Náboženství jako kosmizace na posvátný způsob

Originální, čtivá sociologická práce brilantně argumentující, že náboženství je produktem společnosti, z níž vyvěrá, což ilustruje příklady z různých primitivních, starověkých i současných náboženství.

Tento poutavý rozbor společenských kořenů náboženství staví na sociologické teorii vědění, již Peter L. Berger společně s Thomasem Luckmannem poprvé představil ve slavné knize Sociální konstrukce reality. Výklad Posvátného baldachýnu se opírá o řadu příkladů ze starobylých i současných náboženství a přesvědčivě ukazuje, jakým způsobem je náboženství ukotveno v lidské společnosti – náboženství tvoří „posvátný baldachýn“, který společnost vztyčuje nad svým institucionálním řádem, aby ho obdařila významem a ochránila jej před hrozbou chaosu.

Náboženství je lidský podnik, jímž je ustavován posvátný kosmos. Jinak řečeno, náboženství je kosmizací na po­svátný způsob. Posvátností zde máme na mysli vlastnost tajem­né a hrůzyplné moci, odlišné od člověka, a přesto se k němu vztahující, která údajně sídlí v určitých objektech zkušenosti. Tuto vlastnost lze přisoudit přírodním či umělým před­mětům, zvířatům či lidem, nebo objektivizacím lidské kultury. Existují posvátné kameny, posvátné nástroje, posvátné krávy. Posvátný může být náčelník, stejně jako určitý zvyk či institu­ce. Tuto vlastnost lze připsat i prostoru a času, jako v případě posvátných míst a posvátných období. Posvátnost může být nakonec ztělesněna v posvátných bytostech – od místních du­chů po velká vesmírná božstva. Tato božstva se mohou zase proměnit v nejvyšší síly či zákonitosti ovládající vesmír, jež už nejsou chápány jako osoby, ale stále mají status posvátnosti. Historické projevy posvátna se hodně liší, i když napříč kultu­rami můžeme pozorovat určité pravidelnosti (není v tuto chvíli podstatné, zda budou vykládány jako výsledky kulturní difu­ze, nebo z vnitřní logiky náboženské představivosti člověka). Posvátné je vnímáno jako cosi, co „vyčnívá“ z běžného chodu každodenního života, jako něco výjimečného a potenciálně ne­bezpečného, i když jeho hrozby lze zkrotit a jeho moc spoutat a přizpůsobit potřebám každodenního života. I když je posvát­né chápáno jako odlišné od člověka, týká se člověka a vztahuje se k němu jiným způsobem než ostatní ne-lidské jevy (obzvláš­tě jevy ne-posvátné povahy). Kosmos ustavený náboženstvím tak člověka jak přesahuje, tak i zahrnuje. Posvátný kosmos sto­jí proti člověku jako nezměrně mocná, od něj odlišná realita. Přesto se k němu tato realita obrací a zasazuje jeho život do vrcholně smysluplného řádu.

V jedné rovině je opakem posvátného profánní, jež lze vy­mezit jednoduše jako nepřítomnost posvátného. Profánní jsou všechny jevy, které „nevyčnívají“ jako posvátné. Běžné činnosti našeho každodenního života jsou profánní, pokud, abychom tak řekli, není prokázán opak – v tom případě jsou pojímány jako prostoupené tak či onak posvátnou mocí (jako například v posvátné práci). Avšak i v takových případech si vlastnost posvátna přičítaná běžným životním událostem uchovává svou mimořádnou povahu, jež je obvykle znovupotvrzována pro­střednictvím různých rituálů a jejíž ztráta se rovná sekulariza­ci, to jest pojímání daných událostí jako výlučně profánních. Rozdělení reality na oblast posvátnou a profánní je jádrem ná­boženského podniku, ať už je mezi nimi jakýkoli vztah. Jako takové je očividně důležité pro jakoukoli analýzu fenoménu náboženství.

V hlubší rovině tu však proti posvátnému stojí jiná opačná kategorie, a tou je chaos. Posvátný kosmos se vynořuje z chaosu a nepřestává se stavět proti chaosu jako svému děsi­vému protějšku. Protiklad kosmu a chaosu se často vyjadřuje v různých kosmogonických mýtech. Posvátný kosmos, který přesahuje a zahrnuje člověka v rámci svého uspořádání reali­ty, tak člověku poskytuje poslední štít proti hrůze anomie. Mít „správný“ vztah k posvátnému kosmu znamená být chráněn pro­ti děsivým hrozbám chaosu. Vypadnout z takového „správného“ vztahu znamená zůstat opuštěný na okraji propasti nesmyslnos­ti. Na tomto místě není od věci poznamenat, že slovo „chaos“ se odvozuje z řeckého slova znamenajícího „propast“ a latinské slovo „religio“, jež je v mnoha jazycích základem pro označení náboženství, má význam „být dbalý“. To, čeho je náboženský člověk „dbalý“, je především nebezpečná moc přítomná v proje­vech posvátna samotného. Avšak za tímto nebezpečím leží další nebezpečí, ještě hrozivější, totiž že člověk může ztratit veškeré spojení s posvátnem a být pohlcen chaosem. Všechny nomické konstrukce se, jak jsme viděli, navrhují proto, aby udržely tuto hrůzu na uzdě. V posvátném kosmu však tyto konstrukce dosa­hují svého vyvrcholení – doslova svého zbožštění.

Lidská existence je zásadně a nevyhnutelně externalizující činností. V průběhu externalizace lidé naplňují realitu význa­mem. Každá lidská společnost je stavbou externalizovaných a objektivizovaných významů, vždy směřující ke smyslupl­nému celku. Každá společnost se účastní nikdy nekončícího procesu budování lidsky smysluplného světa. Kosmizace zna­mená ztotožnění tohoto lidsky smysluplného světa se světem jako takovým, přičemž lidsky smysluplný svět má svůj základ v tomto světě jako takovém, odráží jej nebo je od něj ve svých základních strukturách odvozován. Takový kosmos, jako nejzazší základ a stvrzení lidských nomoi, nemusí být nutně po­svátný. Zejména moderní doba zaznamenala veskrze sekulární pokusy o kosmizaci, mezi nimiž je zdaleka nejdůležitější novo­dobá věda. Je však třeba říci, že původně měla veškerá kosmi­zace posvátnou povahu. To platilo po větší část lidských dějin, nejenom po ta tisíciletí lidského bytí na zemi, která předchá­zela tomu, co nyní nazýváme civilizací. Z historického hledis­ka byla většina lidských světů posvátnými světy. Ano, zdá se pravděpodobné, že člověk mohl začít uvažovat o kosmu pouze skrze posvátno.

Lze tak říci, že náboženství hrálo v lidském podniku budo­vání světa strategickou úlohu. Náboženství představuje nejzazší vypětí sebe-externalizace člověka, naplnění reality jeho vlastní­mi významy. Náboženství znamená, že lidský řád je promítnut do celku bytí. Jinak řečeno, náboženství je odvážným pokusem pojmout celý vesmír jako lidsky smysluplný.

– úryvek z knihy Posvátný baldachýn

PETER LUDWIG BERGER (1929–2017) patřil k nejznámějším americkým sociologům 20. století. Ve svých knihách se věnoval kromě obecných teoretických otázek také povaze moderní společnosti a jejím dopadům na tradiční podoby náboženské víry. Některé z jeho prací jsou již v současnosti pokládány za klasické.