Ukázka z knihy vzpomínek Karla Wernera, českého indologa, orientalisty a religionisty.
Ukázka z 8. kapitoly Zachovat klid
První roky šedesátých let pro mne znamenaly dramatickou změnu. Abych čtenáři usnadnil sledovat události, popisuji je v této kapitole v tematických souvislostech, nikoli nutně chronologicky.
Moje buddhistická meditace
Vysvětlím zde podrobněji některé charakteristiky metody meditace, která mi pomohla s klidem zvládnout různé situace, včetně výslechu tajnou policií, i problémy, s nimiž jsem se měl ještě setkat. Do tématiky meditace mě uvedla v patnácti letech, ještě během války, kniha Leopolda Procházky Buddhistická meditace. Ve čtvrté kapitole jsem popsal své spontánní zkušenosti s tím, jak jsem propadl meditaci typu Satipatthāna, jež se zakládá na dvou Buddhových rozpravách v Pálijském kánonu, které byly částečně přeloženy v Procházkově knize. Nosil jsem ji všude s sebou, dokonce i o prázdninách v Jemnici, kde jsem chodil do lesa, sedával zde a zkoušel meditovat. Byl jsem schopen si vizualizovat třicet dvě části svého těla i těl jiných lidí, což mi bránilo navazovat styky s druhou polovinou lidstva, takže jsem se tehdy sdružoval jen s chlapci. Když mi bylo skoro šestnáct, napadlo mi, že to není dobrý způsob, jak vést v tomto věku svůj život.
To byl první náznak, že můj zájem o buddhistickou meditaci mě odvedl příliš daleko od záležitostí běžného života. Později, po několika letech, jsem četl v knize Nyanaponika Thery The Heart of Buddhist Meditation (Srdce buddhistické meditace; Rider & Company, Londýn, 1962), že člověk může metodu meditace Satipatthāna pokládat za jakési zavazadlo, které může na chvíli odložit, a právě to jsem udělal jako náctiletý, když jsem se spontánně rozhodl, že je načase vést normální život. V tanečních v šestém ročníku gymnázia, kde jsme byli spojeni s jiným, čistě dívčím gymnáziem, jsem se už na hodiny těšil a začal jsem s děvčaty randit. Vedl jsem teď normální život a pokračoval v něm i po válce. Možná jsem v tom zašel příliš daleko, zvláště později, když jsem byl vedoucím různých hospod a restaurací, ale nikdy jsem nepřestal číst knihy o buddhismu.
Když jsem začal studovat na univerzitě, přecenil jsem význam vědecké práce a příliš jsem se nechal pohltit akademickou stránkou indologie, přičemž jsem opomíjel její část založenou na meditaci. V důsledku toho jsem se stal intelektuálně velmi zvídavým člověkem, ale přestal jsem se pokoušet proniknout do hlubších úrovní mysli nebo najít cestu za oblast racionálního myšlení. Ze svého nadšení pro vědecký výzkum jsem vystřízlivěl, když jsem ztratil zaměstnání na univerzitě a musel jsem se s malým platem potýkat s těžkostmi běžného života a živit ženu a dvě děti.
K buddhistickému způsobu myšlení mě vrátila nová četba románu Karla Gjellerupa Der Pilger Kamanita (Poutník Kámaníta), který jsem pak četl i v anglickém překladu. V době mého působení na univerzitě jsem ho četl i v českém překladu. O této knize řeknu něco víc až při popisu mé návštěvy Halle v roce 1967. Román je pozoruhodný zejména tím, že jedinečným způsobem podává buddhistické učení v jeho úplnosti. Cítil jsem, že chápu Buddhovo poselství v jeho podstatě, a chtěl jsem navázat styk s jinými buddhisty, kteří to cítili stejně. Hned jak jsem pocítil tuto potřebu, naskytla se mi příležitost. Komunistická vláda začala na počátku padesátých let pořádat v Brně každoroční mezinárodní veletrh, protože chtěla navázat obchodní styk se Západem. Komunisté potřebovali technické know-how.
Veletrh se pořádal v Pisárkách, brněnském luxusním předměstí, na skvělém výstavišti, které už mělo svou historii. Bylo postaveno ve dvacátých letech, kdy vládl všeobecný optimismus a pocit, že nyní, po válce, která ukončila všechny války, je čas na přehlídku úspěchů lidstva. Pavilony byly postaveny v takovém měřítku, že mohly pojmout i velmi vysoké konstrukce, a první výstava se konala roku 1928. Byla to také oslava současné kultury a desátého výročí založení Československé republiky. Výstava se setkala s velkým úspěchem a její reputace přetrvala ve skutečnosti až dodnes. Na počátku šedesátých let jsem se tedy procházel po výstavišti a prohlížel si veletrh. Všimnul jsem si, že restaurace pro zahraniční návštěvníky vypadají lákavě, protože to byly jakési výkladní skříně socialistické republiky. Byl to v určitém smyslu podvod, protože lidé přijíždějící ze Západu nemohli nahlédnout za kulisy a vidět skutečný stav, k němuž komunisté zemi přivedli.
V jednom z velkých pavilonů byl stánek Velké Británie. Nevzpomínám si, co se tu vystavovalo, ale stál tam nějaký člověk, který odpovídal na dotazy a rozdával letáky, mezi nimiž byl obrázek královny. Lidé si živě pamatovali korunovaci, takže se tam tvořila dlouhá fronta a obrázek chtěl každý, kdo šel kolem. Já jsem si do fronty nestoupl, protože už před léty mi poslala stejný obrázek má přítelkyně Irena a kromě toho jsem fronty nesnášel.
Pak jsem objevil stánek patřící Cejlonu, který byl později přejmenován na Šrí Lanku. Před ním stál gentleman s moderní vázankou s neobvyklým vzorem, který se mi líbil. Přistoupil jsem k němu a oslovil jsem ho mou tehdy už docela plynnou angličtinou. Po několika slovech pozdravu jsem mu řekl, že bych měl rád nějaké styky na Cejlonu, že jsem buddhista a že jako takový se cítím osamělý ve své vlastní zemi s komunistickým režimem.
Pozorně se na mě podíval a pak mi se zdvořilým úsměvem řekl: „Nu, já jsem římský katolík, ale rád vám pomohu. Dejte mi, prosím, svou adresu.“
Byl jsem zvědav, zda z tohoto neočekávaného setkání něco bude, ale za měsíc jsem dostal dopis z cejlonského velvyslanectví v Západním Německu, v němž mi sdělovali, že dostali mou adresu a seznámí mě s někým na Cejlonu, kdo mi pomůže. Měl bych vysvětlit, proč jsem se cítil být buddhistou po studiu Upanišad, Bhagavadhíty a filozofa Šankary a spisů v rámci Šankarovy interpretace, které všechny na rozdíl od buddhismu hlásaly monismus, který jsem pokládal za sporný. Stále jsem si vážil Bruntonova původního gurua Ramana Maharšiho z Arunachaly a diskutoval jsem s lidmi, kteří měli podobné zájmy. Mezi nimi byl jeden starší džentlmen, pan Radocha, který se později osvědčil při přepisování mých překladů buddhistických brožurek, které jsem dostával z Buddhistické vydavatelské společnosti v Kandy. Jednou jsem ho vzal na návštěvu k Vojkůvkovým, aby si prohlédl knihy paní Vojkůvkové s orientální a filozofickou tématikou. Během našeho rozhovoru řekl něco o učení védánty, co mi připadalo jako nesprávné, a začal jsem spontánně polemizovat z pohledu buddhistického pojetí tohoto života a jeho povahy jako v podstatě nesmyslného a nepodstatného utrpení. Pan Radocha se překvapeně zarazil, obrátil se ke mně a řekl: „Vy jste buddhista, že ano?“ A tehdy jsem odpověděl „ano“. To bylo poprvé, někdy v šedesátých letech, kdy jsem prohlásil něco takového.
Když jsem tedy šel na brněnský veletrh, přistoupil k cejlonskému stánku a oslovil muže konajícího tam službu, cítil jsem se buddhistou. Po nějakém čase mi přišel dopis od Nyanaponika Thery, žijícího v poustevně v džungli Udawakatele u Kandy, z níž editoval brožury Buddhistické vydavatelské společnosti. Už 27. srpna 1962 jsem dostal z nakladatelství Brill jeho knihu a začal se znovu zajímat o buddhistickou meditaci. Nyanaponika byl německý Žid a ještě jako mladík četl buddhistické texty. Nakonec se jeho zájem o buddhismus prohloubil do té míry, že se rozhodl stát mnichem a v roce 1936 odjel na Cejlon.
Následoval tak příklad z počátku dvacátého století, kdy německý mnich jménem Nyanatiloka založil na Cejlonu poustevnu a sestavil výbornou antologii The Words of the Buddha (Slova Buddhy). Na svých cestách navštívil i Japonsko. Nyanaponika se jím nechal inspirovat a šel v jeho stopách, ale možná byl vysvěcen v Barmě. Nevím, zda se rozhodl opustit svou zemi proto, že se k moci dostali nacisté. Za normálních okolností by měl možnost žít jako buddhista v buddhistickém centru založeném ve dvacátých letech ve Frohnau, na předměstí Berlína. Jeho zakladatelem byl Paul Dahlke, buddhistický autor a lékař. Centrum ve Frohnau přežilo i nacistický režim. V Německu měla indologie dlouhou tradici a v devatenáctém století se buddhismus pokládal za světový názor vhodný pro lidi ze Západu, zejména proto, že se do velké míry vyjadřoval racionálně, ačkoli samozřejmě směřoval mimo intelektuální chápání k transcendentnu. Ale jeho racionální podstatu oceňovali badatelé i široká veřejnost. Byl tu také vliv Schopenhauera, jehož filozofie čerpala z buddhismu podněty, a dokonce i Wagnera, který si pohrával s myšlenkou na napsání buddhistické opery.
Nyanaponika a já jsme si začali pravidelně dopisovat. Navrhl mi, abych navázal styk s Paulem Debesem, německým buddhistou žijícím v Západním Německu, o němž jsem už psal v první kapitole. Debes se na počátku války šťastně dostal do zajetí v Británii během rychlého postupu Němců na Západ. Žil docela pohodlně v zajateckém táboře, protože Britové se zajatci zacházeli slušně, a měl spoustu volného času. Využil ho k četbě buddhistických knih a nakonec začal o buddhismu hovořit se svými spoluzajatci. Utvořil kolem sebe kroužek posluchačů, s nimiž po svých přednáškách diskutoval. Dva z nich mezi nimi vynikali: dr. Hellmuth Hecker, právník a specialista na mezinárodní právo, a dr. Friedrich Schäfer, který byl také právník a působil jako advokát a nějaký čas i jako státní prokurátor.
Když se po válce vrátili do Německa, začal Herr Debes brzy přednášet o buddhismu veřejně. Administrativa Spojenců, pravděpodobně její americká část, si všimla, že kdekoli mluví, přitáhne široké publikum. Spojenci měli pocit, že jeho přednášky mají blahodárný účinek na atmosféru v poválečném Německu během procesu denacifikace. Když Spojenci ustavili Spolkovou republiku Německo, která pod vedením Konráda Adenauera (1876–1967), v letech 1949-1963 prvního poválečného kancléře Německa, zažívala konjunkturu a Wirtschaftswunder, byl Herr Debes zaměstnán na státním oddělení školství a vzdělání jako odborník na morální a etickou problematiku. Ve svých přednáškách stále propagoval buddhismus a opět přitahoval široké publikum. Přicházeli si ho poslechnout i lidé ze vzdálených oblastí. Někteří z nich se spojili a vytvořili jakýsi výbor, který rozhodl, že bude lépe, když se Herr Debes zbaví jiných povinností a bude se věnovat jen svým přednáškám, psaní a konzultacím. Postarali se o jeho potřeby, koupili pro něho chatu v Heide (vřesovišti), a ještě další pro Fräulein Andersovou, jeho sekretářku. Koupili navíc i tiskařské vybavení, takže mohl pravidelně vydávat svůj časopis Wissen und Wandel (Poznání a toulky). Sekretářka mu vytiskla i knihu s názvem Die Meisterung der Existenz durch die Lehre des Buddha (Zvládání existence podle Buddhova učení), kterou několikrát přepisoval. Já jsem měl její tři verze a tu poslední jsem přeložil do češtiny. Překlad pak tajně obíhal ve strojopisných kopiích, které pořídil pan Radocha, s nímž jsem byl ve styku od našeho setkání v bytě Vojkůvkových. Také jsem začal překládat brožury nazvané „Listy probuzení“ a rozsáhlejší publikace vycházející v řadě „Kolo“, které mi z Kandy posílala Buddhistická vydavatelská společnost. Tyto tajně obíhající kopie však nebyly ještě „samizdat“. Toto slovo se začalo používat až později pro texty disidentů, jako byli Jan Patočka a Václav Havel. Mé kopie byly prostě jen neoficiální a nepublikované práce, které byly pro komunistický režim ideologicky nepřijatelné. To vše se odehrávalo na začátku šedesátých let.
Herr Debes pak založil spolu s dr. Heckerem a dr. Schäferem institut, o němž jsem se zmínil v první kapitole. Jeho název zní v němčině poněkud vychloubačně: Buddhistisches Seminar für Seinskunde (Buddhistický seminář pro učení o bytí). Byl to symbolický institut; neměl žádnou budovu. Dr. Hecker se nakonec stal docentem na Právnické fakultě Hamburské univerzity. Dr. Schäfer vykonával svou právnickou profesi v Heidelbergu, a když shromáždil dost peněz, už ve středním věku odešel na odpočinek a věnoval se šíření buddhismu, přednáškám a psaní. Dr. Hecker také napsal řadu prací, včetně stručné biografie Nyanaponiky. Herr Debes tolik nepsal, ale dával rozhovory a diktoval své myšlenky Fräulein Andersové, která je zapisovala. Herr Debes pak tyto zápisky zredigoval a vydal v časopise Wissen und Wandel. Když jsem se s ním v roce 1967 a při dalších návštěvách setkal, všimnul jsem si, že s sebou vždy nosí kapesní magnetofon, aby zaznamenal pro pozdější použití každou novou myšlenku, která mu vytanula na mysli.
Když Herr Debes dostal od Nyanaponiky mou adresu, poslal mi všechny výtisky Wissen und Wandel vydané od založení institutu. V té době jsem praktikoval meditaci (bhāvanā) podle Buddhových pokynů v jeho dvou rozpravách o základech všímavosti (Satipatthāna Sutta, MN 10 a Mahāsatipatthāna Sutta, DN 22). Tato metoda je podrobně popsána v knize Nyanaponiky. Znal jsem ji už z překladů ukázek ze Satipatthāna Sutty v knize o buddhistické meditaci od Leopolda Procházky a už jsem popsal, co se stalo, když jsem ji zkusmo praktikoval ve svém dospívání. Základním prvkem této metody je vědomé pozorování dýchání, vdechů a výdechů (anāpānasati), v okamžiku, kdy dech vstupuje do nosních dírek a zase je opouští. Rytmus dýchání není ničím rušen, ale může probíhat přirozeně a člověk se naučí soustředit se na proud dechu a vyloučit jakékoli jiné myšlenky a představy fantazie. Není to snadné, ale vytrvalostí toho lze dosáhnout. Meditační sezení může zpočátku trvat jen několik minut a postupně se prodlužovat až na půl hodiny, což je prozatím dostatečná doba. Když se pozornost rozptýlí, meditující by se neměl poddávat zklamání, ale prostě se jen vrátit zpět k procesu dýchání.
Mysl bude dříve či později zakoušet hluboké ponoření (jhāna) provázené mírným pocitem štěstí, což nakonec povede k naprostému uklidnění (samatha) mysli. To je první stadium meditace, metoda zklidnění (samatha bhāvanā). Druhé stadium je metoda vhledu (vipassanā bhāvanā). Hlavní rozdíl mezi vhledem a zklidněním při meditaci je v tom, že při vhledu se člověk zaměřuje na fáze dýchání spíše než na jeho plynulý tok. Všímá si začátku nádechu při vstupu do nosních dírek, sleduje ho v jeho cestě skrze nosní dutiny do plic a pak zpátky ven. S určitou praxí pak může zaznamenat také krátký interval nečinnosti, kdy se dýchání zastaví, než začne výdech, a podobně, kdy je výdech u konce a než začne nádech. Meditující musí dát opět pozor, aby dýchání neovlivňoval, ale může se stát, že dýchání spontánně přejde do křečovité podoby, takže člověk náhle až zalapá po dechu. Dýchání tak představuje samu povahu existence, s její charakteristickou proměnlivostí, trápením a absencí stabilního základu. Tato zkušenost zprostředkuje hluboký vhled (vipassanā) do vlastního bytí. Ale to už je velmi pokročilé stadium, jehož dosažení může trvat dosti dlouho.
Nyanaponika doporučuje ve své knize metodu vhledu rozvinutou jistým barmským mistrem meditace na počátku dvacátého století, již se naučil ve třicátých letech v Barmě a při jedné nebo dvou dalších návštěvách. Ta spočívá v pozorování pocitů vyvolaných procesem dýchání v oblasti břicha, jak se zvedá a klesá. Tyto slabé pocity patří do sféry taktilních vjemů a je snazší je detekovat než dýchání nosem. Stoupenci této barmské metody ji pokládají za účinnější, i když se nedá použít ke zklidnění mysli.
Důležité je také to, aby člověk, ať už praktikuje meditaci Satipatthāna kdykoli, to dělal vědomě. Když se nadechne, ví, že se nadechuje, když vydechne, ví, že vydechuje, přičemž z mysli musí vyloučit všechny jiné obsahy. Je to vědomí toho, co člověk dělá, a vědomí toho, že je si toho vědom. To je počátek vhledu. I v tomto pokročilém stadiu si může náhle uvědomit, že ztratil soustředění a dovolil mysli, aby se odchýlila nebo se oddala jiným představám. Pak se musí vědomě rozhodnout, že se vrátí ke zvolené metodě všímavosti k dýchání, odmítnout jakékoli pocity zatrpklosti a začít znovu od začátku.
Striktní oddělení samatha bhāvanā a vipassanā bhāvanā jako oddělených postupů bylo rozpracováno v komentářích. Podle mého názoru obě kanonické rozpravy o meditaci Satipatthāna v Madždžhima-nikāja a v Digha-nikāja (MN 10 a DN 22) hovoří o jediné proceduře, v níž zklidnění mysli prostřednictvím jhānas spontánně vrcholí vhledem do povahy existence, který s sebou nese povznesenost nad samsārickou existenci a zkušenost nibbāna.
To, co jsem právě popisoval, je meditační sezení trvající půl hodiny až hodinu a prováděné jednou nebo dvakrát denně. Druhou stránkou praxe Satipatthāny je požadavek celodenní pozornosti k vlastnímu chování. Když člověk něco dělá, měl by vědět, že to dělá a za jakým účelem. A když není aktivní, měl by pozorovat svou mysl, eliminovat roztěkané myšlení a představy a držet se bezvýběrového vědomí. Mohou ho samozřejmě svádět k reakci různé vnější podněty, ale jeho vědomí mu umožní ve zlomku vteřiny rozhodnout, zda má smysl jednat nebo mluvit nebo o tom uvažovat, nebo to rovnou odmítnout.
Tímto způsobem jsem se prakticky připravoval a trénoval na některé nepříjemné chvilky, které mi připravila tajná policie při opakovaných výsleších, jak o tom pojednám později v této kapitole. Při nich jsem úspěšně použil metody Satipatthāna, takže mě nikdy nechytili při nepozornosti a já jsem nikdy nepronesl ani slovo bez toho, abych předem věděl, co chci říci. A vyšetřovatel si nikdy nevšimnul nějakého prodlení mezi jeho otázkou a mou odpovědí. Nikdo z mých vyšetřovatelů si nikdy nestěžoval, že neodpovídám dosti rychle.
Je zajímavé, že když jsem začal praktikovat Satipatthānu v mém dospívání jen podle výňatků ze sutt v Procházkově knize, něco ve mně rozpoznalo tuto metodu, takže pro mě nebyla úplně nová. Mohl jsem mít o ní nějaké ponětí z minulých životů, a jak už jsem řekl, měl jsem někdy tušení, že jsem byl buddhistickým mnichem, který se držel striktní théravádové tradice, ale pak se přiklonil k máhájánovému učení. Je pozoruhodné, že policejní vyšetřovatel mi při posledním výslechu řekl, že mu připadám jako kněz, což pravděpodobně znamenalo jako člověk, který není tak zcela z tohoto světa. (Další krok, který jsem v tomto směru podnikl, byl slib bódhisattvy při iniciaci do řádu Ārya Maitreya Mandala v roce 1967. Bódhisattva může, ale nemusí být mnichem.) Tím, že jsem trávil dvě nebo tři hodiny denně meditací, jsem si úspěšně vypěstoval nepřetržitou všímavost.
