„To, co jsme zažili, už kromě nás, pár pamětníků, nikdo neví. Proto je třeba vyprávět náš příběh. I když víme, že spousta z těch strašlivých věcí je nesdělitelná. Protože i ten nejpozornější posluchač či nejcitlivější čtenář je omezen mírou vlastní zkušenosti. Zážitky z vyhlazovacího tábora lze popsat slovy, ale nikoli skutečně sdělit, protože utrpení miliónů bezbranných a šílenství genocidy se od určité hranice vymyká lidskému chápání. A přece vše do chodu – a celkem snadno – uvedli lidé. Proč si tedy myslíme, že historie se nemůže opakovat?“
Jak probíhal náš den? Ráno byl budíček, pak se podle pořadí větraly peřiny. Někdo je mohl vyložit přímo do okna, někdo je natřepal z kavalce, jiná se musela spokojit s místem na stole. Které „poschodí“ třípatrových postelí kde větrá, vyhlašovala Tella. Následoval úklid místnosti, rozpis služeb, říkalo se jim hebrejsky toranut, visel na dveřích. Někdo uklízel, jiný došel pro snídani, což bylo trochu teplé tekutiny. Po snídani přicházeli učitelé a začínalo vyučování. Tuším, že v devět hodin. Stejná místnost, kde jsme spaly, jedly, kde nemocné zůstávaly ležet v posteli, se proměnila ve třídu. Jelikož děti bydlící na stejném pokoji neměly shodnou předchozí přípravu či stejnou úroveň znalostí, byly všechny přezkoušeny a rozděleny do skupin A, B a C. Dostala jsem se do nejvyšší skupiny A, což mě velice potěšilo.
Každé dopoledne s výjimkou soboty za námi docházeli učitelé a každý z nich vyprávěl, co se mu zdálo užitečné, tedy látku, kterou patrně dobře znal. Nebyly učebnice ani program vyučování, nedostávalo se papíru a tužek. Ale co mi připadá jako nejhorší, nikdo nevěděl, kolik žáků nebo učitelů se dočká v Terezíně konce školního roku. Poslouchaly jsme vysvětlování našich učitelů s velkým zájmem, hlavně vyprávění paní učitelky Brumlíkové, která nás učila dějepis a zeměpis. Drobná, pihovatá žena nenápadného zevnějšku nás svým líčením unášela jednou do dob starého Říma, jindy do časů Velké francouzské revoluce. Bylo pro nás těžké vrátit se po skončení její barvité hodiny do šedivé reality ghetta. Věděli jsme, že vyučování je v Terezíně zakázané, dokonce dole u vrat stály hlídky, které měly oznámit, pokud by se přiblížil nějaký esesman. Věděli jsme také, co říct, kdyby se vyptával, co děláme. „Jen si tak hrajeme,“ zněla by odpověď.
Velmi zajímavé byly naše hodiny kreslení, spíše by se dalo říct, že se jednalo o hodiny výtvarné výchovy. Vedla je malířka a vynikající pedagožka Friedl Dicker-Brandeisová. Pocházela z Vídně, ale několik let studovala a působila na jedné z nejvýznamnějších uměleckých škol 20. století, na Staatliches Bauhaus ve Výmaru, v jehož čele stál Walter Gropius. Zde pracovala rovněž v ateliéru Paula Kleea. Nenápadná žena s krátce zastřiženými vlasy, která nikdy nezvyšovala hlas. Děti měla velmi ráda, možná i proto, že jí nahrazovaly vlastní, které nikdy neměla. Někdy nám udala téma hodiny kreslení tím, že přinesla nějaký předmět, jindy nás vybídla, abychom se podívaly z okna a namalovaly něco z toho, co právě vidíme, často byly tématem naše vlastní představy o něčem, o čemkoli. Dodávala nám odvahu, abychom se pustily do kreativního ztvárnění toho, čím se v myšlenkách zabýváme. A nikdy neurčovala, jak má výsledek vypadat, netrvala na realistické podobě, jak bývalo v klasických hodinách kreslení běžné. Dovolila nám pohrát si s barvami, popustit uzdu vlastní fantazii a intuici, opustit stereotypy – a v duchu na chvíli také hranice ghetta. Mohly jsme si tak uchovat alespoň malý ostrůvek svobody. Malovalo se na to, co bylo po ruce, třeba na starý papír z balíků, a když nebylo dost barev, přinášela Friedl Dicker-Brandeisová listy a různé zbytky materiálu a dělaly se koláže. Strávily jsme s ní hodně krásných hodin a je velkým štěstím, že se na tři tisíce kreseb podařilo zachovat. Některé z mých originálů visí v Dětském muzeu v Terezíně, které vzniklo v budově bývalé školy. Kresby se také zapůjčují na putovní výstavy, takže moji Sněhurku viděli například ve Washingtonu. Jinak i tuto krátkou a vděčnou vzpomínku na mimořádnou ženu musím zakončit větou: zemřela v Osvětimi, bylo to v říjnu 1944, těsně předtím, než nacisté vyhodili krematoria do povětří a dali se na útěk před blížící se Rudou armádou.
Dodnes jsem nepochopila, co to bylo za podivný zákaz nedovolit dětem učit se, když Němci věděli, že jsme stejně všichni už dávno odsouzeni k smrti. Mohlo jim být přece jedno, kolik učiva jsme vyslechli. Kromě vyučování jsme na osmadvacítce měly i jiné zajímavé činnosti. Když jsme večer ležely na kavalcích, naše betreuerky nám často předčítaly z děl světové i české literatury. V ghettu bylo málo knih, ale ty, co tam byly, se průběžně vyměňovaly a četly, dokud se nerozpadly. Nejlépe si pamatuji na Hugovy „Bídníky“ a na básně Jiřího Wolkera, jehož naivní komunismus nám byl velice blízký. Někdy nám Eva Weissová vyprávěla něco o anatomii a fyziologii člověka, také o tom, odkud se berou děti. Byly jsme velice nezkušené a naivní a jejímu vyprávění jsme proto dychtivě naslouchaly. Jindy zase ke slovu přicházela Tella a „dělala kritiky“. Vyprávěla, jaké jsou její představy, jak se máme chovat a zdokonalovat, abychom byly hodné maagalu. Tento výraz znamená hebrejsky kruh a je rovněž synonymem pro něco dokonalého, představuje ale také společenství, kde jsou si všichni rovni. Maagal se stal názvem pro okruh našeho pokoje. Existoval v něm ještě užší kruh, který jsme si v touze po dokonalosti vymyslely a kam se mohly dostat jen ty nejlepší, které zvolí kolektiv. Náš maagal si postupně vytvořil ještě dva stupně. Být jeho členem neskýtalo žádné výhody, byla to pouze pocta. Ale všechny jsme se velmi snažily, abychom se do užšího kruhu dostaly! Musely jsme si navzájem pomáhat, nehádat se, dobře pracovat, například brát dobrovolné služby za nemocné, mít pořádek ve svých věcech, být vždy čisté a upravené. Byla to velmi dobrá myšlenka, přišla na ni Tella a dále ji rozvedla. Myšlenka snažit se stát se lepší byla zajímavá pro většinu z nás a našim betreuerkám pomáhala zvládnout úkoly, které byly s péčí o dorůstající děvčata spojené. I já jsem velmi usilovala tyto myšlenky naplnit a byla jsem přešťastná, když jsem jako jedna z prvních byla do maagalu zvolena.
Úkoly a cíle maagalu jsme plnily ochotně, dobrovolně a s radostí. Idea byla součástí terezínské výchovy, jak ji formuloval příslušník rady starších Otto Zucker v článku „Výchova mladého člověka k pospolitosti“: „Jsme přesvědčeni, že tato výchova ke kolektivnosti, k zařazení se do společenství, k podřizování zájmů jednotlivce zájmům společnosti a individuální rozvoj v rámci společného řádu je podstatnou součástí výchovných úkolů dnešní doby.“
– ukázka z knihy Opožděné vzpomínky
Online rozhovor s Evelinou Merovou:
