Kniha Židovská meditace pomáhá se samotnou cestou k dosažení mnohem hlubšího meditačního stavu, co očekávat, když do něj dospějete, a hlavně jak se dostat zpět. Tato kniha je vhodná pro začátečníky i pokročilejší. Rozhodně položí základy pro úžasnou cestu do světa meditace. Hlubokou meditaci nelze brát na lehkou váhu, ale pokud hledáte způsob, jak dosáhnout lepších výsledků, doporučuji si tuto knihu přečíst. – z hodnocení čtenáře
„[Jedná se o] první knihu, kterou si na toto téma můžete přečíst. Je jemným, jasným úvodem a poskytuje cvičení a praktiky, které může ihned použít každý Žid, který chce získat hlubší zkušenost s modlitbou.“ – Rodger Kamenetz
Ukázka z knihy Židovská meditace:
Způsoby modlitby
Jeden z mých studentů, psychiatr-léčitel, mi jednou řekl, že když se začal zabývat duchovními praktikami, zvykl si spěšně odbýt ranní bohoslužby, aby měl čas meditovat. To pokračovalo několik měsíců. Pak, na jedné z mých přednášek, jsme mluvili o tom, že bohoslužby samy byly původně koncipovány jako meditativní cvičení a že je lze jako takové využít. Poté mi sdělil, že už s ranní bohoslužbou nespěchá a využívá ji místo toho jako každodenní meditaci.
Mnoho židů má s meditací stále problémy. Mají pocit, že je to něco z jiné kultury, co bylo k judaismu přidáno zvenčí. Ačkoli mnoho tradičních zdrojů o židovské meditaci pojednává, po staletích, kdy byla přehlížena, je pro mnoho židů obtížné ji přijmout. Samotné slovo „meditace“ zní pro ně cize, jako by to bylo něco vypůjčeného z jiného světa.
Oproti tomu je pro žida nejobvyklejším způsobem, jak se vztahovat k Bohu, každodenní bohoslužba. Věřící žid koná pobožnost (davens) třikrát denně. Ve většině komunit mají synagogy bohoslužby každý den. V ortodoxních kruzích je samozřejmě modlitba důležitou součástí denního režimu.
Tři každodenní pobožnosti sestávají z ranní pobožnosti, známé jako šacharit; odpolední pobožnosti, mincha; a večerní pobožnosti, maariv či arevit. Pobožnosti v šabatu a ve svátcích jsou v podstatě stejné, jen se ráno přidává čtvrtá, musaf, po čtení z Tóry.
Těžištěm každé z těchto pobožností je Amida, což doslova znamená „ta, která vyžaduje stání“. Amida je tichá modlitba, při níž musí člověk stát. Ve všední dny ji obvykle tvořilo osmnáct modliteb a proseb, a proto se označuje také jako šmone esre, což znamená „osmnáct“. V prvním století k nim byla přidána devatenáctá modlitba, takže tento název není zcela přesný.
Amida se nachází v každé standardní židovské modlitební knize. První a poslední tři z jejích osmnácti částí jsou v podstatě stejné jak ve všední dny, tak o šabatu a ve svátcích. O šabatu a ve svátcích je však prostředních dvanáct (nebo třináct) modliteb nahrazeno jedinou částí, která se vztahuje k šabatu nebo k danému svátku.
Aby člověk mohl využít tuto část Amidy jako modlitbu, musí ji znát zpaměti. Nejlepší je, když se ji naučí v původní hebrejštině, neboť jazyk sám o sobě má ohromnou duchovní moc. Když hebrejsky neumí, je přípustné odříkat modlitbu v angličtině nebo v jakémkoli jiném jazyce. Slova mají moc v každém jazyce, ale ne tak velkou jako v originále. Oproti tomu pro využití Amidy jako meditace by měl být člověk schopen odříkat ji v originále a znát jeho význam.
Amida byla napsána před dvěma a půl tisíci let, těsně před koncem prorockého období, během prvních let Druhého chrámu v Jeruzalémě. Ezdráš se vrátil z Babylónie do Svaté země a shromáždil lid, aby obnovil judaismus jako správný způsob života. Za Babylóňanů pod vládou Nebukadnesara lehla Svatá země s Jeruzalémem popelem a z tohoto popela Ezdráš a jeho následovníci museli vytvořit judaismus znovu.
K tomuto účelu shromáždil Ezdráš sto dvacet největších mudrců své doby. Tato skupina, v níž byli také poslední z biblických proroků, vešla ve známost jako Velké shromáždění (kneset ha-gdola). Velké shromáždění uzákonilo řadu významných ustanovení, která měla zajišťovat dodržování Tóry mezi židy roztroušenými po celém světě. Jedním z hlavních úspěchů Velkého shromáždění byla kanonizace textu Bible.
Velké shromáždění také jako první autorizovalo Amidu. Tato modlitba dnes proto patří k nejstarobylejším. K jejím autorům patřili Haggai (latinsky Aggaeus), Zecharijáš a Malachiáš, kteří také sestavili knihy Bible. Do Bible i do sepsání Amidy vložili stejnou duchovní energii. Měla to být napříště univerzální modlitba a meditace pro všechny židy.
Moc Amidy vychází ze slov samotných. Modlitbu pečlivě složili velmi duchovně uvědomělí lidé tak, aby umožňovala co největší vztah k Bohu. Jak uvidíme, v prvním odstavci je člověk veden stále blíže a blíže k Bohu, dokud necítí přítomnost Boha všude kolem sebe a dokud tato přítomnost neprostoupí samotné jeho bytí.
Protože Amida byla složena jako meditační modlitba, je nutné ji opakovat tak často, jak to jen jde. Právě z toho důvodu je žádoucí, aby byla stejná modlitba odříkána třikrát denně.
Jak už bylo uvedeno dříve, jedním z důvodů, proč je mantra tak působivá, je to, že když se její slova odříkávají znovu a znovu, mysl s nimi rozvíjí svůj zvláštní souzvuk. Slova pak mohou být odříkána automaticky, bez nějakého zvláštního úsilí nebo soustředění. A protože se mysl nemusí soustředit na odříkání slov, může se naplnit jejich významem.
To samé platí pro modlitbu, kterou říkáme každý den. Nakonec se nejen naučíme zpaměti slova, ale říkáme ji automaticky. Když odříkáváme Amidu třikrát denně po několik let, jsme doslova schopni ji odříkat bez myšlení. To sice představuje určité nebezpečí, ale má to i své velké výhody. Nebezpečí spočívá v tom, že mysl se odpoutá od slov a modlitba se stane nesmyslnou. Mnoho lidí, kteří se modlí každý den, skutečně jen velmi obtížně udržuje svou mysl u toho, co říkají. Pokládají-li Amidu prostě jen za modlitbu, je to problém. Pojímají-li ji však jako mantru, pak automatická recitace je velkou výhodou. Slova se skutečně stávají mantrou, uklidňují mysl a zbavují ji všech nepodstatných myšlenek.
To samozřejmě neznamená, že bychom o slovech Amidy neměli přemýšlet. Ale způsob, jímž přemýšlíme o jejích slovech, je zcela odlišný. Nepřemýšlíme o nich v intelektuálním smyslu, ale umožníme jim, aby skrze mysl rezonovala. Cítíme, jako by slova sdělovala své poselství neverbálním způsobem.
Když člověk říká v první modlitbě, že Bůh je „velký“, má pronikavou zkušenost Boží velikosti. Podobně když říká, že je „mocný“, zakouší Jeho nekonečnou sílu. Tyto pocity se však podobně jako mnohé jiné zkušenosti v meditativním stavu dají popsat jen obtížně.
Amida tvoří nedílný celek a měla by se odříkat celá bez přerušení. Z praktického hlediska je však její nejdůležitější částí první odstavec a právě tato část udává tón pro zbytek modlitby.
Rabín Aryeh Kaplan se narodil v New Yorku a získal vzdělání v ješivách Tora Voda’as a Mir v Brooklynu. Po letech studia v jeruzalémské ješivě Mir byl vysvěcen předními izraelskými rabínskými autoritami. Získal také magisterský titul z fyziky a byl zařazen do seznamu Who’s Who in Physics ve Spojených státech. Během své spisovatelské kariéry trvající pouhých dvanáct let si rabín Kaplan získal pověst jednoho z nejúčinnějších, nejpřesvědčivějších, nejvzdělanějších a nejplodnějších vykladačů judaismu v anglickém jazyce. Zemřel 28. ledna 1983 ve věku 48 let.
