Evropané, svedeni bohatými lovišti tresek, začali na počátku šestnáctého století podnikat pravidelné cesty na New Foundland. Po cestě míjeli plát narůžovělé žuly o rozloze asi pětiny čtverečního kilometru, který se zvedal těsně nad hladinu. Na jaře se tato žulová deska pokryla ptáky, kteří se tam tlačili, jak se říká, rameno na rameni. Mnozí z nich byli terejové a alkouni; zbytek tvořily alky velké. Deska ležela asi šedesát kilometrů severně od pobřeží New Foundlandu a vešla ve známost jako Ptačí ostrov nebo podle jiných zpráv jako Ostrov tučňáků; dnes se jmenuje Funk Island, tedy Strašný ostrov. Ke konci dlouhé transatlantické cesty, kdy docházely zásoby a čerstvé maso bylo vzácností, si námořníci ostrůvku brzy všimli a poznali i to, jak snadno se dá alka velká ulovit. Ve zprávě z roku 1534 napsal francouzský průzkumník Jacques Cartier, že někteří z obyvatel Ptačího ostrova byli „velcí jako husy“.
Ukázka z knihy Šesté vymírání:
Odhaduje se, že když Evropané poprvé přistáli u Strašného ostrova, našli zde až sto tisíc párů alky velké, pečujících o sto tisíc vajec.30 (Alky velké snášely pravděpodobně jen jedno vejce ročně; to bylo asi dvanáct centimetrů dlouhé a ve stylu Jacksona Pollocka zbarvené hnědými a černými cákanci.) Ostrovní hnízdní kolonie musela být nepochybně obrovská, když přetrvala více než dvě století drancování. Ke konci sedmnáctého století však počty ptáků už prudce poklesly. Obchod s peřím se stal tak lukrativní, že vařením a škubáním ptáků trávily na ostrově skupiny mužů celé léto. V roce 1785 pozoroval jednu takovou skupinu George Cartwright, anglický obchodník a výzkumník: „Zkáza, kterou způsobili, je neuvěřitelná.“ Jestliže jejich konání nebude brzy učiněna přítrž, počty alky velké se brzy „zmenší téměř k nule“.
Nevíme, zda tyto skupiny skutečně dokázaly zabít úplně poslední alku na ostrově, nebo zda tyto masakry prostě jen zmenšily jejich kolonii až k bodu, kdy se stala tak zranitelnou, že podlehla jiným silám. (V důsledku snížení hustoty populace může být přežití zbývajících jedinců méně pravděpodobné, což je fenomén známý jako Alleeho efekt.) V každém případě se pro vyhubení alky velké v Severní Americe obvykle uvádí rok 1800. O nějakých třicet let později John James Audubon, který právě pracoval na Ptácích Ameriky, odjel na New Foundland ve snaze namalovat alku velkou podle živého modelu. Žádnou však nenalezl a pro svou ilustraci se musel spokojit s vycpaným ptákem z Islandu, jehož získal od nějakého obchodníka v Londýně. Ve svém popisu alky velké Audubon uvedl, že „na pobřeží New Foundlandu je vzácná a náhodná“ a že „prý se na skalách tohoto ostrova rozmnožovala“. Byl to zajímavý protimluv, neboť o žádném hnízdícím ptáku nelze říci, že je „náhodný“.
Jakmile byli ptáci ze Strašného ostrova nasoleni, oškubáni a usmaženi k zapomenutí, na světě už zbývala jen jedna větší kolonie alky velké, na ostrově nazvaném Geirfuglasker, tedy útes alky velké, který ležel asi padesát kilometrů jihozápadně od islandského poloostrova Reykjanes. K velkému neštěstí alky však ostrov Geirfuglasker v roce 1830 zničil sopečný výbuch. Ptákům zůstalo jedno osamělé útočiště, maličký ostrůvek Eldey. V té době už alka velká musela čelit nové hrozbě: své vlastní vzácnosti. Džentlmeni, jako byl hrabě Raben, horlivě vyhledávali kůži a vejce těchto ptáků ve snaze doplnit své sbírky. Pro takové nadšence byl v roce 1844 zabit poslední známý pár alek na Eldey.
Než jsem odjela na Island, rozhodla jsem se podívat i na toto poslední výskytiště alky. Eldey leží jen patnáct kilometrů od poloostrova Reykjanes, který je jižně od Reykjavíku. Ale zařídit, abych se na ostrov dostala, se ukázalo složitější, než jsem si představovala. Každý, koho jsem na Islandu kontaktovala, mi řekl, že tam nikdo nikdy nejel. Nakonec jeden můj islandský přítel měl otce, který byl v Reykjavíku ministrem, a ten kontaktoval zase svého přítele, který vedl přírodovědné centrum v malém městečku na poloostrově Sandgerđi. Tento vedoucí centra, Reynir Sveinsson, pak našel rybáře jménem Halldór Ármannson, který řekl, že je ochoten mě tam vzít, ale jen když bude pěkné počasí; kdyby bylo deštivo nebo větrno, výlet by byl příliš nebezpečný a plavba by vyvolávala nevolnost, což on nechce riskovat.
Počasí bylo ve stanovený den naštěstí nádherné. Se Sveinssonem jsem se setkala ve středisku, kde právě probíhala výstava o francouzském výzkumníkovi Jeanu-Baptistu Charcotovi, který zemřel, když jeho loď, nešťastně pojmenovaná Pourquoi-Pas, v roce 1936 u poloostrova Sandgerđi ztroskotala. Šli jsme do přístavu, kde jsme našli Ármannsona, jak nakládá na svůj člun jménem Stella nějakou bednu. Vysvětlil mi, že v bedně je záchranný nafukovací člun. „Předpisy,“ zabručel. S Ármannsonem byl také jeho rybářský společník. Na člunu byla lednice naplněná sodovkami a dobrotami a zdálo se, že si rád udělá výlet, na němž nemusí lovit tresky.
Vypluli jsme z přístavu a zamířili na jih, kolem poloostrova Sandgerđi. Bylo dost jasno, takže jsme mohli vidět sněhem pokrytý vrchol hory Snæfellsjökull, vzdálené více než sto kilometrů. (Cizinci budou Snæfellsjökull znát nejspíše jako místo, v němž hrdina románu Julese Verna Cesta do středu země najde tunel do nitra zeměkoule.) Eldey byl mnohem níže, takže ještě vidět nebyl. Jak mě Sveinsson poučil, Eldey znamená „ohnivý ostrov“. Řekl, že i když strávil v této oblasti celý svůj život, nikdy předtím na něm nebyl. Měl s sebou fotoaparát a víceméně neustále fotil.
Když Sveinsson odešel fotit, povídali jsme si s Ármannsonem v malé kajutě člunu. Upoutaly mě jeho výrazně jinak zbarvené oči, jedno modré a druhé hnědé. Obvykle chytá tresky, řekl mi, s použitím dlouhého lana, které má i deset kilometrů a na němž je připevněno dvanáct tisíc háčků. Napichovat na háčky vnadidlo bylo úkolem jeho otce a zabralo to téměř dva dny. Dobrý úlovek mohl vážit více než sedm tun. Stella byla vybavena mikrovlnkou a dvěma koženými lůžky, takže Ármannson často na člunu i přespal.
Po chvíli se na horizontu objevil Eldey. Ostrov vypadal jako základ ohromného sloupu nebo obří podstavec čekající na ještě obrovitější sochu. Když jsme se přiblížili asi na kilometr, mohla jsem vidět vrchol ostrova, který z dálky vypadal jako vodorovná plocha, ale ve skutečnosti se svažoval asi v desetistupňovém úhlu. Když jsme se přiblížili z kratšího konce, mohli jsme přehlédnout celý povrch. Byl bílý a vypadal, jako by se čeřil. Když jsme se dostali blíže, uvědomila jsem si, že čeření způsobují ptáci – bylo jich tolik, že ostrov úplně pokryli –, a když jsme se přiblížili ještě více, viděla jsem, že jsou to terejové – elegantní tvorové s dlouhými krky, krémově zbarvenými hlavami a špičatými zobáky. Sveinsson vysvětloval, že Eldey je domovem jedné z největších světových kolonií severních terejů – nějakých třiceti tisíc párů. Ukázal na konstrukci podobnou pyramidě na vrcholku ostrova. Ta nesla webovou kameru, kterou tam umístila islandská environmentální organizace. Měla zachycovat život terejů pro ornitology a milovníky ptáků, ale nefungovala tak, jak se plánovalo.
„Ptáci tu kameru nemají rádi,“ řekl Sveinsson. „Takže nad ní létají a kálejí na ni.“ Ptačí trus tisíců párů terejů dával ostrovu vzhled, jako by byl pokryt vanilkovou polevou.
Kvůli terejům a snad i kvůli historii ostrova není návštěvníkům dovoleno na Eldey vystoupit bez zvláštního (a obtížně získatelného) povolení. Když jsem se to poprvé dozvěděla, byla jsem zklamaná, ale když jsme byli přímo u ostrova a já jsem viděla, jak moře naráží na útesy, cítila jsem úlevu.
Posledními lidmi, kteří viděli živé alky velké, bylo asi tucet Islanďanů, kteří podnikli výlet na Eldey na veslici. Vyrazili jednoho večera v červnu 1844, veslovali přes noc a ráno následujícího dne dosáhli ostrova. Tři z mužů dokázali s určitými obtížemi vyšplhat na břeh v jediném možném místě pro vylodění: v mělkém skalnatém šelfu, který se táhne z ostrova na severovýchod. (Čtvrtý muž, který měl jít s nimi, odmítl s tím, že je to příliš nebezpečné.) V té době už celková populace alky, pravděpodobně nikdy velmi početná, sestávala jen z jednoho páru ptáků a jediného vejce. Při pohledu na lidi se ptáci pokusili uniknout, ale byli příliš pomalí. Islanďané během několika minut alky chytili a zardousili. Vejce, jak viděli, bylo rozbito, pravděpodobně při honičce, takže je nechali být. Dva z mužů byli schopni seskočit do loďky; třetí musel být vytažen z vln provazem.
Podrobnosti posledních okamžiků alky velké, včetně jmen mužů, kteří ptáky zabili – Sigurđura Iselfssona, Ketila Ketilssona a Jóna Brandssona – jsou známy, protože o čtrnáct let později, v létě 1858, přicestovali na Island dva britští přírodovědci, kteří hledali alky. Starší z nich, John Wolley, byl lékařem a horlivým sběratelem vajec; mladší, Alfred Newton, pracoval na Cambridžské univerzitě a brzy se měl stát jejím prvním profesorem zoologie. Tento pár strávil několik týdnů na poloostrově Reykjanes, nedaleko od místa, kde se nyní nachází islandské mezinárodní letiště, a během té doby podle všeho mluvili s každým, kdo kdy viděl nějakou alku, nebo dokonce o ní jen slyšel, včetně několika mužů, kteří podnikli onu expedici v roce 1844. Zjistili, že pár ptáků, který byl na tomto výletu zabit, byl prodán překupníkovi za ekvivalent asi devíti liber. Vnitřnosti ptáků byly poslány do Královského muzea v Kodani; nikdo nedokázal říci, co se stalo s kůžemi. (Následná detektivní práce vystopovala kůži samičky alky, která je nyní vystavena v Muzeu přírodní historie v Los Angeles.)
Wolley a Newton doufali, že se sami dostanou na Eldey, ale zabránilo jim v tom špatné počasí. „Najali jsme lodi a muže, naložili zásoby, ale nenaskytla se jediný okamžik, kdy by se dalo provést vylodění,“ napíše Newton později. „S těžkým srdcem jsme se dívali, jak míjí vhodná příležitost.“
Wolley zemřel krátce po návratu do Anglie. Newtonovi však zkušenost z tohoto výletu změnila život. Došel k závěru, že alka už neexistuje – „z praktického hlediska o ní můžeme mluvit jako o věci minulosti“ – a rozvinulo se u něj něco, co jeden životopisec označil za „zvláštní příchylnost“ k „vyhynulé a mizející fauně“. Newton si uvědomil, že ptáci, kteří se líhnou na dlouhém pobřeží Británie, jsou rovněž v nebezpečí; všiml si, že jsou ve velkých počtech stříleni jen ze sportu.
„Pták, který je zastřelen, je rodič,“ prohlásil v přednášce pro Britskou společnost pro pokrok vědy. „Ze zálohy využíváme jeho nejposvátnější instinkty, a když připravíme tohoto rodiče o život, odsuzujeme jeho bezmocné potomstvo k nejhroznější ze všech smrtí, k smrti hladem. Není-li toto krutostí, co jí pak je?“ Newton se zasazoval o zákaz lovu v sezóně hnízdění a jeho intervence vedly ve svém důsledku k jednomu z prvních zákonů zaměřených na to, co bychom dnes nazvali ochrana divoké přírody: Zákonů o ochraně mořských ptáků.
Shodou okolností vyšel Darwinův první článek o přírodním výběru, právě když se Newton vracel z Islandu. Článek v časopisu Journal of the Proceedings of the Linnean Society byl – s Lyellovou pomocí – publikován v rychlosti brzy poté, co se Darwin dozvěděl, že mladého přírodovědce jménem Alfred Russel Wallace napadla podobná myšlenka. (Wallaceův článek vyšel ve stejném čísle Journalu.) Newton četl Darwinův článek brzy po jeho otištění, přitom zůstal vzhůru až pozdě do noci, aby ho dočetl, a ihned se stal konvertitou. „Přišlo to ke mně jako přímé zjevení nějaké vyšší moci,“ vzpomínal později, „a příští ráno jsem vstával s vědomím, že prostý výraz ‚přírodní výběr‛ skoncoval se všemi záhadami.“ Rozvinul, jak napsal jednomu příteli, obhajobu „čistého a dokonalého darwinismu“. O několik let později si Newton a Darwin začali dopisovat – v jednom okamžiku poslal Newton Darwinovi nohu nemocné koroptve, o níž si myslel, že by ho mohla zajímat – a nakonec tito dva muži vykonali vzájemné společenské návštěvy.
Zda v jejich rozhovoru někdy došlo na téma alky velké, není známo. Není o ní zmínka ani v Newtonově, ani v Darwinově dochované korespondenci a Darwin ji nebo její nedávné vyhubení nepřipomíná ani nikde jinde ve svých jiných spisech. Ale Darwin si musel uvědomovat, že k vymírání dochází i z příčin způsobených lidmi. Na Galapágách se stal očitým svědkem ne-li přímo probíhajícího vymírání, tedy něčeho velmi podobného.
Darwinova návštěva tohoto souostroví se odehrávala na podzim 1835, téměř po čtyřleté cestě na lodi Beagle. Na Karlově ostrově – nyní se jmenuje Floreana – se setkal s Angličanem jménem Nicholas Lawson, který zastával na Galapágách úřad guvernéra a zároveň byl správcem malé a poněkud ubohé trestanecké kolonie. Lawson měl plno užitečných informací. Mezi fakty, které sděloval Darwinovi, bylo i to, že na každém z Galapážských ostrovů mají želvy jinak utvářený krunýř. Lawson na základě toho prohlašoval, že „může určit, z kterého ostrova bude nějaká želva pocházet“. Lawson rovněž Darwinovi sdělil, že želví dny jsou už sečteny. Ostrovy často navštěvovaly velrybářské lodě, které si odvážely velká zvířata jako přenosné zásoby. Jen před několika lety si jedna fregata odvezla z Karlova ostrova dvě stovky želv uskladněných v podpalubí. V důsledku toho, jak si pak Darwin poznamenal do svého deníku, „se jejich počet velmi snížil“. V době, kdy tam připlula Beagle, byly už želvy na Karlově ostrově tak vzácné, že Darwin, jak se zdá, ani jednu neviděl. Lawson předpovídal, že Karlova želva, dnes známá pod vědeckým jménem Chelonoidis elephantopus, během dvaceti let zcela zmizí. Ve skutečnosti pravděpodobně vyhynula za méně než desetiletí. (Zda Chelonoidis elephantopus byla odlišným druhem nebo poddruhem je stále věcí diskuse.)
Darwinova obeznámenost s lidmi zapříčiněným vymíráním je rovněž zřejmá z knihy O vzniku druhů. V jedné z mnoha pasáží, v nichž se vysmívá katastrofistům, poznamenává, že než nějaký živočich úplně vymře, stává se nevyhnutelně čím dál vzácnějším: „Víme, že takto se události odvíjely v případě těch živočichů, kteří byli vyhubeni, ať už místně, nebo zcela, lidskou činností.“ Jde o zcela stručnou narážku a její stručnost je příznačná. Darwin předpokládal, že jeho čtenáři jsou s takovými „událostmi“ srozuměni a už jim přivykli. Sám patrně na tom neshledával nic pozoruhodného nebo znepokojujícího. Ale lidmi způsobené vymírání je samozřejmě znepokojující z mnoha důvodů, z nichž některé vyplývají s Darwinovy vlastní teorie, a je zarážející, že by si autor tak bystrý a sebekritický jako Darwin, toho nevšiml.
Ve Vzniku druhů Darwin nečiní žádný rozdíl mezi člověkem a jinými organismy. Jak si on i mnozí jeho současníci uvědomovali, tato rovnost byla nejradikálnějším aspektem jeho práce. Lidé právě tak jako každý jiný druh byli s určitými modifikacemi potomky starobylejších předchůdců. Dokonce i ty vlastnosti, které zdánlivě lidi vydělují – jazyk, rozum a cit pro správné a špatné –, se vyvinuly stejným způsobem jako jiné adaptivní rysy, jako jsou delší zobáky nebo ostřejší řezáky. Jádrem Darwinovy teorie je, jak to vyjádřil jeden z jeho životopisců, „popření zvláštního statusu člověka“.
A co je pravda o evoluci, mělo by platit i pro vymírání, neboť podle Darwina je to druhé jen vedlejším účinkem prvního. Druhy jsou ničeny, stejně jako byly stvořeny, „pomalu působícími a stále existujícími příčinami“, to znamená prostřednictvím konkurence a přírodního výběru; dovolávat se nějakého jiného mechanismu by nebylo ničím jiným než mystifikací. Jak tedy máme rozumět případům, jako je alka velká nebo želva z Karlova ostrova nebo, abychom pokračovali v seznamu, dronte mauricijský a koroun bezzubý? Tito živočichové evidentně nepodlehli nějakému soupeřícímu druhu, který si postupně vyvinul nějakou konkurenční výhodu. Všichni byli pozabíjeni stejným druhem a všechny zcela náhle – v případě alky velké a želvy z Karlova ostrova v průběhu Darwinova vlastního života. Buď musí existovat nějaká zvláštní kategorie pro vymírání zapříčiněné lidmi, a v tom případě si lidé opravdu zaslouží svůj „zvláštní status“ jako tvorové mimo přírodu, nebo v přirozeném řádu musí být vytvořen prostor pro kataklyzma, a v tom případě by měl Cuvier naneštěstí pravdu.
Elizabeth Kolbertová
Je kmenovou přispěvatelkou časopisu New Yorker. Je autorkou knihy Field Notes from a Catastrophe: Man, Nature, and Climate Change (Poznámky o dojmech z katastrofy: Člověk, příroda a klimatická změna). S manželem a dětmi žije ve Williamstownu v Massachusetts.
