Ukradený klenot

Edda se bála, že prožije nudné prázdniny. A stačila jedna krádež, podzemní chodba a všechno se změnilo. Edda s nevlastním bratrem Úlfem se ocitají v jiné dimenzi plné severských bohů, obrů a kouzel. Podaří se jim vypátrat ukradený klenot a vrátit se domů?

Začínají letní prázdniny, ale Edda se na ně ani trochu netěší. Kvůli tatínkově nové práci je totiž musí strávit mimo město, ve vesničce jménem Skálholt, která byla kdysi dávno jedním ze dvou sídel islandských biskupů a významným střediskem kultury. Aby toho nebylo málo, dostane Edda na starosti svého mladšího nevlastního bratra Úlfa. Očekávaně nudné léto přestane být nudné ve chvíli, kdy Eddině babičce, věhlasné archeoložce, někdo ukradne drahocenný starožitný klenot. A tak se nevlastní sourozenci Úlf a Edda rozhodnou, že zloděje vypátrají a vzácný kroužek pro babičku znovu získají. Při pronásledování podezřelého objeví pod skálholtským kostelem tajnou podzemní chodbu, která je zavede do úplně jiného světa: světa severských bohů, obrů, bájných zvířat a kouzel. Děti zde v honbě za odcizeným předmětem čeká celá řada mnohdy nebezpečných dobrodružství. Podaří se jim zloděje dopadnout? A jak se vlastně dostanou zpátky domů?

6. Kapitola: V podsvětí

Děti stály před ^orláksbúdem. Nikde neviděli ani živáčka a dveře domu byly zamčené. Edda otevřela Oddovu koženou brašnu, vytáhla z ní úzké kleště, vsunula je do zámku a otočila. Ale nic se nestalo. A tak Úlf popadl kus drátu, zohýbal ho a chvíli se jím vrtal v klíčové dírce. Potom drátkem trhnul a ozvalo se cvaknutí.

„Jak jsi to dokázal?“ divila se Edda.

„Viděl jsem to v jednom filmu,“ opáčil Úlf, ale když se dveře otevřely, vypadal stejně překvapeně jako Edda.

Oknem na štítu domu pronikal dovnitř proužek světla.

„Kde jsi viděl Gudbranda zmizet?“

„Támhle,“ ukázal Úlf vedle oltářního stolku, který se nacházel na dru­hém konci místnosti.

Děti zkoumaly prkna na podlaze vedle oltáře. Na to, že dům byl nový a neustále zamčený, byla tahle prkna podivuhodně špinavá.

Úlf na nich poskakoval a Edda prohlížela všechny štěrbiny mezi nimi.

„Víš jistě, že to bylo tady?“

„Docela jistě,“ potvrdil Úlf. Předklonil se a strčil si hlavu mezi nohy, aby měl všechno převráceně. „Prostě zmizel do země vedle téhle bedny.“

„To je oltář,“ opravila ho Edda. Oltářní stůl zakrýval bílý ubrus a po stranách ho přesahoval. Edda pod něj zastrčila ruku a zašátrala podél hran. Na jednou místě byl povrch nerovný. „Je tu díra!“ vykřikla a srdce jí poskočilo.

Na telefonu nastavila svítilnu a podala ho Úlfovi. Ten kužel světla na­mířil na díru. Na první pohled to vypadalo jako suk ve dřevě, ale uvnitř se ukrýval malý železný kroužek. Edda vytáhla z Oddovy brašny kleště s háčkem na konci a s jejich pomocí za kroužek zatáhla. Ozvala se rána a oltář se odsunul na stranu. Tam, kde byl ještě před chvílí oltářní stůl, teď zel v podlaze čtvercový otvor.

Úlf posvítil na dřevěné schody vedoucí dolů do díry. „Zabírám si, že nepůjdu první.“

„Že zrovna ty, co musí být vždycky před ostatními,“ řekla Edda a zírala do prázdna. Roztřásla se jí kolena a cítila, jak se jí na čele rosí pot.

„No dobře.“ Úlf podal Eddě mobil. „Ale musíš mi svítit na cestu. Nesná­ším tmu,“ řekl a vlezl do černočerné díry. Po chvilce Edda uslyšela jeho volání.

Telefon zastrčila do Oddovy kožené brašny, tu přivázala na konec své šály a pak ji spustila dolů za Úlfem. Jakmile Úlf posvítil na schodiště, vy­dala se Edda přes okraj otvoru. Nohou nahmatala první schod, křečovitě se držela schodiště a opatrně šplhala dolů. Cestou se jí vybavilo, že ^or- láksbúd stojí na starých hrobech. Očekávala, že uvidí, jak ze stěn okolo trčí cizí kosti a zuby. Možná by se měli vrátit. Možná tudy Gudbrand vůbec nešel. Najednou se ale ocitla dole a nohy se jí zabořily do bláta. To by vy­světlovalo Gudbrandovy blátivé stopy.

Zrovna když se odvážila si konečně vydechnout, uslyšela seshora těž­kou ránu. Oltářní stůl zajel na původní místo. Zůstali tu uvěznění.

„Tohle má být to podsvětí?“ zeptal se Úlf.

Edda kromě vůně zeminy ucítila i kořeněnou vodu po holení. „Gud- brand tady byl,“ řekla a přesypala si obsah Oddovy brašny do svého bato­hu. Potom si vzala od Úlfa telefon. „Pojď, najdeme ho.“

Tahle chodba nebyla vybudovaná tak dobře jako chodba pod koste­lem a na jejím konci nebyly žádné dveře vedoucí na denní světlo. Tahle podzemní chodba vedla dál, než kam dosvítil kužel světla, a děti mlčky vyrazily na cestu. Jedna zatáčka střídala druhou, ale chodba se zdála nekonečná.

„Tohle bude určitě podzemní chodba z mapy babičky Eddy,“ řekl Úlf. Z kapsy spidermanovského převleku vytáhl list papíru a stříbrný kompas.

„Ty přece s kompasem neumíš,“ podotkla Edda.

„Ale umím. Teď míříme na sever,“ oznámil jí.

„Jen aby to nebyl jih,“ zamumlala Edda a vytrhla mu mapu z ruky.

Blikající světýlka na Úlfových botách jasně zářila tmou. Edda šla v zá­věsu za ním a telefonem si svítila na cestu. Přitom pečlivěji zkoumala náčrtek, který se podobal bludišti. Úzké dlouhé chodby se táhly na všech­ny strany. Mapa byla roztrhaná, ale zdálo se, že z chodeb vede několik východů. Už by se měli nacházet u některého z nich, protože domy na nákresu od sebe zase tak daleko nebyly. Úlf se najednou zastavil a za­skočeně pozoroval kompas. Jeho střelka se točila neuvěřitelnou rychlostí kolem dokola.

„Jsme nadobro ztracení,“ shledala Edda. „Zavolám nám pomoc.“ Na mobilu naťukala číslo svého tatínka, ale nic se nedělo. Potom zkusila vyto­čit 112. „Vypadá to, že telefon nemá signál. Co budeme dělat?“

„Ty víš přece vždycky všechno nejlíp,“ sykl Úlf a vztekle podal Eddě kompas. „Takže si na to budeš muset odpovědět sama.“

Jenže Edda nevěděla, co dělat. Co by v téhle situaci udělala babička? Jedno bylo jisté: babička Edda by to nikdy nevzdala.

„Půjdeme dál. Určitě najdeme nějaký východ,“ rozhodla Edda a snažila se znít povzbudivě, přestože hlas se jí třásl.

Dlouho kráčeli kupředu, aniž promluvili. Barvy navršených zdí se mě­nily, přecházely od tufově černé až po šedě tečkovanou, a půda pod noha­ma dětí byla čím dál kamenitější.

„Něco slyším,“ řekl znenadání Úlf.

Edda nastražila uši. Z chodeb před nimi jako by k nim doléhalo sla­bounké zurčení vody.

„Jen aby se tomu tvému mobilu nevybila baterka,“ poznamenal Úlf. Sotva to dořekl, světlo telefonu se rozblikalo.

„To snad není pravda,“ posteskla si Edda.

Děti se rozběhly a za skomírajícího světla zabočovaly z jedné chodby do druhé. Zvuk vody se ozýval z čím dál menší vzdálenosti, ale pak světlo najednou zhaslo a Úlfa a Eddu pohltila tma.

„Co budeme dělat?“ zaskřehotal Úlf.

„Musíme se dostat k té vodě,“ zavelela Edda. „Když půjdeme podél ní, jistě najdeme cestu ven.“

„Maminka říká, že všechny řeky tečou do moře,“ vzpomněl si Úlf. „Možná skončíme tam.“

Úlf a Edda se do sebe zavěsili a pomalu postupovali černočernými chodbami. Úlfovy blikající boty teď představovaly to jediné, co jim svítilo na cestu. Po nějaké chvíli dorazili až k místu, odkud zvuk vody vycházel. Znenadání spatřili kužel ostrého, do očí bodajícího světla. Utíkali k němu, co jim síly stačily, až se ocitli v jeskyni plné kamení. Před vstupem do jes­kyně duněl vodopád.

– ukázka z knihy Úlf a Edda: Ukradený klenot

Kristín Ragna Gunnarsdóttir (nar. 1968) je zkušená islandská ilustrátorka dětských knih. Úlf a Edda: Ukradený klenot (Úlfur og Edda: Dýrgripurinn, 2016) je její první uveřejněné literární dílo a v roce 2017 za něj byla nominována na Cenu Severské rady za literaturu pro děti a mládež a rovněž na islandskou cenu Fjöruverðlaun, každoročně udělovanou knihám psaným ženami. Tento zábavný a napínavý příběh pro celou rodinu, doplněný řadou ilustrací, čtenářům originálním způsobem přibližuje svět severských bájí a pověstí a jejich hlavní představitele.