Určitě dobře znáte příhody hajného Robátka z Večerníčku a také z pohádkových knížek Václava Čtvrtka. Ale znáte je opravdu všechny? V této knížce najdete jednu, kterou jste nejspíš ještě nečetly. Pohádka o myslivci a víle, která vyšla naposledy před více než čtyřiceti lety, je z doby, kdy Robátko nebyl ještě hajný, ale obyčejný myslivec. Ale již tehdy měl problémy s hrabětem a vílou. Naštěstí mu však pomáhali bába Lukáška se psem Turkem a také jeho noví přátelé, hejkal s ohniváčem…
„… já chci ve svých pohádkách povědět, že člověk nemá nikdy žádnou situaci pokládat za neřešitelnou. Pohádkový příběh proběhne leckdy zdánlivě snadno, protože v pohádce je možné všechno, jenže síly zla, proti kterým bojuje dobro, jsou tu ještě větší a zřetelnější než v životě. Proto bych chtěl, aby lidé, čtouce pohádky, se tou četbou posilovali pro nepohádkový život…“
– Václav Čtvrtek
Když měsíc ukazoval půlnoc, Robátko klopýtl. Víla vesele zatleskala.
„Za chvilku padneš únavou!“
Robátko bosou nohou odstrčil oblázek, který se mu připletl do cesty.
„Byl to jen kámen,“ povídá. „Nevím už, kudy chodím, ale síly mám ještě dost.“
A vtom se víla dala do pláče. Slzy se jí sypaly mezi prsty, padaly do stružky a běžely dál k potoku.
„To pláčeš pro mě, že jsem tu u studánky nadosmrti zabloudil?“ řekl Robátko.
Víle se rozsypalo po tvářích tolik slziček, že by je nikdo nespočítal.
„Pláču zlostí,“ řekla. „Jak dlouho to ještě bude trvat, než tě únava udolá?“
„Jsi tak pěkná a tak divně zlá,“ vzdychl únavou Robátko.
Víla vstala z trávy a rozběhla se mu po boku, aby ho popohnala. Patičky se jí jen kmitaly.
Před ránem zapadl měsíc.
Robátko bloudí okolo studánky. V nohách už cítí takovou tíži a únavu, jako by mu zkameněly kosti.
„Až vyjde slunce, bude po mém trápení.“
Víla neodpověděla. Tiše běží Robátkovi po boku.
V lese zazpívala první pěnička. Nad stromy za pasekou se ukázal skrojek slunce. Bylo ráno.
Všecka únava, kterou si Robátko přes noc nastřádal, padla na něho jako skála. Víla se zastavila a rozpřáhla náruč. Robátkovi klesla víčka a už už se tulí víle do náruče.
Vtom dostal herdu do zad. Ale pořádnou, až ho to vyrazilo z bludného kruhu mezi třemi jedlemi. A druhou, až ho to posadilo do mechu. Cítí, jak mu někdo vtiskl do úst hrst malin. Robátko polyká, až se zakuckal. Blizoučko u ucha slyší huhlavý hlas:
„Kdo se včas zakucká, ten se vykucká zpátky k rozumu.“
Musel spolknout ještě hrst borůvek a cítí, jak mu někdo fouká na víčka zavřených očí. Na čelo se mu položila ruka a voní mechem a mravenčinou. Robátko otevřel oči.
Sklání se nad ním hlava, obrostlá mechem jako starý suk. Místo vlasů na ní roste jelení lišejník a mravenci se z něho sypou na všecky strany.
„Ty jsi hejkal,“ povídá Robátko.
„A ty jsi ten, co mě s Lukáškou vyléčil,“ vzpomněl si hejkal z poloviny paměti.
Víla se jen zlostně škubala za sukničku. Potom přeskočila studánku.
„Robátko už byl můj. Proč jsi mi ho bral, hejkale?“
„Já mu musel oplatit,“ zahuhlal hejkal.
Víla se divně usmála:
„Snad nemáš srdce jako člověk, hejkale?“
Hejkal mávl mechovou rukou, vzal Robátka za loket a vedl ho od studánky, aby mu oči znova neuvázly na pěkné vílí panence.
Víla zlostně přelomila v prstech jedlovou větvičku.
„Stejně tě, Robátko, dostanu!“
– ukázka z knihy o Myslivci a víle
I když se narodil a většinu života prožil v Praze, silně jej ovlivnil čtyřletý pobyt u dědečka v Jičíně během první světové války, kdy otec narukoval na frontu.
Jeho první vydanou knihu byl román pro dospělé a i později napsal několik knih určených dospělým čtenářům (např. Nezbedné pověsti, 1977), ale na popud svého syna, který chtěl, aby mu před spaním vyprávěl pohádky, se začal věnovat tvorbě pro děti. První pohádkové příběhy publikoval v dětských časopisech Mateřídouška, Sluníčko, Ohníček a dal., později i knižně.
Ve Čtvrtkově bohaté literární tvorbě pro děti lze vysledovat dva hlavní okruhy. Prvním jsou příběhy ze života dětí a mladých lidí popisující jejich každodenní starosti, k nimž patří např. kniha My tři a pes z Pětipes (1958) o prázdninovém dobrodružství party kluků nebo kniha Kosí strom (1963), v níž si hlavní hrdina po přestěhování na nové sídliště hledá kamarády. Někdy obsahují i tyto příběhy pohádkové či fantaskní motivy, jako třeba Chlapec s prakem (1961) o husitského klukovi, který se náhle ocitne ve 20. století.
Nejznámější část Čtvrtkova díla tvoří autorské pohádky, které vznikaly převážně od poloviny šedesátých let. Mimořádné obliby dosáhly zejména pohádky s rázovitou postavou jičínského loupežníka Rumcajse, které přitahují čtenáře svým humorem, jazykovou vynalézavostí, dějovým napětím i lidovou moudrostí a přirozeným smyslem pro spravedlnost. Podobný ráz mají i příběhy dalších pohádkových postaviček inspirované krajem Jičínska a později Dobříše – vodníka Česílka, formana Šejtročka, ševce Kuby a jeho Stáziny, kteří bojují za svoji lásku v pohádkovém románu Jak ševci vedli vojnu pro červenou sukni (1979), nebo hrdinů vyprávění O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi (1979).
Velkou mírou hravosti a poetické obraznosti se vyznačují Čtvrtkovy pohádky vycházející z folklórního vyprávění o různých skřítcích a přírodních bytostech, především Pohádky z mechu a kapradí (1970) s Křemílkem a Vochomůrkou, pohádky O makové panence a motýlu Emanuelovi (1970), O víle Amálce (1973) aj.
