Richard Rohr

Rohr je drobný, má bílý plnovous a hvězdné oči člověka, který tráví dlouhé chvíle v tichu. Za posledních čtyřicet let si získal oddané příznivce pro své provokativní vidění křesťanství. Vede Centrum pro akci a kontemplaci, meditační centrum a náboženskou školu, které jeho obyvatelé nazývají Malý Vatikán. Rohr se každý den probouzí kolem tři čtvrtě na šest a hodinu se beze slov modlí. „Snažím se najít cestu k ano,“ říká a dodává, že se často probouzí ve stavu ne. Poté zamíří do centra a vede ranní sezení, které zahrnuje dvacetiminutové rozjímání, denní čtení evangelia a zvonění na buddhistickou zpívající mísu. Lekce centra zahrnují také hinduistické a jogínské metody zapojení těla do modlitby spolu s naukami čerpanými z domorodých duchovních tradic, které se zaměřují na posvátnost země.

Konzervativnější křesťané mají tendenci orientovat svou teologii na Ježíše – jeho smrt a vzkříšení, které umožnily spásu těm, kdo věří. Rohr se domnívá, že toto zaměření není na místě. Vesmír existuje již třináct miliard let; nemohlo se podle něj stát, že by Boží láskyplný, spásný vztah ke stvoření začal teprve před dvěma tisíci lety, kdy bylo historické dítě Ježíš uloženo do zatuchlého sena v jeslích, a že by se stal lidstvu široce známým až před zhruba šesti sty lety, kdy byl vynalezen knihtisk a začaly se masově tisknout bible. Ve své nedávné knize „Univerzální Kristus“ Rohr naopak tvrdí, že Kristův duch není totéž co Ježíšova osoba. Kristus – v podstatě Boží láska ke světu – existuje od počátku věků, prostupuje vším ve stvoření a je přítomen ve všech kulturách a civilizacích. Ježíš je ztělesněním tohoto ducha a jeho následování je naší „nejlepší zkratkou“ k přístupu k němu. Tohoto ducha však můžeme nalézt také prostřednictvím praktik jiných náboženství, jako je buddhistická meditace, nebo prostřednictvím společenství s přírodou. Rohr dospěl k tomuto závěru na základě toho, co považuje za ortodoxní františkánské čtení Písma. „Není to hereze, univerzalismus ani laciná verze unitářství,“ píše. „Jedná se o kosmického Krista, který vždy byl, který se vtělil v čase a který se stále zjevuje.“

Mnoho Rohrových stoupenců jsou lidé narození na přelomu tisíciletí a on sám se domnívá, že jeho popularita svědčí o hlubokém duchovním hladu mladých lidí, kteří se již nehlásí k tradičnímu náboženství. „Lidé už nejsou vůči církvi jen skeptičtí, nebo dokonce otevřeně nepřátelští,“ řekl mi. „Prostě v tom nevidí žádný smysl.“ Rohr nevěří, že většina lidí, kteří se nehlásí k církvi, jsou sekulární, jak se mnozí domnívají; myslí si, že sice zpochybňují tradiční nálepky, ale doufají, že najdou duchovní poselství, které je osloví. Snaží se najít obtížnou rovnováhu: upozorňuje na nedostatky současného křesťanství a zároveň potvrzuje jeho základní principy. To, co Richard Rohr hlásá, „není útok na náboženství,“ říká Michael Poffenberger, výkonný ředitel Centra pro akci a kontemplaci, „je to úvod do posvátnosti všeho.“

Rohr byl vysvěcen v roce 1970, oděn do hippie hábitu. „V sedmdesátých letech byl Ježíš in,“ řekl. Jako mladý kněz vedl rekolekce pro dospívající mládež; na jedné z nich začala skupina středoškolských sportovců mluvit v jazycích. Lidé se hrnuli, aby si Rohra poslechli, a audiokazety s jeho kázáními putovaly po celé zemi. Z jeho nahrávek vznikly první knihy, které z něj udělaly katolickou celebritu. „Stal jsem se malým polobohem,“ říká zničeně. V Cincinnati založil křesťanské společenství s názvem Nový Jeruzalém, ale v polovině osmdesátých let začal mít pocit, že se nezaměřuje dostatečně na globální sociální akce. Vrátil se do Nového Mexika, kde v roce 1987 založil Centrum pro akci a kontemplaci a v roce 2014 Živou školu, dvouletý program náboženských studií. V počátcích centra jeho pracovníci pořádali pravidelné protesty před zařízením pro výzkum jaderných zbraní a spolupracovali s ženským družstvem v Mexiku.

Rohr dospěl ke svému uvažování o univerzálním Kristu prostřednictvím raného františkánského učení. Ve třináctém století se František vzbouřil proti katolické církvi, která se upnula na vlastní okázalost a hierarchii; zřekl se světských statků, žil v jeskyni a našel Boha v přírodě, který se mu zjevil v postavách, jako jsou bratr Slunce, sestra Měsíc, bratr Oheň a sestra Voda. „Jeho pohled na svět byl zcela intuitivní,“ říká Rohr. Pozdější františkánští teologové dodali Františkovu holistickému vesmíru na síle tím, že jej propojili s Písmem – například s pasáží z listu Kolosanům, která zní: „Syn je obraz neviditelného Boha, prvorozený před veškerým stvořením. V něm totiž bylo stvořeno všechno: věci na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné…. On je přede vším a v něm všechno drží pohromadě.“ To byl podle nich důkaz, že Bůh je přítomen ve světě přírody.

Rohr tuto přítomnost pojmenoval. Kosmický Kristus je pro něj duch, který je obsažen ve všem ve vesmíru – a tvoří ho – a Ježíš je ztělesněná verze tohoto ducha, kterou si můžeme zamilovat a navázat s ní vztah. „Kristova mnohem větší, vesmírně rozsáhlá role byla zcela jasně popsána v – a vždy v prvních kapitolách – Janova evangelia, listu Koloským, listu Efezským, listu Židům a 1. listu Janova a krátce poté ve spisech prvních východních otců,“ píše. Domnívá se, že po schizmatu mezi východní a západní církví v roce 1054 se východní církev držela širší vize Krista, ale západní církev se stále více soustředila na Ježíše jako člověka. „Postupně jsme omezili Boží přítomnost na jediné Ježíšovo tělo, zatímco je možná všudypřítomná jako světlo samo – a neobklopitelná lidskými hranicemi.“ Představa Ježíše jako boha-krále – nosícího zlatou korunu a sedícího na trůnu – byla prosazována politickými vládci, kteří ji využívali k ospravedlnění vlastní moci, ale omezovala naše chápání božství. „Bylo to jako snažit se vidět vesmír příliš malým dalekohledem,“ píše Rohr.

V roce 2017 byla Rohrovi diagnostikována agresivní forma rakoviny prostaty. O jeden a půl roku později těžký infarkt. Trpí i Groverovou chorobou, což je autoimunitní onemocnění, kvůli kterému ho svědí kůže. „A je vrásčitá,“ říká. Připojuje, že apoštol Pavel mluví o tom, že stan těla se skládá, scvrkává a chátrá, když se připravuje na odchod. „Jsem přesvědčen, že dvě univerzální cesty jsou velká láska a velké utrpení,“ řekl mi. Po většinu svého života Rohr používal utrpení jako duchovní nástroj, který mu pomáhal učit se pokoře. „Modlím se za jedno pokoření denně,“ řekl mi. „Nemusí být velké.“

Richard Rohr je mimo jiné obdivovatelem starokřesťanské ikonografie a ikonografie východní pravoslavné církve – jedním z jeho oblíbených obrazů je vyobrazení Nejsvětější Trojice od Andreje Rubleva ze čtrnáctého století, na němž Ježíš, Bůh a Duch svatý tvoří vyvážený trojúhelník, v němž žádný není důležitější než druhý. „Dokud Trojici správně nechápeme, naše metafyzika je mimo,“ řekl mi. „Vytrhli jsme Ježíše z Trojice, dali mu bílé vousy a bílou kůži.“ Rohr slyšel, že na originálu, který visí ve Státní Tretjakovské galerii v Moskvě, jsou prý zbytky lepidla. „Jsem přesvědčen, že na tomto místě bylo zrcadlo,“ říká. Ve své knize popisuje kosmického Krista jako jakési zrcadlo, v němž můžeme vidět podobu celého stvoření. „Zrcadlo Krista nás plně zná a miluje od věčnosti a odráží nám tento obraz zpět,“ píše. Rublevovo dílo podle něj vyvolává tuto metaforu a zve diváka,  aby nechápal sama sebe jako jako padlého a odříznutého od Boha, ale jako nedílnou součást božství.

Zpracováno na základě článku Elizy Griswoldové uveřejněného v únoru 2020 v časopise The New Yorker.