Martina Macháčová napsala půvabnou knížku pro děti o motýlech (jsou tu pěkně vymalovaní, aby je děti, ale dnes už i dospělí venku poznali), dětech a skřítcích. Nejen o nich, ale i o vztahu k přírodě, starostech i nešvarech lidí, které dělají skřítkům vrásky na čele. O obrazový doprovod se postarala známá ilustrátorka Sofie Helfertová.
Na první pohled by se mohlo zdát, že kniha svými příběhy o skřítcích zaujme jen ty nejmenší děti, při čtení jsem však došla rychle k názoru, že text skýtá hlubší příběh a rovněž poměrně vzácné informace, které malému čtenáři nenásilně předává. Kniha je velmi lehce napsaná, jazyk knihy je vymazlený a zvukomalebný, a vůbec nedá práci představit si skřítky či další postavy z příběhů a jejich dobrodružství.
Informace v knize předané jsou nesmírně zajímavé, přitom je pochopí i menší děti okolo čtyř až pěti let. Knihu však ocení také malí školáci na prvním stupni, protože svým přesahem se nejedná o pohádkovou knihu, ale čtenáři se v ní dozví konkrétní příběhy a příklady z přírody, které se týkají našeho vztahu k přírodě, hospodaření s vodou, nakládání s odpadky a vznikem černých skládek, ale také se zde dozví mnoho informací ze života řady zvířátek, květin a vlastně i fungování celého ekosystému a pohádkový kabátek jen vhodně dokresluje edukačně velmi cennou pomůcku, která umožní dětem vidět to, co by jinak neviděly, protože by to ve svém okolí nehledaly.
Mohu říci, že se jedná o skvělou knihu, kterou ráda doporučuji přátelům a známým a já sama ji vozím pro děti našeho oddílu na tábory, které spolupořádám. Knihu tedy posuzuji nejen jako přírodovědně vzdělaný odborník, ale právě i hlediska edukačního, kdy zohledňuji, jak se s knihou bude pracovat s cílovou věkovou skupinou a jak kniha naplňuje moje představy o nenásilném a stimulativním vzdělávání dětí.
– z recenze na databazeknih.cz
Ten den začal poklidně.
Douška ležela na bříšku na verandě a do uší jí znělo zurčení potůčku. Skláněla se nad barevnými stránkami knihy. Vůně starobylých listů jí šimrala v nose a duhové barvičky lákaly oči.
Knihu před pár dny donesl z lesa Konrád. Malý balíček z hrubého plátna našel pod kořeny vysoké borovice, když se vracel z návštěvy u lesních skřítků. To, že Konrád zakopl o vlastní nohu a zaplul pod ten kořen nosem napřed, si už nechal pro sebe.
Až doma s Douškou zjistili, že plátno chrání nádhernou knihu ve skřítčí velikosti, plnou barevných obrázků nejrůznějších motýlů i s popiskami. Na přední straně se skvěl zlatým písmem název: Motýlí kniha.
Od té chvíle se Douška od knihy prakticky nehnula. I dnes už od rána studovala stránky s lučními motýly a nahlas si přeříkávala: „Otakárek fenyklový, babočka admirál, batolec duhový.“ Tolik krásných motýlů!
Hltala obrázky, až narazila na běláska. „Bělásek luční,“ přečetla Douška. „Ano! Tak toho znám!“ zavýskla vítězoslavně.
Pak jí však napadla podivná myšlenka, posunula si slamáček z čela a poškrábala se za uchem.
„Modrásek, hnědásek … Kam se všichni ti motýli ztratili?“
Douška si uvědomila, že loni v létě při svých vycházkách narazila jen na dva nebo tři bělásky a teď je půlka května a spatřila sotva nějakého žluťáska.
Zavřela knihu a rozhodla se, že tomu přijde na kloub.
Srovnala si puntíkaté podkolenky, urovnala nabírané rukávky a uhladila si dlouhý cop. Douška byla totiž přesvědčena, že nemá z domečku vycházet neupravená za žádných okolností.
Pak se spokojeně rozhlédla.
Potůček poskakoval zvesela a nebojácně po kamenech, krytý stínem lesa a tmavě zelenými kapradinami. Stříbrné rybky si hrály v proudu a zelená kuňka odpočívala na ostrůvku z malých oblázků, vyskládaném rozvernými vlnkami. Tyrkysová vážka se usadila na stvolu netýkavky, vyhřívala se ve slunečních paprscích probleskujících mezi větvemi stromů a občas jen tak mávla křídly. Vůně jehličí se mísila s vůní řeky, vlhké hlíny a kdesi hluboko Douška rozeznávala slabou vůní hub a borůvčí.
Měla tolik ráda jejich lesní koutek.
Ještě jednou se zhluboka nadechla a vyrazila.
Louku musela opatrně obcházet, statkář Váňa ji dnes ráno bezohledně posekal úplně na kratičko. Neměla to ráda. Hmyz ani zvířata se teď neměli kam ukrýt, její oblíbené bylinky sotva stačily rozkvést. A navíc sálalo z přehřáté půdy horko.
V remízku před pár dny paní zajícová vyvedla početnou a nezbednou zaječí rodinku a za remízkem se rozprostírala další louka statkáře Váni. Louku sekl starým traktorem, s jehož údržbou se příliš nezdržoval. Sečení ho nebavilo, ale byla to jeho povinnost. Vyrážel tedy sice na louky, ale s nechutí a bez rozmyslu. Nechával za sebou louže špinavého oleje a na těch místech pak dlouho žádná rostlinka nevyrostla.
Douška s Konrádem tak sledovali, jak louky rok od roku více trpí, chřadnou a ztrácejí barvu. Letos mezi travami sem tam vykoukla jen bílá hlavička kopretiny a střapatý květ jetele.
Douška se krčila za kořenem mohutného dubu na okraji lesa a nespokojeně sledovala žalostný stav louky. Rostla v ní zlost.
„Kytka žádná, motýl žádný,“ brblala.
„Co zkoumáš?“ ozvalo se jí za zády tak nečekaně, až úlekem nadskočila. To na ni vybafl Konrád a potutelně se uculoval pod svým slamáčkem.
Douška se nespokojeně zamračila na jeho zmuchlanou košili nepořádně zastrčenou v kostkovaných kraťáskách. Konrád většinou běhal bosky, takže jej ani rolování podkolenek netrápilo.
„Sleduju motýly,“ vysvětlila Douška a urovnala si spodní lem sukýnky.
„Jaké?“ Konrád se ze široka rozhlédl a zvedl levé obočí.
„No právě!“ rozhodila rukama Douška. „Žádní tady nejsou. Přitom tady v té knize jich je tolik!“ strčila Douška otevřenou Motýlí knihu Konrádovi pod nos. „Kam se všichni ti motýli poděli?“ skoro vykřikla.
„To netuším,“ zamyslel se Konrád a zaklapl knihu.
– ukázka z Motýlí knihy
