijící pouze ze své volní autonomie, nemá tuto původní důvěru, kterou mu dává Život. Jeho ego je neustále v obranném postavení a pojišťuje se proti všem rizikům a nouzi, jak jsme viděli: obklopuje se tisícem a jedním bezpečnostním opatřením. To platí i pro dýchání. Chce to dělat sám, místo aby to přijal spontánně a přirozeně. Proto si je přivlastní, posune je nahoru do sféry své vůle, a tím je zredukuje na pouhou vzduchovou pumpu. Bránice, tento velký zprostředkovatel hlubokého dechu, upadá do nehybnosti, zakrňuje a s ní i celá vegetativní část dolních funkcí. Centrum člověka se přesouvá směrem k hlavě a člověk nyní ovládá dýchání pouze klíčními kostmi, žebry a pomocnými svaly. Tato nevědomá blokáda dýchání v horní části těla je stejného řádu jako všechna napětí a tenze, o nichž jsme již mluvili: je to narušení celé osobnosti v rozporu s jejími hlubinami. Je to blokáda na vnitřní cestě, kterou lze překonat pouze opětovným uvolněním.
Jak obtížné, ne-li zpočátku nemožné, je nenechat svou vůli, své já, zasahovat do oblasti, která by mu neměla patřit, si snadno všimneme, když se poprvé pokusíme pozorovat své dýchání. Brzy se rytmus přeruší, začne být trhavý a nepravidelný, někdy až k zadušení! Tehdy si uvědomíme tuto blokádu dýchání, která se postupně stala nevědomou.
A to už je první krok, i když toto konstatování je trochu ponižující… Ale odtud, abychom obnovili mosty odříznuté spolu s hlubokými vrstvami bytosti, abychom našli své kořeny a obnovili celou tu část sebe sama, která se vymyká naší vůli, bude ještě dlouhá cesta. Uvolnění musí být takové, aby se odstranily všechny zásahy volního ega a aby se pak dýchání postupně uskutečňovalo samo od sebe, bez odporu. Než k této události, která bude dalším velkým krokem na Cestě, dojde, stále, vždy nevědomě, zpomalujeme výdech, zastavujeme ho před koncem a chceme si udržet zbytek vzduchu. To vyjadřuje naši niternou úzkost, strach ze smrti, z posledního vydechnutí a z definitivního ponoření se do úzkosti ze zániku. Pak nám strach, že vydechneme naposledy, brání čekat na nový nádech, který nám bude dán, a přijmout jej s vděčností, svobodně, jako zdarma daný dar. Jako bychom jej jaksi chtivě uchopili, vůlí si jej přitáhli a přivlastnili, vytváříme ho, místo abychom ho nechali se vytvořit… Je to manipulace s pohybem života, která brání transformaci. Opravdový souhlas s výdechem již představuje úžasný stav vnitřní svobody; je to totiž okamžik, kdy se člověk vědomě a zcela odevzdává smrti. A na hloubce tohoto sebedarování závisí kvalita každého vdechu, tedy schopnost stát se novým stvořením a být proměněn od shora až dolů. Ve skutečnosti je pro většinu lidí dokonalý až poslední výdech, který završí všechny ostatní, a protože pak opuštění a odevzdání svého já bude úplné, člověk přejde do Života…
Také z našeho pohledu, z pohledu těla, kterým jsme, není dýchání izolovanou funkcí, ale projevem celé osoby. Způsob, jakým člověk dýchá, odráží jeho celkový postoj k životu. To znamená, že žádné dechové cvičení nedokáže osvobodit od vnitřní blokády a být transformační, pokud člověk radikálně nezmění svůj postoj k sobě samému. Já jsem mé dýchání. Ale abych si to uvědomil jinak než zvenčí jako předmět, který je pak ve své hluboké skutečnosti naprosto neuchopitelný, nemohu samozřejmě použít své běžné, zpředmětňující vědomí! Život lze objevit pouze tak, že ho prožijete zevnitř. To předpokládá, že mé ego odumře, odejde, a s ním i mé obvyklé vědomí, aby se prostřednictvím meditace zrodila zcela jiná forma vědomí, která místo pozorování a sledování prožívá život, dech zevnitř. Člověk zná dech, protože se s ním narodil! Jsem svým dechem v pravém slova smyslu, a pokud se toto vnitřní vnímání stane společenstvím, hluboce mě promění.
Toto zrození mě otevírá mému původu, kde se stávám a vstupuji do života (Jan 3); zde mohu přijmout a pocítit sílu, která vychází z hlubin mé bytosti, a také pochopit, do jaké míry jsem si byl až dosud cizí, kdo skutečně jsem. Neprůhlednost je nahrazena průhledností, esenciální bytost se probouzí a stává se pravým zdrojem mého rozvoje. Střed už není v hlavě, ve vědomí jako blesku, ale v hloubce. Je to vědomí jako pohár, intuitivní, které přijímá a vnímá vše všemi vlákny naší osoby, tělesně-duševní a duchovní celek, to, co Rogers nazývá organismickým zhodnocením, ale jako takové je nedefinovatelné. Člověk, který je zažije, objeví v novém životním impulsu na Cestě radost a svobodu, které mu dávají pocítit sounáležitost s transcendentní skutečností. Díky smrti malého, volního a panovačného já je nyní možné vnímat a následně zakoušet Bytí.
Nacházíme se zde v srdci veškerého života: smrt–zrození. Tajemný rytmus vepsaný do hlubin všeho stvoření a oživující všechny živé tvory v neustále obnovovaném stávání. Různé fáze této transformace se projevují rytmem dechu.
Když už dech není zkreslený vším naším různým napětím a může se při správném uvolnění těla přirozeně vyvíjet, je jeho poměr tři ku jedné. Když například šest sekund vydechuji, dvě sekundy se nadechuji. Výdech má tedy tři doby, z nichž třetí je mezi výdechem a nádechem. Jeho význam jsme už popsali a nyní je třeba jej během meditace vědomě prožívat: 1. Pustit – 2. Dát se – 3. Odevzdat se, pak se nadechnout a – 4. Znovu se narodit. To jsou čtyři fáze proměňujícího pohybu, které ve skutečnosti budeme brzy prožívat jako jeden velký vzmach, jenž zachvacuje celou bytost, tělo-duši-ducha, aby ji osvobodil od všeho, co jí brání v průhlednosti, a umožnil příchod Zcela Jiného. Každá otáčka kola, každý nádech tak obsahuje, jakoby ve zkratce, celou hutnost Cesty, která vede celým životem a nikdy se nepřestává prohlubovat, přinášet své tajemství a umožňovat nové objevy. Jinými slovy, meditační praxe je trvalé cvičení, celkový postoj člověka v celém jeho každodenním životě, kdy každá příležitost je tou nejlepší pro pokrok na Cestě. Meditace sama je pouze jakýmsi výjimečným časem: siločasem, místem, kde se ková nástroj neustálé bdělosti, to, co Dürckheim nazývá stavem kritické bdělosti. Je to Ježíšovo „bděte a modlete se“ neboli pozornost, která je tak plná, že ji Simone Weilová přirovnává ke svatosti. Nevíme „ani dne, ani hodiny“, kdy nás Bytí navštíví, a musíme být neustále bdělí, aby nic nezabránilo jejímu příchodu. Tento druh bdělosti přináší zážitek takové pronikavosti přítomného okamžiku, takovou citlivost na to, co je falešné a brání pokroku na Cestě, že to okamžitě vyvolává uvolnění vztahu ke všemu kolem sebe, čímž začíná veškerá meditace.
Manželé Alphonse a Rachel Goettmannovi vedli Βéthanii, centrum duchovního setkávání ve východní Francii nedaleko města Metz, a vydávali čtvrtletník Le Chemin (Cesta). Otec Alphonse byl pravoslavný kněz. Společně napsali několik knih: Modlitba Ježíšova – modlitba srdce, To, co nás přesahuje, je v nás – Zasvěcení do křesťanské meditace, Dialog na cestě zasvěcení: úvod do života a myšlení Karlfrieda hraběte Dürckheima, Radost: Boží tvář v nás.
