Richard Rohr

Duchovní dar rozlišování (1 Kor 12,10) ukazuje, že zdánlivě dobré věci lze někdy rozpoznat jako špatné a že i zdánlivě špatné věci mohou přinášet dobré ovoce. Zpropadeně! Tento druh rozlišování vybízí lidi k myšlení typu ano/i, spíše než ke zjednodušenému myšlení buď/anebo. To je rozdíl mezi pouhými správnými informacemi a skutečným duchovním darem moudrosti (1 Kor 12,8). Jakmile se naučíme rozeznávat skutečnou a zastřenou povahu dobra i zla, poznáme, že všechno je rozbité a padlé, slabé a chudé – a přitom je to stále příbytek Boží: vy i já, naše země, naše děti, naše manželství, a dokonce i naše kostely,… Více informací: Vydržet paradox

Moc nemůže být ve své podstatě špatná, protože ji Lukáš a Pavel používají k pojmenování Ducha svatého, který je popsán jako dynamis, což je starořecký výraz pro moc (viz Sk 10,38; L 24,49; Ř 15,13; 1 Kor 2,5). „Dostanete moc, až na vás sestoupí Duch svatý. Pak budete mými svědky … až na samý konec země“ (Sk 1,8). Jakmile navážeme kontakt se svým vnitřním zdrojem, staneme se živými ikonami samotného Božího obrazu (viz Izajáš 43,10). Právě to představuje pravá, pokorná a sebevědomá síla. Je to konečný význam dobře založeného člověka. Pavel dobře uvádí božskou strategii: „Duch Boží a náš duch… Více informací: Božská strategie

Hodně jsem se naučil od švýcarského psychoterapeuta Carla Gustava Junga (1875-1961). Jung spojil praktickou teologii s dobrou psychologií. Určitě nebyl nepřítelem náboženství, vlastně bych ho nazval mystikem. Na sklonku života Jung na otázku, zda „věří“ v Boha, odpověděl: „Nemohl bych říci, že věřím. Já vím! Měl jsem zkušenost, že mě uchvátilo něco, co je silnější než já sám, něco, čemu lidé říkají Bůh“. Jung se však domníval, že křesťanství přispívá k diskontinuitě – nepřeklenutelné propasti – mezi Bohem a duší tím, že příliš zdůrazňuje vnější rituály a intelektuální víru namísto vnitřního prožitku a vnitřní proměny. Uznával, že křesťanství má určitou… Více informací: Stát se tím, kým jste

Naše stínové já je jakákoli část nás samých nebo našich institucí, kterou se snažíme skrýt nebo popřít, protože se nám zdá společensky nepřijatelná. Církev a populární média se jako na náš „hříšný“ stín zaměřují především na otázky sexuality a těla, ale to je příliš úzká definice. Větším a hlubším stínem pro západní jednotlivce a kulturu je ve skutečnosti selhání jako takové. Genialita evangelia tedy spočívá v tom, že zahrnuje selhání do nové definice duchovního úspěchu. Proto Ježíš říká, že prostitutky a celníci se dostanou do Božího království dříve než velekněží a náboženští starší (viz Mt 21,31). Naše kultura zaměřená na… Více informací: „Stínový box“

Otec Richard zdůrazňuje, že zlo se často maskuje jako dobro, a tím ospravedlňuje nesmírnou nespravedlnost: Svět (nebo „systém“, jak říkáme dnes) je úkrytem nevědomí nebo mrtvosti, jak říká Pavel. Tomáš Akvinský i C. S. Lewis učili, že triumf zla zcela závisí na maskování. Naše ego ho musí vidět jako nějakou formu dobra a ctnosti, abychom mu mohli uvěřit. Pokud zlo závisí na „dobrém“ převleku, jsou kulturní ctnosti a náboženství nejlepšími zástěrkami ze všech. Představitelé náboženství i říše se spolčili na Ježíšově vraždě (Mt 27,1-2). V Lukášově evangeliu si Herodes a Pilát Ježíše jen předávali sem a tam a potvrzovali, co… Více informací: Zlo závisí na převleku

Latinské slovo limen znamená „práh“. Limitní prostor je vnitřní stav a někdy i vnější situace, kdy můžeme začít myslet a jednat novým způsobem. Je to místo, kde se nacházíme mezi, v přechodném období, kdy jsme opustili jednu místnost nebo etapu života, ale ještě jsme nevstoupili do další. Do liminálního prostoru obvykle vstupujeme, když je náš dosavadní způsob bytí zpochybněn nebo změněn – třeba když ztratíme práci nebo milovanou osobu, během nemoci, při narození dítěte nebo při velkém stěhování. Je to milostivé období, ale často se necítíme nijak „milostivě“. V takovém prostoru si nejsme jisti a nemáme nad ním kontrolu. Právě… Více informací: Svaté přechody

Potřebujeme takové formy modlitby, které nás osvobodí od fixace na naše vlastní vědomé myšlenky a pocity a od ztotožnění se s nimi, jako bychom byli svým myšlením. Kdo jsme dříve, než máme své myšlenky a pocity? To je naše nahé bytí. Musíme se naučit být duchovně prázdní, nebo jak říká Ježíš ve svém prvním blahoslavenství: Jak blahoslavení chudí v duchu (Mt 5,3). Jsme-li naplněni sami sebou, není v nás místo pro druhého a už vůbec ne pro Boha. Potřebujeme kontemplativní modlitbu, v níž jednoduše opustíme své neustále se měnící potřeby ega, aby se nás mohlo ujmout Něco Věčného. Může to… Více informací: Umění odpoutat se

Otec Richard popisuje duchovní disciplínu odpoutání jako praxi „puštění věcí, nechat je jít“ (let go):  V lidech „větších než život“, s nimiž jsem se setkal, jsem vždy našel jednoho společného jmenovatele: v jistém smyslu všichni zemřeli dříve, než zemřeli – a proto jsou také větší než smrt! Zamysleme se nad tím, prosím. V určitém okamžiku byli přivedeni na okraj svých soukromých zdrojů a toto zhroucení, které jistě připomínalo smrt, je přivedlo k většímu životu. Prošli smrtí svých různých falešných já a vyšli na druhé straně s vědomím, že smrt jim už nemůže ublížit. Propadli se do Velké lásky a Velké svobody… Více informací: Spiritualita „puštění“ (let go)

Žijiv otevřenosti mysli,že nevím dosto ničem.Bylo to krásné….Jak tišea ne s nějakým zadáním z naší strany,ani s malým náznakem porozumění,je učiněno vše,co je třeba učinit. -Mary Oliverová Je tu jedna silná podoba biblické modlitby, kterou křesťanská tradice téměř zcela přehlíží, možná proto, že se podobá spíše něčemu, co modlitbu předchází, než tomu, co obvykle za modlitbu vůbec považujeme. Nazvěme ji lamentací, nářkem či prací se zármutkem a téměř dokonale ji popisují výše uvedené verše Mary Oliverové. Modlitba nářku je, když sedíme a promlouváme k Bohu i k sobě navzájem – zaražení, smutní a umlčení tragikou a absurditou lidských událostí. Je… Více informací: Duchovní síla nářku

Naše „naslouchání Božímu slovu a jeho zachovávání“ je skvěle ilustrováno tím, co se zdá být pro Ježíše ústřední metaforou: „Znamením Jonáše“ (Lk 11,29-30). Říká, že je to jediné znamení, které dá! (Zpozorněte, hledači zázraků, zjevení a uzdravení). Zdá se, že je ochoten urazit „ještě větší“ dav, který stojí před ním, a říká, že je to „zlé pokolení, které chce znamení“, což bych se sám určitě bál říci. Přesto je jasné, že Ježíš nyní objasňuje jádro svého poselství, tajemství víry. Augustin ho později nazval „velikonočním tajemstvím“ a slaví se při každé eucharistii: „Kristus zemřel, Kristus vstal z mrtvých, Kristus přijde znovu.“… Více informací: Nutný vzor

Mnoho badatelů poukazuje na to, že to, co se v Pavlových listech obvykle překládá jako „víra v Krista“, by se přesněji mělo překládat jako „víra Krista“. Jde o víc než jen o drobnou úpravu v překladu. Znamená to, že se všichni účastníme cesty víry, kterou již prošel Ježíš. Jsme navždy neseni uvnitř „společné osobnosti“, kterou je pro Pavla vždy Kristus (pro začátek se podívejte na 1 Kor 12,12-31). To je zcela jiné chápání víry, než o jakém uvažuje většina křesťanů. Většina křesťanů si myslí, že mít víru znamená „věřit v Ježíše“. Ale „mít podíl na Ježíšově víře“ je mnohem bohatší… Více informací: Víra jako účast

Hlavní herezí západních církví je to, že z velké části změnily samotný význam víry v její pravý opak. Pravá víra zahrnuje nevědět a dokonce ani nepotřebovat vědět, ale my jsme z víry udělali víru vyžadující vědět a trvající na tom, že víme! Brilantně popsaný prvotní hřích nás před tímto pokušením varoval hned na začátku. Náš příběh o prvotním hříchu lidstva slyšíme v Genesis 2. Ale tento hřích, jak jsme ho nazvali, ve skutečnosti vůbec nevypadá jako hřích. Ve skutečnosti se touha po poznání jeví jako ctnost. Nepřemýšleli jste o tom někdy? „Můžete sice jíst ze všech stromů v zahradě, ale… Více informací: Nepotřebujeme vědět

Pod náboženskými systémy nebo systémy víry, které zastáváme, se často skrývají tři možné pohledy na svět: Vesmír je proti nám, vesmír je pro nás, nebo je vesmír neutrální. Poslední z nich říká, že realita je lhostejná. Žádný Bůh není proti nám ani pro nás; ve vesmíru jsme v podstatě odkázáni sami na sebe. K tomuto světonázoru se hlásí mnoho dobrých, a dokonce i věřících lidí. Život je bohužel přesvědčil, že Bůh pravděpodobně existuje, a možná je dokonce spravedlivý a dobrý, ale tento Bůh se aktivně neúčastní našich životů ani dějin. Můžeme projít všemi obřady a bohoslužbami, dodržovat všechna pravidla, ale… Více informací: Je vesmír na naší straně?

Ježíš nás vyzývá přesně k tomu, k čemu vyzývají své žáky zenoví mistři. Jednou jsem pobýval v zenovém klášteře v Japonsku. Mistr vyzýval mnichy, kteří tam byli už léta, aby si osvojili to, čemu říkali „mysl začátečníka“. Podobně je jedním z Ježíšových oblíbených příkladů dítě. Pokaždé, když jsou učedníci v pokušení upadnout do své náboženské samolibosti, Ježíš před ně přivede dítě. V Matoušově evangeliu 18,3, parafrázuji, Ježíš říká: „Říkám vám jednou provždy: Pokud se nevrátíte na začátek a nezačnete znovu jako dítě, nikdy nebudete schopni vidět novou skutečnost.“ Na jiných místech podobná rada navazuje na dosti opojnou diskusi učedníků kolem… Více informací: Přijmout mysl začátečníka

To, že používáte Písmo, a to i způsobem, který potvrzuje Boha, neznamená, že používáte Písmo pro život a lásku, růst a moudrost – a pro dobro Boha nebo druhých. – Richard Rohr: Číst Bibli jako Ježíš  „Hermeneutika“ je jednoduše metodologie výkladu Bible. Pokud nemáme jasnou hermeneutiku neboli „čočku“, můžeme jakýkoli text podřídit momentálnímu rozmaru. To je jeden z důvodů, proč velká část světa nebere křesťany vážně. Lidé viděli, že používáme Písmo libovolným způsobem, abychom vyjádřili to, co jsme se už rozhodli vyjádřit!     Vilém z Ockhamu (přibl. 1285 – přibl. 1349), středověký františkánský učenec, zastával myšlenku odstřihnout se od všech přílišných… Více informací: Jak Ježíš přistupoval k Písmu?