Latinské slovo limen znamená “práh”. Limitní prostor je vnitřní stav a někdy i vnější situace, kdy můžeme začít myslet a jednat novým způsobem. Je to místo, kde se nacházíme mezi, v přechodném období, kdy jsme opustili jednu místnost nebo etapu života, ale ještě jsme nevstoupili do další. Do liminálního prostoru obvykle vstupujeme, když je náš dosavadní způsob bytí zpochybněn nebo změněn – třeba když ztratíme práci nebo milovanou osobu, během nemoci, při narození dítěte nebo při velkém stěhování. Je to milostivé období, ale často se necítíme nijak “milostivě”. V takovém prostoru si nejsme jisti a nemáme nad ním kontrolu.
Právě zranitelnost a otevřenost liminálního prostoru dává prostor pro vznik něčeho skutečně nového. Jsme prázdní a vnímaví – prázdné desky čekající na nová slova. Liminální prostor je místem, kde jsme nejvíce učenliví, často proto, že jsme nejvíce pokořeni. Liminalita nás udržuje v neustálém stavu jakési práce se stíny namísto potvrzování ega, boje se skrytou stránkou věcí a tvůrčího zpochybňování takzvané normálnosti.
Není tedy divu, že se liminálnímu prostoru zpravidla vyhýbáme. Velká část práce autentické spirituality a lidského rozvoje spočívá v tom, že se lidé dostanou do liminálního prostoru a udrží se v něm dostatečně dlouho, aby se mohli naučit něco zásadního a nového.
Všichni potřebujeme vědomě trávit čas na prazích svého života a potřebujeme moudré starší, aby pro nás takové prostory vytvářeli a udržovali. Liminalita je formou udržování napětí mezi jedním a druhým prostorem. Právě v těchto přechodových okamžicích našich životů může dojít k autentické proměně. V opačném případě jde jen o běžnou činnost a věčně nudnou existenci ve statu quo.
V průběhu desetiletí jsem se znovu a znovu přesvědčoval o potřebě takových liminálních prostorů. Bez určitého vedení a přerámování nerozumíme nutnému přílivu a odlivu života, vzestupům a sestupům a potřebě přijmout naše slzy a odpouštění, stejně jako naše úspěchy a triumfy. Bez toho, abychom stáli na prahu déle, než je nám příjemné, nebudeme schopni dohlédnout dál než za sebe, do širšího a všeobjímajícího světa, který leží před námi.
Zjevení 3,20 nám říká, že Kristus stojí u dveří a klepe. Příliš mnoho z nás se chce objevit u dveří a vypadat přitom prvotřídně, správně a dokonale. Své ego a úzkosti strkáme do skříně v předsíni, aby je Kristus neviděl, až otevřeme dveře. Ale Kristus se neukáže, aby viděl naše dokonalé já. Místo toho nás zve ke skutečnému, hlubokému, proměňujícímu rozhovoru, tam na prahu mezi tím, kým jsme, a tím, kým se můžeme stát, pokud jsme ochotni pustit to, co nás brzdí.
