Setkání s Michaelem Easterem kvůli rozhovoru vyžaduje malý výlet do přírody s trochou písku v botách. Dlouholetý novinář a přednášející na Nevadské univerzitě v Las Vegas, který šplhá po rezavých skalách pod oblohou posetou polštářovitými mraky, se s námi podělil o jedno ze svých oblíbených dobrodružství ze své nové knihy „Za hranice komfortu„.
V jedné zastávce se Easter vydává do Bhútánu a jeho stotisícového hlavního města.
„Thimpu, největší město, nemá ani semafor,“ řekl. „Je to jako vrátit se v čase.“
Bhútán si vybral, aby prozkoumal jedno z ústředních témat své knihy: štěstí a způsob, jakým o něj usilujeme.
„V 70. letech si Bhútán uvědomil, že pokud se zaměří na růst HDP, spálí spoustu svých přírodních zdrojů, a to nechtěl,“ řekl Easter. „Smyslem vysokého HDP je, aby vaši občané byli šťastní. Místo toho si Bhútán řekl: ‚Pojďme prostě zjistit, co dělá lidi šťastnými, a snažme se toho dosáhnout‘.“
Easter si myslí, že na tom něco je. V knize „Za hranice komfortu “ tvrdí, že štěstí a zdraví můžeme najít, když se vymaníme ze své komfortní zóny.
Když pomineme pandemii, Easter tvrdí, že lidé v roce 2021 zpohodlněli až příliš. A to natolik, že moderní pohodlí a komfort jsou spojeny s některými z nejpalčivějších problémů společnosti: obezitou, chronickými nemocemi, depresemi a obecným nedostatkem smyslu života.
„Dnes většina z nás žije při teplotě 22–23 stupňů a počasí zažívá jen během dvou minut, které nám zabere cesta přes parkoviště nebo ze stanice metra do auta,“ píše Easter. „Američané dnes tráví asi 93 procent času v klimatizovaném interiéru a celá města by neexistovala, kdybychom nevyvinuli klimatizaci. Jako například Phoenix nebo Las Vegas.“
Uplynulý rok, ačkoli byl v mnoha ohledech zničující, byl možná vlastně prvním, kdy mnozí Američané pocítili své „zapomenuté úzkosti a uvědomili si, že lidé mohou být stále bezmocní vůči přírodě“.
„Příliš mnoho lidí zemřelo, mnoho dalších vážně onemocnělo a miliony dalších přišly o živobytí,“ píše. „Ale stejně jako pandemie donutila samotnou přírodu zažít jakési opětné zdivočení, od čistších kanálů v Benátkách až po kojoty potulující se kolem většinou prázdného mostu Golden Gate, zažili jsme to i my všichni. Byla to připomínka toho, že jsme všichni stále hluboce spjati s přírodou a že naše technologické vymoženosti nemohou hned všechno napravit.“
Od Aljašské Arktidy po Bhútán, od Austinu po Island – Easter bere čtenáře na cestu, na níž zkoumá, co znamená vystoupit z našich komfortních zón – hovoří s předními odborníky, ekonomy, genetiky a výzkumníky, aby pochopil, jak jsme se vyvinuli a přizpůsobili svému pohodlnému životu, a předkládá vědecky podložená doporučení, jak se stát více nezávislými na pohodlí.
Easter, který strávil více než deset let výzkumem a podáváním zpráv o zdravém způsobu života, v knize zkoumá, proč je tak obtížné opustit naši komfortní zónu, a poskytuje několik praktických doporučení, jak postupně posouvat hranice komfortu a vnést do života více dobrodružství.
Jaké jsou nejčastější diskomforty, které lidé odstranili ze svého života?
V knize se zabývám řadou konkrétních diskomfortů, kterým lidé v průběhu doby čelili, ale když jsme začali konstruovat svět tak, aby byl mnohem pohodlnější, zaplatili jsme za to svým zdravím. Myslím, že nejsnadnější je začít cvičením – tím, že si skutečně uvědomíme, jak moc se nyní nehýbeme.
Před sto lety žít znamenalo vynaložit poměrně velké úsilí. Většina tehdejších zaměstnání, asi 85 procent, vyžadovala hodně manuální práce. A dnes je to myslím jen 10 procent.
Jelikož jsme pohyb z našeho života tak trochu vyřadili, je nám nyní opravdu nepohodlný. Vyvinuli jsme se tak, abychom se při cvičení cítili nepohodlně, protože v minulých prostředích, kdy bylo málo zdrojů, zejména potravy, nemělo smysl cvičit. Někdo, kdo by cvičil dobrovolně, by zemřel, protože prostě nebyl dostatek zdrojů. Vyvinuli jsme se tak, abychom byli co nejlínější, což byl mechanismus, jak ušetřit energii.
Proto se – ještě dnes – nikomu nechce cvičit. Chceme sedět u stolu a všechno jsme si zkonstruovali tak, aby to bylo co nejjednodušší. Ale přesahuje to i do dalších oblastí našeho života.
Nemáme rádi, když máme hlad. Dříve to dávalo smysl, když kolem nás nebyl dostatek jídla, protože nás to opravdu nutilo jíst, a když jsme jedli, byli jsme odměněni dávkou dopaminu – chemické látky, která nám přináší dobrý pocit v mozku. Nyní však žijeme v moři zpracovaných potravin a máme k nim neustálý přístup, což začíná působit proti nám.
Dalším velkým problémem je nuda. Jak se lidé vyvíjeli, nuda byla signálem, který nám říkal, že čas, který investujeme do nějaké činnosti, se nám dostatečně nevrací, a že máme jít dělat něco jiného. Dnes, kdykoli se nudíme, vytáhneme telefon, protože je to snadný a pohodlný únik.
Kde začít? Vaše kniha začíná tím, že se chystáte nastoupit do čtyřmístného letadla a vydat se na třiatřicetidenní dobrodružnou cestu do Aljašské Arktidy, jednoho z „nejosamělejších, nejodlehlejších a nejnepřátelštějších“ míst na Zemi. Jistě nečekáte, že začneme právě tam?
Nejdřív řeknu, že byste to určitě zvládli. Ale já o tom přemýšlím tak, že postupem času pomalu posouváte svou komfortní zónu. Řekněme tedy, že jste nikdy v životě nebyli kempovat a představa kempování ve vás vyvolává trochu úzkost. Doporučil bych vám vyrazit a strávit jednu noc venku a někoho s sebou vzít, abyste se cítili bezpečněji. Ano, možná se budete cítit trochu úzkostně, ale poté, co to uděláte, si budete říkat: „Páni, já jsem to udělal a nebylo to tak hrozné. Když můžu udělat tohle, co můžu ještě?“. A pak možná příště zkusíte tři noci.
Když přemýšlíte o něčem takovém, jako je nuda, místo toho, abyste zvedli telefon v okamžiku, kdy ji pocítíte, zkuste bloudit svou myslí: projděte si tím nepříjemným pocitem nudy a uvidíte, kam vás zavede.
Podle výzkumů je nudění se spojeno s větší kreativitou a lepším duševním zdravím. Pokud využiji nudu k vnitřnímu přemýšlení, pozorování okolního světa, případně se pokusím vyřešit nějaký problém související s prací nebo domácností, je to produktivnější než jít ten den po devětasedmdesáté na sociální sítě.
Co se může stát poté, co takto zapracujete na svém diskomfortu? Jaké jsou výhody třídenního kempování?
Vědci zkoumali něco, čemu se říká třídenní efekt, a prokázali, že tři dny strávené v přírodě jsou spojeny s pozitivními účinky na duševní zdraví.
Když poprvé přijedete do přírody, nejste s ní ještě v plném kontaktu. Můžete si například dělat starosti s tím, co jste nechali doma. Druhý den už se cítíte o něco lépe, ale možná se soustředíte na nepříjemné pocity, jako je zima nebo hlad. Ale třetí den už jste se uvolnili a vystoupili z každodenního superhektického života, který máme v moderním světě sklon vést, a vidíte věci trochu jinak.
Něco se o sobě dozvíte díky tomu, že se dostanete do nepříjemných situací, kdy máte pocit, že se na to vykašlete. Ale vyjdete z nich, a jakmile se vrátíte do normálního života, mohu vám zaručit, že si budete mnohem více vážit všech těch úžasných věcí, které v životě máme.
Když jsem byl na Aljašce, toužil jsem po tom, abych mohl stát dlouhou frontu ve své oblíbené restauraci a čekat na objednávku. Když se postavíte do situace, kdy vám bude trochu nepříjemně, budete si více vážit úžasných věcí, které máme.
Je snadné zapomenout na zdroje na vlastním dvorku, protože jste si zvykli na pohodlí svého současného života?
Určitě ano. Mnoho lidí si neuvědomuje, že v okruhu několika hodin od města Vegas máme ty nejúžasnější venkovní prostory.
Jsme naprogramováni tak, abychom se dostali do rutiny, protože to šetří mozkovou kapacitu. Je mnohem pohodlnější dělat každý den to samé a žít tak, že nám tyto dny tak nějak splývají. Máme sklon přejít do režimu autopilota. Takže vymýšlení způsobů, jak z něj vystoupit a dělat nové věci, vás nutí být přítomní a uvědomovat si, co se ve vašem životě děje, protože váš mozek neví, co má očekávat, když jde o zcela novou zkušenost. Může to také zpomalit váš smysl pro čas, což je důvod, proč se vám v dětství zdál čas mnohem pomalejší – to proto, že jste se neustále učili a dělali nové věci.
Každý říká, že chce žít déle – ale pokud žijete v tomto autopilotním, zrychleném režimu, jaký je v tom pak smysl? Jděte ven a dělejte spoustu nových, skvělých a zajímavých věcí, a váš život vám bude připadat mnohem nabitější vzpomínkami a zajímavými zážitky.
Nějaké závěrečné myšlenky?
Naše dnešní výzvy a to, co v nás vyvolává strach, se někdy mohou omezit na to, že máte například nějakou prezentaci a neodpřednášíte ji úplně dokonale. To bývá často to to nejhorší, co se vám může stát. Před několika sty lety jsme se museli starat o to, abychom měli dostatek jídla, abychom nezemřeli, a abychom měli přístřeší. Museli jsme se obávat zvířat číhajících v křoví.
Moje poselství v knize zní: Musíme do svého života znovu zavést nějaké metaforické tygry, abychom si začali uvědomovat, že věci, kterých se právě teď tolik obáváme a máme z nich takovou úzkost, nejsou skutečným ohrožením naší bezpečnosti a máme z nich přehnaný strach. Jak najít příležitosti, které mi pomohou uvědomit si, že spousta těch věcí, kterých jsem se obával, možná není tak znepokojivá, jak jsem si myslel?
