Prestiž, které se indiáni v nejrozmanitějších prostředích a zemích těší, se vysvětluje skutečně fascinující kombinací hrdinství – stoického i neohroženého – a výjimečným výrazem jejich tváře, ošacení a náčiní, přičemž z pohledu psychologického a duchovního nesmíme zapomínat ani na kněžskou a kontemplativní, téměř mytologickou atmosféru.
Když člověk stojí uprostřed prérie, padnou mu do oka tři věci: nesmírný kruh horizontu, nesmírná klenba oblohy a čtyři světové strany. Tyto prvky prvotně určují ducha a duši indiánů. Lze říci, že celá jejich metafyzika nebo kosmologie je založena na těchto prapůvodních motivech. Syn slavného Černého jelena vysvětlil autorovi, že celé náboženství indiánů se dá znázornit křížem vepsaným do kruhu. Velký Duch vždy operuje v kruzích, říkal jeho otec, a kříž představuje známou nauku o čtyřech Směrech v prostoru, na níž je založen dýmkový obřad. Kruh Země, kruh Oblohy; Východ, Jih, Západ, Sever.
Umění indiánů, zejména umění indiánů z prérií – protože ti jsou primárně předmětem našeho zájmu – tyto symboly široce využívá. Máme zde na mysli a priori dva obzvláště důležité motivy: obrovské slunce, jehož paprsky jsou tvořeny orlími pery a které se může skládat z několika soustředných kruhů, a rozetu vyšívanou z urzoních ostnů, často zdobící součásti oblečení, většinou mužského. Vzory těchto rozet se skládají z kombinace kruhů a paprsků, čímž vždy tvoří obraz slunce nebo vesmíru.
Metafyzicky řečeno: existují dva možné vztahy mezi relativním a absolutním či mezi světem a Bohem – mezi májou a átmanem, jak by řekli hinduisté – na jedné straně je to vztah analogie a na druhé straně projekce. Analogie spočívá v oddělenosti, protože nic na světě nemůže být součástí Boha, projekce je kontinuální, jelikož každý symbol je projekcí Boha. První vztah je vztah transcendence a druhý imanence. Veškerá metafyzika, ať už platónská, védská, nebo jiná, je obsažena v těchto dvou vztazích. Jestliže indiáni zabijí bizona, je to proto, že vědí, že v tomto ohledu bizon není božský, že je to smrtelné stvoření, jako každé jiné. Jestliže naopak se s bizonem smiřují v rituálu Dýmky, kde mu děkují za to, že jim poskytl potravu, je to proto, že vědí, že v tomto ohledu je zvíře projekcí nebo „prodloužením“ nesmrtelného a zčásti božského archetypu. V soustředných kruzích a odstředivých paprscích výšivek ve formě rozet a v opeřeném slunci jsou tyto dva vztahy obsaženy.
Někteří Siouxové nám vysvětlili, že orlí pero, stejně jako orel samotný, představuje obecně Velkého Ducha a zejména Božskou Přítomnost, takže je zřejmé, že paprsky slunce, které jsou samy o sobě zobrazením Velkého Ducha, jsou symbolizovány pery. Tato stylizovaná pera tvořící slunce složené ze soustředných kruhů symbolizují také kokon, symbol životní síly. A tak se život a sluneční záření z pochopitelných důvodů propojují.
Jedním z nejpůsobivějších symbolů slunce je majestátní čelenka z orlích per – ten, kdo ji nosí, je ztotožňován se sluncem a snadno lze pochopit, že ne každý je hoden ji nosit. Její nádhera – a jedinečnost svého druhu mezi všemi tradičními ozdobami hlavy – poukazuje na královské a kněžské postavení, odtud vyzařuje hrdina a mudrc. V minulosti si indiáni museli každé pero do čelenky vysloužit – „noblesse oblige“, vznešenost zavazuje, podle francouzského rčení, které se stalo příslovečným – nelze se ztotožnit se sluncem bez zaplacení patřičné ceny.
Vraťme se nyní k jinému slunečnímu symbolu – medailonu nebo rozetě – vyzdobenému urzoními ostny. Ostny samy symbolizují paprsky slunce, což dává slunečním vzorům další – magickou – kvalitu. Rozeta představuje buď slunce, nebo hvězdu nebo opět čtyři směry v prostoru nebo bouři – záleží na použitém vzoru – nebo nějaký jiný objekt nebo jev. Někdy dodávají těmto významům dodatečnou symboliku i barvy, které – jak se zdá – jsou spojeny s kosmickými cykly. Tyto rozety primárně slouží jako dekorace oděvů, často se umísťují doprostřed nebo po stranách hrudi nebo na ramena některých ženských oděvů. Také se umísťují na rukávy nebo legíny, někdy na mokasíny. U některých kmenů je nalezneme i na týpí a na nejrůznějších předmětech nebo náčiní domácnosti, například na dětských nosítkách, nebo dokonce na míčích, nejčastěji však zdobí přikrývky, kde bývají ve vyšívaném pruhu podél celé šířky, tam se občas kombinují s opeřeným sluncem. Ve středu rozety často visí dva řemínky omotané urzoními ostny – nebo dva prameny z koňských žíní – bezpochyby dva doplňkové režimy energie, jeden aktivní a jeden pasivní.
Výroba těchto malých uměleckých děl je dosti složitým rituálem pro ženy, přesně tak, jak je tomu u mužů, když malují opeřené slunce – nebo nějaký jiný symbol – na bizoní kůži nebo na týpí nebo když si zdobí své štíty nějakými ochrannými znaky.
Když se k indiánům dostaly prostřednictvím bílých obchodníků skleněné korálky, dalo to vznik novým, propracovanějším dekorativním motivům – stále ještě symbolickým a přísně geometrickým – a novým modelům, například takovým, jako je korálky vyšívané sedlo u ženských šatů. Květinové motivy se nejprve objevily u lesních kmenů a zčásti byly inspirovány vzory bělochů. Vyskytují se zejména u kanadských indiánů a kmenů ze severu až po Vraní indiány. Tyto motivy neharmonizují dobře s typickým stylem prérií – proto ani nebyly příliš úspěšné – také hlavně proto, že jsou spíše dekorativní než symbolické.
Velmi typickým prvkem indiánského ošacení jsou třásně. Ze všeho nejvíc připomínají déšť, což je nadmíru důležitý obraz, protože déšť představuje poselství nebes zemi. Symbolizují však také duchovní proud lidské bytosti – jeho orendu, jak by řekli Irokézové, nebo baraku, jak říkají Arabové. Tento postřeh je hodnověrný hlavně tehdy, když si uvědomíme, že namísto třásní jsou indiánské haleny často ozdobeny koňskými žíněmi nebo skalpy. Vlasy, jak známo, mají být prostředkem magické síly, tedy přesně orendy. Můžeme také říci, že třásně jsou odvozeny z ptačích per, hlavně orlích, rukávy ozdobené třásněmi jsou „magicky“ a spirituálně ekvivalentní křídlům orla. Různé tance tuto analogii jasně demonstrují, evokují například hindského Garudu, orlího posla bohů, Višnuova „oře“, který opět naznačuje vztah mezi orlem a sluncem.
Existence královského a kněžského oděvu u většiny různých národů dokazuje, že oblečení propůjčuje člověku jistou osobnost, že vyjadřuje nebo manifestuje funkci, která překračuje empirickou individualitu. Tím, že oblečení představuje funkci, představuje také její odpovídající morální a duchovní kvality. Samozřejmě že kostým nemění člověka ex opere operato, ale v normálně predisponovaném jedinci – tedy takovém, který má cit pro povinnost a ctnost – realizuje dané uvědomění si normy a dané konformity s archetypem. Takže je naprosto jasné, že kostým vyjadřuje mentalitu národa, a je absurdní, když někdo z pozice estéta nebo umělce obdivuje „indiánskou zdobnost“ a zároveň popírá, v duchu pseudorealistického antiromantismu, existenci „ušlechtilého rudého muže“.
Navíc je podivuhodnou skutečností, že spousta lidí má ráda indiány, ale skoro nikdo se to neodvažuje otevřeně přiznat; někteří to přiznávají s jistou dávkou rezervovanosti, která jim až příliš ostentativně umožňuje distancovat se od Rousseauova „dobrého divocha“ a „vznešeného divocha“ Jamese Fenimora Coopera. Nikdo nechce být považován za dítě. Na Rousseauově nerealistických sentimentalitách není opravdu nic, co by stálo za zmínku – jediné, co se dá k tomu říct, je, že tohle indiáni nepotřebují. Co se však týká „ušlechtilého divocha“, tento image není tak úplně vymyšlený z jednoho prostého důvodu. Válečnické národy, už jen tím, že musí pravidelně a z povahy věci často snášet utrpení a smrt a pěstují kult sebeovládání, oplývají přirozenou vznešeností a ušlechtilostí.
Prestiž, které se indiáni v nejrozmanitějších prostředích a zemích těší, se vysvětluje skutečně fascinující kombinací hrdinství – stoického i neohroženého – a výjimečným výrazem jejich tváře, ošacení a náčiní, přičemž z pohledu psychologického a duchovního nesmíme zapomínat ani na kněžskou a kontemplativní, téměř mytologickou atmosféru.
Někteří lidé tvrdí, že zájem o indiány pochází ze „špatného pochopení“. Mohlo by se zdát, že tento zájem lze vysvětlit pouhou nostalgií městských obyvatel a touhou po úniku. Ve skutečnosti totiž – v souladu s touto tezí – nebyli indiáni ve své svobodě, odsouzeni k tak těžkému a nebezpečnému životu, nikterak šťastní. Jak se zdá, rozhodně ne více než orli – svobodní, avšak odsouzení k boji o živobytí. Přesto však, kromě toho, že indiáni z minulosti nikdy nevynechali žádnou příležitost, aby mohli prohlašovat, jak milují svůj způsob života, nevidíme žádný vztah mezi našimi sympatiemi vůči indiánům a hypotetickým přáním lovit bizony nebo válčit. Přátelé indiánů nejsou všichni naivní a jsou mezi nimi i tací, kteří rozhodně netouží trávit svůj život na prérii. Je pravdou, že hektický a zničující život v moderním světě – spolu s naprostým nedostatkem krásy – vytváří a ospravedlňuje touhu po úniku a je přinejmenším ušlechtilé mít v hlavě i něco jiného než přepracování v dusivých městech. Pokud to má však pouze ospravedlnit nostalgii, nevidíme žádný důvod, proč by tohle břemeno nemohli kromě indiánů nést i jiní, například Zuluové nebo Dajákové. Zkrátka odmítáme názor, že pokud inteligentní lidé obdivují Tekumseha, Černého jestřába, Rudého oblaka, Sedícího býka nebo Dunícího hroma (náčelníka Josepha), je to jen z toho důvodu, že jsou ve svém profesním životě nespokojeni.
Ještě jednu poznámku bych rád učinil. Jestliže je pokrytecké a absurdní nazývat zřejmou a organizovanou genocidu „historickou nevyhnutelností“, je stejně tak scestné obviňovat „Američany“ – a pouze je – z toho, že vybili rudý národ, protože neexistují žádní „Američané“. Bílí obyvatelé Nového světa jsou evropští emigranti, nic víc, nic míň, a nejsou to tito emigranti, kdo vynalezli tento zmatený a smrtící „civilizacionismus“ ani „demokratické“ předsudky, že názory většiny mají přednost před pravdou. Indián, který ztělesňuje panenskou Přírodu, smysl pro posvátno a pohrdání penězi, byl zavražděn napřed v Evropě, v myslích lidí, nezávisle na dobytí Nového světa. A jestliže tento Indián má svoje obhájce a přátele v Evropě, měl je také – a mnohem dříve – i v samotné Americe.
– ukázka z knihy Opeřené slunce
Opeřené slunce je pocta indiánům. Jedná se o soubor textů nabízejících vhled do těch nejzajímavějších aspektů tradic prérijních indiánů doplněných autorovými obrazy a zápisky z cest po indiánských rezervacích v letech 1952 a 1963. Schuonovy eseje však nejsou v žádném případě pouhým popisem obřadů, to by nebyl Schuon. Jeho pronikavý intelekt podniká cesty překračující a spojující kontinenty a náboženství – srovnáváním indiánských tradic s hinduismem, šintoismem, islámem, buddhismem a v neposlední řadě i s křesťanstvím dospívá k překvapivým závěrům. Neklouže však po povrchu, jeho teze nejsou laciné, naopak: jeho psaní je naplněno pokorou a hlubokým pochopením toho nejzákladnějšího božského principu. Čtenář brzy pochopí, že Schuon nebyl jen srovnávacím religionistou, ale mystikem v pravém slova smyslu.