Jen málokterý jednotlivec dokázal ovlivnit dějiny zásadněji než Napoleon Bonaparte. I když byl u moci jen po desetiletí a půl, jeho vliv nepřestal být patrný dodnes a mnoho lidí stále obdivuje jeho nezdolnou vůli. Jednou z hlavních tezí Johnsonovy knihy je, že Bonaparte nebyl ideolog, nýbrž oportunista, kterému se podařilo využít dějinné náhody Francouzské revoluce k tomu, aby se vyšvihl na vrchol moci. Poté rozpoutal v Evropě nejničivější války, jaké starý světadíl do té doby zažil. Vůbec poprvé hrály v obrovském růstu armád podstatnou roli masové odvody a v bitvách se střetávaly celé národy. Zrodil ze nový koncept totální války a vyrostly instituce jako tajná policie, rozsáhlá profesionální špionáž, vládní propagandistická mašinérie nebo předstírání údajně demokratických postupů, voleb a plebiscitů. Johnson čtenáře poutavým způsobem seznamuje i s mnoha fakty Napoleonova soukromého života, ať už jde o jeho rodinu, dvě manželky, milenky či vyhnanství a smrt na Svaté Heleně.
„Jen málokterý jednotlivec dokázal ovlivnit dějiny zásadněji než Napoleon Bonaparte. Tento muž představuje nejskvělejší možné vyvrácení názorů deterministů, kteří mají za to, že události jsou řízeny silami, třídami, ekonomikou a zeměpisem spíše než mocnou vůlí lidských bytostí. Ačkoli byl Bonaparte u moci jen po desetiletí a půl, jeho vliv nepřestal být patrný bezmála až do konce dvacátého století, tedy ještě skoro dvě staletí po jeho smrti. Vskutku, ani dnes nemusí být zdaleka u konce. Lidé si o Bonapartovi a o jeho skvělém vzestupu rádi čtou, stejně jako si v době Říma a ve středověku četli o Alexandrovi. Na mysli jim přitom vyvstává táž otázka: Dokázal bych i já sám – za srovnatelných okolností – uspět stejně jako on? Téměř každý ctižádostivý člověk k Bonapartovi vzhlíží jako k příkladu, téměř každému je Napoleon tak či onak motivací. Stojí za pozornost, jak si mnoho těch, kdo mají v rukou tu či onu formu moci a chtěli by mít ještě větší moc (například mediální magnáti), zdobí své kanceláře a dokonce i sama sebe rozmanitými napoleonskými suvenýry.
Jednou z tezí této knihy je, že Bonaparte nebyl ideolog, nýbrž oportunista, kterému se podařilo využít dějinné náhody Francouzské revoluce k tomu, aby se vyšvihl na vrchol moci. Mluvím o „náhodě“, neboť příklad Británie a skandinávských zemí ukazuje, že všech nutných reforem, které francouzští radikálové
nastolili cestou síly a krve, mohlo být dosaženo stejně tak i prostředky mírovými. Děsivý průběh revoluce navíc ve skutečnosti vedl téměř nevyhnutelně k absolutismu a Bonaparte z toho vytěžil maximum. Jakmile se jednou dostal k moci, vytrvale usiloval o další moc tím, že svou vládu rozšiřoval, aby pokrývala větší část Evropy. S velkou pravděpodobností ho nikdy nenapadlo věnovat pozornost příkladu svého staršího současníka George Washingtona, jenž vojenské vítězství proměnil v civilní pokrok a vlády násilí se vzdal ve prospěch vlády zákona. Bonaparte nikdy nepřestal důvěřovat bajonetům a dělům. Nakonec se tak síla stala jediným jazykem, jemuž rozuměl, ale poslední rozsudek, který nad ním vynesla právě síla, mu příznivý nebyl.
Mezitím ovšem Bonaparte v Evropě rozpoutal nejničivější války, jaké starý světadíl do této doby zažil. Vůbec poprvé hrály v obrovském růstu armád podstatnou roli masové odvody, a střetnutí mezi vojsky se tak stala bitvami celých národů. Jak války pokračovaly, neúprosně rostl počet obětí z řad vojáků, přitom však stále více trpělo i civilní obyvatelstvo. Nejprve Itálie, po ní střední Evropa a nakonec Španělsko a Rusko, ti všichni se stali oběťmi Bonapartových dobyvačných válek. Zejména o německy mluvící země se bojovalo stále znovu a znovu a protinapoleonský odpor nakonec sehrál klíčovou roli při utváření ducha německého nacionalismu, který se měl sám stát agresivní hrozbou. Zrodil ze nový koncept totální války a po jeho boku vyrostly instituce jako tajná policie, rozsáhlá profesionální špionáž, vládní propagandistická mašinérie nebo předstírání údajně demokratických postupů, voleb a plebiscitů. Sama Francie, i když o ni se bojovalo teprve v posledních fázích válek, utrpěla strašlivé škody a ztráty, z nichž některé byly trvalé. V období, kdy se obyvatelstvo v Evropě rychle rozrůstalo, ve Francii se populační růst zpomalil a začal stagnovat; logicky přišel čas, kdy Francie začala nezadržitelně přicházet o postavení vedoucí evropské mocnosti a stávala se druhořadým státem – a to je Bonapartovo skutečné dědictví, jež odkázal zemi, které se ujal.
Státníci, kteří se sešli ve Vídni, poté co se bonapartistická Francie vojensky zhroutila, byli rozhodnuti znovu nastolit nejen starou legitimitu vládnoucích dynastií, nýbrž (do té míry, nakolik to bylo v jejich silách) rovněž staré zvyklosti a zákonná pravidla, která udržovala mír, anebo alespoň omezovala dopad nepřátelských akcí, když už se válce zabránit nedalo. Vídeňský kongres je třeba považovat za jedno z nejúspěšnějších mírových uspořádání v celých dějinách. S některými výjimkami určil hranice Evropy na století dopředu a třebaže všem válkám v Evropě nezabránil, všeobecné vzplanutí učinil mnohem méně pravděpodobným. Celkem vzato bylo v Evropě devatenácté století obdobím míru, pokroku a blahobytu, dokud se celý tento systém v letech 1914–1918 s konečnou platností nezhroutil.
Až poté však začalo být bonapartistické dědictví doopravdy přijímáno s otevřenou náručí – s pomocí Francie, která se rozhodla přistupovat ke svému mrtvému vládci jako k národnímu hrdinovi a prohlašovat jej za příklad pro celý svět. Sama první světová válka byla totální válkou toho typu, jaký předjímaly Bonapartovy metody, a v následující politické anarchii se k Bonapartovým způsobům vládnutí jako ke vzoru přihlásili ideologičtí diktátoři nového typu – nejdříve v Rusku, pak v Itálii a nakonec v Německu, přičemž v jejich stopách šly mnohé další malé země. Totalitární stát dvacátého století je zajisté potomkem napoleonské skutečnosti i napoleonského mýtu. Je tedy na místě studovat velkolepou kariéru Napoleona Bonaparta bez zbytečné romantiky, skepticky a pozorně. V době počátku jedenadvacátého století, kdy se za každou cenu snažíme vyhnout tragickým omylům století dvacátého, je třeba se z Bonapartova života poučit o tom, čeho se máme děsit a čeho se vyvarovat.“
– z úvodu ke knize Napoleon
