Potřebujeme takové formy modlitby, které nás osvobodí od fixace na naše vlastní vědomé myšlenky a pocity a od ztotožnění se s nimi, jako bychom byli svým myšlením. Kdo jsme dříve, než máme své myšlenky a pocity? To je naše nahé bytí. Musíme se naučit být duchovně prázdní, nebo jak říká Ježíš ve svém prvním blahoslavenství: Jak blahoslavení chudí v duchu (Mt 5,3). Jsme-li naplněni sami sebou, není v nás místo pro druhého a už vůbec ne pro Boha. Potřebujeme kontemplativní modlitbu, v níž jednoduše opustíme své neustále se měnící potřeby ega, aby se nás mohlo ujmout Něco Věčného.
Může to znít jednoduše, ale není to snadné! Protože jsme ztratili umění odpoutat se, téměř plně jsme se ztotožnili s proudem svého vědomí a se svými pocity. Nechápejte mě špatně; neříkám, že bychom měli své pocity potlačovat nebo popírat. Vyzývám nás, abychom je pojmenovali a pozorovali, ale abychom s nimi přímo nebojovali, neztotožňovali se s nimi a neupínali se na ně. Dokud se nenaučíme své pocity pustit, nemáme své pocity my, ale naše pocity mají nás.
Můžeme se ptát: Co to má společného s Bohem? Myslel jsem, že modlitba má být rozhovor s Bohem nebo hledání Boha. Zdá se, že tohle říká, že modlitba je o tom, abych si sám šel z cesty. To je přesně to, co říkám. Jak říká Jan Křtitel: Musím se zmenšovat, aby on mohl růst (Jan 3,30).
Pro každého z nás pohodlných lidí zní odpoutání se jako prohra, ale ve skutečnosti jde o přístup k hlubšímu, širšímu smyslu sebe sama, které je již celé, již spokojené, již naplněné životem v hojnosti. To je ta část nás, která vždy milovala Boha a vždy mu říkala ano. Je to ta část nás, jež je Láska, a jediné, co musíme udělat, je nechat se jí unášet a propadnout jí. Už tam je. Jakmile posuneme svou identitu na tuto úroveň hluboké vnitřní spokojenosti a soucitu, uvědomíme si, že čerpáme ze Života, který je větší než náš vlastní, a z hlubší Hojnosti. Jakmile se to naučíme, proč bychom se ještě někdy spokojovali s nějakým modelem nedostatku pro život?
Bůh je již přítomen. Boží Duch v nás přebývá. Nemůžeme hledat to, co už máme. Nemůžeme Boha přemlouvat, aby přišel k nám delšími a naléhavějšími modlitbami. Jediné, co můžeme udělat, je stát se tiššími, menšími a méně naplněnými vlastním já a neustálým přívalem myšlenek a pocitů. Pak bude Bůh zřejmý v samotném teď a v prostotě věcí. Abych to shrnul: Nikdy se tam nemůžeme dostat, můžeme tam pouze být.
