Živoucí přítomnost je jedna z nejznámějších knih amerického muslimského konvertity a mystika Kabira Edmunda Helminského (narozen 1947). Už nějakou dobu na ní pracujeme a pomalu se chýlíme k cíli.
Autor se v knize vyznává ze své náklonnosti k mnoha z bezbřehého oceánu myšlenek, jež se slévají v jeden z významných proudů klasického i soudobého islámského náboženství – totiž v islámskou mystiku, v odborné literatuře známou též pod názvem súfismus. Kabir Helminski zasvětil svůj životní příběh jedné z vrstev islámu, jejíž projevy a argumentaci nejen sdílí, ale sám se na její kultivaci podílí. V určitém okamžiku si vybral právě mystický proud islámského myšlení a životního stylu – nikoli například sféru konformní legalistické věrouky, jež jen nerada toleruje, když si věřící usměrňuje svůj duchovní život cestou přesahů do sféry alternativního prožívání Boží zvěsti. Nevydal se ani směrem fundamentálního a předem odmítavého vnímání světa jinak než v zájmu doslovné a strohé interpretace svatých textů ve jménu přísně vyžadované „naší pravdy“. Helminski je přesvědčen, že ani neplodný konformismus „mainstreamu“, ani majetnictví jediné pravdy v podání náboženských fundamentalistů nepřinášejí citlivému a vnímavému člověku uspokojivé odpovědi na otázky, jež si klade…
– z doslovu Miloše Mendela
Ukázka z připravované knihy
Práce duše, odraz Ducha
Hojnost hledá žebráky a chudé
Rúmí, Masnaví I: 2745, 2750
tak jako krása hledá zrcadlo.
Žebráci jsou zrcadlem Boží hojnosti
a ti, jejichž příbytkem je Bůh,
požívají Naprostého bohatství.
Vzdělávání, jak se v současnosti zejména na Západě chápe, je primárně procesem přenosu informací na úrovni myšlení nebo výcvikem k určitým dovednostem. Položme si otázku: Jak by vypadalo vzdělávání duše? Které zásadní rysy lidství nejvíce potřebují rozvinout?
Většina vzdělávacích procesů ignoruje duši a pravé Já. Toto pravé Já není nějaký neurčitý pojem, o jehož existenci lze vést dohady, ale naše základní a bytostné Já, které je překryté sociální podmíněností a povrchností naší rozumové mysli. V dnešním světě potřebujeme vzdělávání, které by přispělo k probuzení pravého Já. Takové vzdělávání existovalo v jiných dobách a kulturách a bylo dostupné lidem toužícím po probuzení ze spánku své omezené podmíněnosti a po poznání skrytého potenciálu lidské bytosti. Jsme stvořeni k poznávání sebe sama, k uvědomování si sebe sama; jsme k tomu dostatečně vybaveni. Co by mohlo být důležitější než poznat sama sebe?
Vzdělávání duše neboli pravého Já se liší od vzdělávání osobnosti nebo intelektu. Běžně se vzděláváním rozumí získávání vědomostí zvenčí, které nám umožní stát se něčím ve vnějším světě. Vzdělávání duše znamená nejen vědomosti, ale také uvědomění si přítomnosti, která je naší hlubší podstatou a která je schopná záměrné pozornosti, vůle a sebepřesahu.
To, co je pro člověka nejtypičtější, nám nezaručuje náš živočišný druh ani naše kultura, ale je nám to dáno pouze jako možnost. Jeden duchovní mistr to vyjádřil takto: Člověk musí pracovat na tom, aby se stal člověkem.
To, co je v nás nejvýrazněji lidské, je něco víc než role, kterou hrajeme ve společnosti, a víc než naše kulturní podmínění, ať už dobré či zlé. Je to naše pravé Já, náš styčný bod s nekonečným Duchem.
Ducha nechápejme jako metafyzické tvrzení vyžadující víru; je to něco, co můžeme sami zažít. Co když vy jako lidská bytost představujete konečný výsledek procesu, během něhož tento Duch vyvíjel stále dokonalejší odraz sebe sama? Jestliže je lidská bytost nejpokročilejším nositelem Tvořivého ducha nadaným vědomou láskou, vůlí a tvořivostí, potom naše lidskost je mírou, v jaké tento fyzický a duchovní nosič (zejména náš nervový systém) dokáže odrážet nebo projevovat Ducha. To, co je v nás nejposvátnější, co je hlubší než individuální osobnost, je naše spojení s Duchem, s touto Tvořivou silou.
Zatímco tradiční náboženská víra má sklon antropomorfizovat Boha/Ducha, tento proces spočívá v tom, že lidskou bytost určují atributy náležející Bohu. Můžeme to nazvat „posvěcením“ lidské bytosti. Naše lidská přirozenost se projevuje prostřednictvím pochopení a uvědomění, že pravé lidské Já je odrazem Ducha. Stát se skutečně lidským znamená dosáhnout zřetelného vnímání Ducha, uvědomit si sebe sama jako odraz Ducha, tedy Boha.
Vzdělávání duše je velká duchovní práce. Její začátek spočívá v probuzení vnímání, které nás přesahuje, přítomnosti vůle, která může aktivovat naše skryté schopnosti a udržovat je v činnosti. K tomu, abychom poznali, co jsme, a stali se plněji lidskými, je zapotřebí určitého poznání, pomoci a praxe. Duchovní práci potřebujeme, protože mnoho našich lidských vlastností zakrnělo. Protože je člověk nepoužívá, staly se z nich schopnosti, které jsou skryté, místo aby byly funkční. Většina lidských bytostí v současném světě zanedbává základní duchovní atributy všímavosti, vůle a soucitu. Člověk vládne nejen schopnostmi smyslů, citů a inteligence, které jsou obecně známé, ale také jemnějšími schopnostmi či smysly: volními, psychickými, intuitivními, magnetickými a ekologickými. Očištěný a posílený nervový systém s těmito schopnostmi pracujícími v souladu umožňuje člověku, aby navázal důvěrný vztah se Zdrojem života. Potom lze zažít, že jsme odrazem nejvzácnějších lidských vlastností, jejichž zdrojem je Božská tvořivá síla.
Abychom mohli dosáhnout tohoto důvěrného spojení s Božským, naše pravé Já se musí probudit ze svého dřímajícího stavu. K tomu je potřeba vyvážený a mnohostranný program duchovního vzdělávání. Pravé Já není něco absolutního a neměnného, je to spíše směr na škále možností. Na jednom konci této škály se nachází falešný a uměle vytvořený vlastní výtvor osoby, která nezná sama sebe, která nepodnikla vnitřní cestu k sebepoznání; na druhém konci je přirozenější, spontánnější Já, které nic nepředstírá. Když se osvobozujeme od ztotožňování se svým sociálním naprogramováním a podmíněností, poznáváme svou očištěnou subjektivitu či vědomí, které je naší přirozenou podstatou. Zjistíme, že pravé Já má atributy Ducha, včetně schopnosti vědomé volby, bezpodmínečné lásky a přirozené tvořivosti.
„Existujeme v psychologicky roztříštěném stavu, ve stavu neustálých vnitřních konfliktů mezi jednotlivými částmi sebe sama. Ztratili jsme v sobě princip jednoty. Nejsme jen psychologičtí polyteisté, uctívající bohy, které jsme si sami vytvořili, jsme „poly-já-isté", protože máme mnoho já a nepoznali jsme své bytostné já." – Kabir Helminski
Odkazy
→ Pravé aspekty božského / video v Aj →
